Sigmund Freud, jako každý Moravák, navyprávěl spoustu nesmyslů. Dva mu však musíme přiznat jako důležité objevy vysvětlující, jak fungujeme, co si s námi kdo může dělat a co my si můžeme dělat s jinými.

První je freudovské přeřeknutí, na něž můžeme nachytat podvodníky říkající něco jiného, než si myslí, ale taky tak sami sebe můžeme provalit. Viz onen otřepaný: „Takové trapné freudovské přeřeknutí, doktore. Včera jsem večeřel s tchýní, a když jsem jí chtěl říct ´podej mně prosím sůl´, vylezlo ze mě ´zkazilas mně život ty stará krávo“.

Druhým je rozdělení lidské psychiky na tři rajóny: id, ego a superego. Připomeňme si, k čemu je máme. Id je ten nejnižší po nenamáhavém požitku bažící pud, jemuž jde vždy o okamžité uspokojení okamžitých tužeb, a to i na úkor druhých a často nepraktických. Což není nutně pouze negativní, bez něho bychom neměli touhu okamžitě něco chtít, něco vyrábět, něco prodávat. Čili nerozjela by se nám žádná ekonomika.

Naštěstí nad ním bdí ego, které sice taky fandí výlučně sobě, ale má trochu výš vystrčenou hlavu a kouká, zda je to praktické, proveditelné nebo bezpečné. A občas tomu idu z těchto důvodů něco zatrhne. Ještě výš nad nimi bdí superego, které má dvě komůrky. V jedné sídlí svědomí a soucit, v druhé ideál, čili ideální systém pravidel, jimiž by se id a ego měli řídit. Freud věřil, že soucit a špatné svědomí jsou lidsky všudypřítomné, i když mohou být násilím utlumeny. Nebyl si jistý, zda existuje nějaký univerzálně platný civilizující superego systém, ale pro západní civilizaci bral na vědomí směrodatnost starořecké etiky a estetiky plus Mojžíšova Desatera. Sám už v jejich zdroj zvaný Bůh moc nevěřil, zato však věřil, že civilizace stojí na ukáznění těch nízkých pudů egem a superegem, bez něhož id hrozí se proměnit v barbarskou anarchii a konat příšerné zločiny. A že stupeň civilizovanosti se dá měřit mírou kontroly, jakou superego pudům vládne. Musíš dělat, co je správné, i když se ti nechce, a nedělat nesprávné, co se ti chce, říká jim.

Sotva to Freud dopsal, už se to světu začalo vymykat z ruky a mohl to každý vidět na vlastní oči. Po nesmyslnosti milionových smrtí první války si id vzalo, co chtělo, a ego mu přizpůsobilo okolní podmínky. Superego zalezlo do nevědomí a zůstal z něho navenek jen na ruby obrácený slogan: Co je správné, to dělám, se proměnilo v co dělám, to je správné. Svědomí a ideál byly prohlášeny za zbytečné, nepřirozené, nemužné, překážející. Bůh byl mrtev už od Nietzscheho. Rozum a věda to potvrdily. V Evropě to jelo přes mrtvoly, s vražděním a loupením. Id nemělo žádné zábrany, krutost a sadismus se staly normou. Freud musel utéct do Anglie, kde zemřel na rakovinu, ještě než tam Churchill vyhlásil proti splašenému idu „dřinu krev, pot a slzy a nikdy se nevzdáme“.

Naštěstí mu v tom pomohla Amerika, kde se s Freudovou trojjedinou psychikou podle stejného principu (ovládnutí ega a superega idem) stalo něco opačného, co pomohlo nacismus porazit. I tam někdo objevil důležitost „vědomé a inteligentní manipulace organizovaných návyků a názorů davů neviditelnou vládou, která manipuluje skrytý mechanismus společnosti utvářením našich vkusů, vštěpováním našich idejí, taháním za drátky ovládající naši mysl.“

Ten někdo byl Freudův synovec Edward Bernays, který Freudovy objevy skloubil s populárními teoriemi davové psychologie. Jejich premisou bylo, že davová lidská psychika zůstává na úrovni idu a ego nemůže být zcela egoistické, neboť je davové, a v té davovosti nachází ty nejnižší společné hodnoty každého jednotlivého ega. Čili hodnoty každého ega se ztotožní s hodnotami davu. Jenže právě u davové psychiky Freud (ale taky po něm třeba Wilhelm Reich a Hannah Arendt) varoval, že se na ni musí nechat působit superego, čili vyšší, nadosobní, ale i naddavový nebo davům společný systém hodnot, bez něhož by se dav mohl zvrhnout v luzu a vnímat svoje davové ego jako nadosobní superego. Povýšit si je na ideologii. A ovládnout jí superego. To se taky přesně stalo v nacismu a bolševismu (fašismus se tomu jen taktak vyhnul díky lepšímu vínu).

