(Tento text byl ve zkrácené verzi přednesen 19. října 2015 na konferenci o islamizaci pořádané v Parlamentě ČR).

Vážení zákonodárci,

Česko, jak rád říkám, je jako horní poschodí Titaniku. Všechno kolem se už potápí, ale tady se pořád tančí. Češi se ze své pohody nenechají vyrušovat fakty a událostmi, které se jim nedějí přímo pod nosem, i kdyby to bylo už jen pár kilometrů od jejich hranic. Sousední Německo vře, praská ve švech, nezvládá základní bezpečnost, neodkáže zabránit pouličnímu násilí a perzekuci menšin jako křesťané a jezidé, a přestává být právním státem. Jeho bezmezná sebevražedná nezodpovědnost, jejíž konec je v nedohlednu, hrozí potopit celou Evropu.

Islám pro Čechy není problém, protože počet muslimů v Česku je zanedbatelný, si rádi nalhávají. Jako by nebyli v Schengenu, odkud se tento počet může přes noc zněkolikanásobit. Asi už taky vnímáte, že se blíží doba, kdy islám v Česku problém bude a vy jako zákonodárci se jím budete muset zabývat, protože on se bude zabývat vámi a ne nutně k vašemu prospěchu. Máte na vybranou dvojí:

Jednou volbou je nedělat nic a během velmi krátké doby zislamizovat tuto zemi do té míry, jako jsou už země jako Francie, Švédsko, Německo nebo Británie, kde už v mnoha sférách, včetně legislativní praxe, islám vládne, nadržuje se mu a vyhovuje se jeho požadavkům a privilegiím. S nekončícím přílivem dalších milionů muslimů tak pomůžete uspíšit zánik evropské civilizace ne do dvou generací, jak se dosud odhadovalo, nýbrž do dvou let.

Druhou volbou je pokusit se islamizaci alespoň ještě ve své vlasti ne-li úplně zastavit, tak alespoň zmírnit nebo zpomalit. To byste mohli, máte-li k tomu vůli, provést naléhavým vydáním tří kriticky důležitých zákonů. Všechny souvisejí se základními principy demokracie, jejích svobod, práv a povinností. Ani jeden z nich nemá nic společného s islámem jako náboženstvím, takže neriskujete nařčení z antiislámské xenofobie. Týkají se jen aspektů jeho středověkého výkladu, který je s demokracií neslučitelný a zaručuje její smrt.

Zkuste si na chvíli představit, že vás obtěžuje nějaká židovsko-křesťanská banda dožadující se uzákonění práva kamenovat nevěrnice, homosexuály a porušovatele svatého dne odpočinku, a upalovat kacíře a čarodějky, protože to přikazuje jejich svatá kniha. Asi byste je hnali svinským krokem. A teď prosím vezměte na vědomí, že přesně totéž veřejně žádají početní příslušníci islámu v celé Evropě včetně Česka. Zavedení středověkých zákonů zvaných šaria. Islamofilové o nich rádi říkají, že jsou „součástí božího zjevení“ – a tudíž neměnné a věčné. Není to pravda. Byly sestaveny a vydány až 150 let po smrti „zjevitele“, po bouřlivých debatách, hádkách a úpravách. Jsou to tedy zákony lidské, sociální, sekulární a politické. Jejich kritika tudíž není kritikou islámského náboženství, nýbrž jen zločinné praxe některých jeho stoupenců.

Zde stručný výčet hlavních jejich aspektů ohrožujících demokracií, svobodu a základní lidská práva. Přes občasné neshody ve výkladu toho či onoho zákona a v přísnosti trestů, se všichni uznávaní islámští učenci shodují na šariátské struktuře společnosti stojící na těchto základních principech:

Muslimský muž je nadřazený muslimské ženě.
Všichni muslimové jsou nadřazeni všem nemuslimům.
Muslimka se nesmí vdát za nemuslimského muže.
Muslim se může oženit s nemuslimkou, ale jejich děti jsou automaticky muslimové.
Muž se může rozvést jednoduchým oznámením ženě, že se s ní rozvádí.
Žena se může rozvést podáním žádosti k soudu, kde musí obhájit důvody k rozvodu.
Svědectví muslimské ženy má u soudu poloviční hodnotu muslimského muže.
Žena znásilněná je za své znásilnění vinna nedostatkem cudnosti.
Její znásilnění se vykládá jako cizoložství.
Na cizoložství se vztahuje trest bičování nebo kamenování, v mnoha případech až smrti.
Na homosexualitu se vztahuje trest smrti shozením z výšky a dokamenováním.
Svědectví nemuslima může být zamítnuto jako neplatné.
Muslim nemusí být trestán za zabití nebo okradení nemuslima.
Muslim (muž či žena) nesmí opustit islámskou víru.
Nemuslim nesmí veřejně kritizovat žádný aspekt islámu.
Muslim nesmí urážet svatou knihu a proroka neboť tím se stává renegátem, jako by islámskou víru opustil.
Muslim má povinnost obracet jiné na víru svoji.
Muslim má povinnost osidlovat a islamizovat nemuslimská území.
Pod vládou islámu ateisté nebo polyteisté mají na vybranou konverzi na islám, vyhnání, otroctví, nebo smrt.
Křesťané, židé a zoroastriáni, přezdívaní „lidé knihy“ mají na vybranou konverzi na islám, vyhnání, smrt, nebo pobyt v islámu v postavení druhořadých a poloprávných občanů zvaných dhimmi, platících zvláštní daň zvanou džizia, znamenající náhradu – rozumějme náhradu za smrt, konverzi nebo vyhnání.

Dhimma je tedy smlouva vnucená dhimmiům násilím nebo hrozbou násilí. Její dodržování ze strany muslimů není vynutitelné jinak než dobrou vůlí a velkodušností toho či onoho muslimského vládce a praktickou ekonomickou potřebou existence dhimmiů (finanční přínos z daně, produktivita a profesionalita). První dhimmu podepsali stařešinové křesťanských obcí v 7. století v islámem čerstvě okupované Sýrii (do té doby součásti Byzance) známé jako „Pakt Umarův“ (podle chálifa Umara). Zde stručně její pro nás nejrelevantnější aspekty:

Dhimmu podepisují vládnoucí elity neislámské komunity s velitelem islámské okupační moci a zaručují mu tím výměnou za bezpečné zacházení poslušnost a poddanost celé komunity. Mimo jiné: Nestavět žádné nové kostely a kláštera a neopravovat ty, které se rozpadají. Poskytovat nocleh a stravu muslimům. Neukrývat před muslimy žádného disidenta. Neprojevovat veřejně svoje náboženství, nevystavovat kříže a nikoho na své náboženství nekonvertovat. Nebránit svým lidem v konverzi na islám. Projevovat muslimům úctu, neurážet jejich náboženství a uvolňovat jim místo k sezení. Odlišovat se od muslimů vzezřením. Nejezdit na koni a nebýt ozbrojeni. Neprodávat alkohol. Nestavět domy převyšující muslimské. Neudeřit muslima.

Porušením kteréhokoli závazku kýmkoli z poddané komunity smlouva dhimma ztrácí platnost a celá komunita může být trestána za neposlušnost a vzpouru. Tím jsou okupované elity donuceny samy potlačovat veškeré anitislámské nálady svých poddaných a stávají se kolaboranty okupační moci.

Podřízený status dhimmiů platil ve většině islámských zemí do poloviny 19. století, kdy jej Osmanská říše zrušila až pod nátlakem evropských velmocí. V některých zemích jako Saúdská Arábie zůstal, v jiných se usiluje o jeho obnovení. Celosvětově se jej snaží prosadit Organizace islámské spolupráce prostřednictvím OSN a EU. V posledních letech se prvky dhimmismu začínají projevovat i v západních zemích, jejichž instituce je kousek po kousku přijímají „v zájmu komunitního míru“ umlčováním protestů a informací na šariátské praktiky upozorňující. Dělají to částečně z idealizovaného principu osvícené tolerance, částečně ze strachu před hněvem a násilím svých muslimských sousedů.

„Civilizace dhimmismu,“ píše historička Bat Ye´Or, „nevzniká náhle. Je to dlouhý proces s mnoha prvky a specifickým mentálním uzpůsobováním. Děje se, když lidé nahrazují historii mýty a když za udržení těchto destruktivních mýtů bojují víc než za svoje vlastní hodnoty, protože jsou zmateni tím, že přeměnili lži v pravdu.“

Evropská dhimmikracie se zrodila v roce 1989, kdy íránský ajatolláh Chomejní vyhlásil trest smrti na Salmana Rushdieho za zneuctění Mohameda v knize Satanské verše. Do ulic britských měst vypochodovaly davy muslimů s transparenty žádajícími Rushdieho smrt. Funkcionáři britských islámských organizací se předháněli ve smrtelných výzvách. Velký trumf přednesl tajemník rady mešit v Bradfordu slovy:

„Rushdie mučí islám a zaslouží si oběsit. Já sám jsem ochoten ho zabít a obětoval bych na to svůj život a život svých dětí.“

Přetrumfl ho už jen doktor mezinárodních vztahů z londýnské univerzity, propagátor založení islámského státu v Británii Kalim Siddiqui, když oslovil nově založený „muslimský parlament“ takto:

„Chci, aby každý muslim zvedl ruku na souhlas s rozsudkem smrti nad Salmanem Rushdiem. Ať celý svět ví, že každý muslim souhlasí, že tento člověk musí být odstraněn.“

Tím začalo za zády britského práva „ukázňování“ britských muslimů, kteří si do té doby mysleli, že si budou spokojeně a poklidně užívat britské demokracie a svobody. Že na její ochranu před svými fanatiky nemohou spoléhat, jim potvrdila i premiérka Thatcherová, když v parlamentě uvedla, že na stíhání propagátorů vraždy spisovatele nejsou dostatečné důkazy. To i přesto, že projevy funkcionářů byly zaznamenány a nosiči vražedných transparentů byli jasně viditelní v televizních záběrech. A přesto, že platil britský zákon tohoto znění: „Kdokoli bude vyzývat, povzbuzovat, přesvědčovat, nebo se pokoušet přesvědčit, nebo navrhovat jakékoli jiné osobě, aby zavraždila jakoukoli jinou osobu, bez ohledu na to, zda je tato osoba poddaná Jejího Veličenstva či ne, a bez ohledu na to, zda je to v dominiích Jejího Veličenstva či ne, se dopustí trestného činu, po usvědčení z něhož bude podléhat trestu doživotního vězení“.

V přesvědčení, že udělají líp, když se poddají svým fanatikům, pokojné britské muslimy utvrdila britská intelektuální elita, jejíž některá esa Rushdieho napomenula a označila ho za bezcharakterního protivu, který na sebe přivodil zasloužený trest. Eminentní historik Hugh Trevor-Roper, v té době už deset let lordem, se dal slyšet, že by mu nevadilo, „kdyby si někteří islamisté Salmana Rushdieho podali do nějaké temné uličky a nalili do něho trochu slušných mravů“.

Britský ministr zahraničí spěchal do BBC uznat, že „kniha je hluboce urážlivá lidem muslimské víry“ a dodat, že „je urážlivá i v mnoha jiných ohledech, extrémně kritická, i vůči nám“. Že britská vláda a britský lid „ke knize nechovají žádnou lásku“ a že „my tuto knihu nepodporujeme, pouze podporujeme právo lidí svobodně publikovat“. Ministrův náměstek, rovněž v BBC, přidal vysvětlení, že „britská vláda si je dobře vědoma bolesti a úzkosti, které tato kniha způsobila a zdůrazňuje, že s touto knihou nemá nic společného“ a že nejlepší cesta vpřed je říct, že „islám je mnohem silnější než kniha spisovatele tohoto druhu“. Ostrého protestu a pevné obrany svobody slova se neodvážil žádný západní politik. Žádná země nepřerušila s Íránem diplomatické ani obchodní styky a nezabránila vraždám několika Rushdieho vadavatelů.

Rushdieho aféra byla pro islámské fanatiky signálem, že jsou na dobré cestě stát se v Británii pány a Britové jejich poddanými. Stala se mezníkem éry evropské dhimmikracie, která dnes trestá nemuslimy za projevy strachu z islámu přezdívané nálepkami jako islamofobie, xenofobie, rasismus a nenávistná řeč a představuje zaostřený útok na naši základní svobodu slova. Hojné a místy absurdní až komické příklady evropské dhimmikracie najdete v mé knížce Jak zabít civilizaci. Zde jeden útok z těch nejnovějších, ze zdroje nečekaného.

„Svoboda projevu je sice jedním ze stavebních bloků demokratické společnosti, ale na druhé straně nenávistná řeč je nezastírané porušení této svobody a musí se přísně trestat. Xenofobní nenávistné projevy se musí z webu stáhnout. K tomu se musí vypracovat jasnější postupy stíhání těch, kdo šíří nenávistné projevy online. Na to potřebujeme účinnější sběr dat a lepší a serióznější sledování zločinů nenávisti, aby se zajistilo řádné vyšetřování, stíhání a souzení“.

Takto váš přirozený lidský strach z milionové cizinecké invaze a ztráty domova slibuje přísně trestat komisařka Věra Jourová.

Dhimmikracie je mnohostranný útok evropských kolaborantských elit na chřadnoucí zbytky pracně a bolestivě po generace budované demokracie, svobody myšlení a respektu k lidským právům. Z historie islámu se můžeme poučit, že jejich ztráta by mohla být trvalá.

Dhimmikratické právo šaria oficiálně platí ve většině islámských zemí, i když ne všechny je stejně přísně uplatňují. Organizace islámské spolupráce OIC, sdružující 57 islámských států, se je snaží prosadit v OSN a už se jí to částečně daří v Evropě prostřednictvím EU. Prošariátské projevy členů české islámské komunity dokazují, že alespoň někteří čeští muslimové o zavedení zákonů šaria usilují.

Že zákony šaria jsou neslučitelné s principy liberální demokracie a ústavami západních států potvrzují nejen nesčetné výroky islámských kleriků, nýbrž i Evropský soud pro lidská práva výnosem z roku 1998, že zavádět právo šaria byť i jen částečně vedle evropských právních systémů by bylo porušením Evropské konvence na ochranu lidských práv a základních svobod, neboť by „zrušilo úlohu státu jako ručitele osobních práv a svobod a porušovalo princip nediskriminace jednotlivců pokud jde o požívání veřejných svobod, které jsou jedním ze základních principů demokracie“. Opětně výnosem z roku 2001, že „instituce zákonů šaria je neslučitelná se zásadami demokratické společnosti.“ A opět z roku 2003 výnosem, že „režim založený na zákonech šaria je neslučitelný s Konvencí o lidských právech, zvlášť pokud jde o zásady trestního práva a jeho postupy, o postavení žen v právním řádu a zasahování do všech sfér soukromého a veřejného života“. A je přímým porušením specificky jejích článků 9 (svoboda myšlení), 10 (svoboda projevu), 11 (svoboda sdružování), 14 (zákaz diskriminace), 17 (zákaz omezování práv) a článků 1 (ochrana majetku) a 3 (práva na svobodné volby) dodatečného Protokolu číslo 1.

Vydáním zákona zakazujícího praktikování a propagaci zákonů šaria s trestem vězení nebo deportace, tudíž nebudete riskovat, že byste se stali proklínanými islamofoby, nýbrž zůstanete pevnými demokraty toho nejliberálnějšího ražení a obránci lidských práv. Protože umlčování kritiků šariátských zákonů a praxe se stalo téměř samozřejmostí v několika západních zemích a EU se pokouší či už chystá zákonem zakázat kritiku islámu specificky podle návrhů Organizace islámské spolupráce, váš antišariátský zákon by měl být doplněn zákonem na ochranu svobody projevu a zákaz jejího umlčování z jakýchkoli náboženských či ideologických důvodů, podle vzoru druhého dodatku americké ústavy. Těmito dvěma zákony pomůžete chránit nejen nemuslimy, ale i ty muslimy, kteří chtějí pokojně žít podle demokratických zákonů a jsou vystaveni šikaně a perzekuci od svých extrémistů. Aby se tyto dva zákony mohly prakticky vykonávat, budete muset vydat třetí zákon o fyzické obraně státu a občanů obnovující povinnou vojenskou či policejní službu, alespoň pro některé mladé ročníky, plus dobrovolný vojenský výcvik pro ostatní. Zbývá vám málo času.

Zákony šaria jsou legalizace absolutního zla. Jak praví stará moudrost, zlu k vítězství stačí, když dobří lidé nedělají nic. A kdo může zlu zabránit a nezabrání, je za ně odpovědný.

Vážení zákonodárci, nebuďte apatickými dobráky, alias užitečnými idioty, kteří svou nečinností nezabrání zlu a budou za ně odpovědní.