Bernays žil v Americe od útlého dětství, takže řádění evropského idu už vnímal z druhé ruky. Americký id byl něco úplně jiného, díky tomu, že ty jeho nízké pudy prosákly do americké ústavy v podobě klauzulky o právu usilovat o štěstí (pursuit of happiness) a pěstující v lidech touhu mít se co nejlíp. Ale protože to právo ústava zaručovala každému, povzbuzovala je k vzájemnému dohánění a předhánění, kdo se bude mít líp, přičemž zároveň přála totéž jim, aby se s nimi mohli porovnávat a ve štěstí s nimi závodit. Mít, co oni, a pak ještě něco víc. Tak vznikl americký konzumerismus. Na rozdíl od tehdejších Evropanů neměl zapotřebí nikoho ponižovat, okrádat ani zabíjet. S mrtvými a okradenými se nedá dělat byznys, radí americký pragmatismus.

Byla to úvaha nikoli etická, nýbrž praktická. Nikoli ze superega, nýbrž čistě z id a ega. Chci štěstí a chci je hned, říká id. Můžeš ho mít, protože jsem ti na to vymyslel úvěr, a chtěj co chceš, teď, hned, bez dlouhého spoření, odpovídá mu ego. Oukej, pokud nebudeš krást a vraždit, dodává superego. Hnacím sloganem se stalo „Take the waiting out of wanting“ čili uspokojuj chtění bez čekání. To Američanům umožnilo kupovat, co nepotřebovali a na co neměli. A vyrábět, co koho napadlo, pokud se to podaří prodat. K tomu, aby se to prodat dařilo, vymyslel Eddie Bernays systém vlezného až vtíravého ač nenásilného sdělování, kterému by býval říkal propaganda, kdyby mu to slovo už nevyfoukli komunisté a nacisté. Tak vznikla věda zvaná Public Relations postavená na klasické chucpe. Čili troufalosti vniknout někomu do soukromí a pumpnout ho o peníze tím, že ho přesvědčíme, že vášnivě chce a nutně potřebuje, co by mu jinak mohlo být ukradené.

Zrodila americký creative drive poháněný americkým snem, že všechno je možné. Amerika nestydatě ale nenásilně bohatla ze stejných nízkých pohnutek, z jakých Evropa loupila, vraždila a strádala. Ovládání vkusu, myšlenek a tužeb davů k setrvačnému bohatnutí se stalo pilířem demokracie. Konsumerismus se stal centrem národního života. Jeho tvůrci v americké duši vytvořili the consuming self čili konzumní osobnost radující se ze života utrácením a hromaděním.

To ve vítězné válce přivezla do Evropy spolu se swingem, nylonkami, žvýkačkou a Hollywoodem. Zmlácený a vyhládlý evropský id po tom skočil jako žába po mouše. A vznikla celozápadní prosperita a nekonečný růst. Vítězné americké superego na ni ještě v půlce Evropy nějakou dobu dohlíželo, aby se měla čím odlišit od té druhé půlky. Když nad tou druhou půlkou zvítězilo, usnulo na vavřínech spokojenosti. Jenže civilizace – jak Eddie věděl od Sigmunda – je živená a poháněná nespokojeností a jakmile se sama se sebou spokojí, začne pomalu degenerovat.

No a po půl století pomalé degenerace jsme, kde jsme. Vládu nad námi mezitím převzal big business a v superegu nechal vakuum. A protože příroda vakuum nesnáší, vloudila se tam nová ideologie pocitu viny a pseudohumanistické lásky-ach-přelásky k lidstvu („miluji lidstvo, ale lidi mě serou“). Ta samou sebenenávistí začala k sobě zvenčí přitahovat skutečnou nenávist, kterou se domnívá, že samotnou láskou-ach-přeláskou a něžným přivinutím k laskavé hrudi promění v lásku, zatímco nám ta vnější nenávist zaplavuje vakuum po superegu, za předstírání, že ta nová nenávistná náplň superega je logickým pokračováním toho starého laskavého superega.

Začínáme to cítit jako transplantaci mozku. V poloviční anestézii se nám v zamlžené paměti matně opakuje vtip z nedávných dějin. Hlavní roli v něm hrál jakýsi soudruh Gottwald (Moravák jakbysmet), který proslul jako nejgeniálnější chirurg všech dob: „transplantoval srdce Evropy do prdele Asie“. Dnes těch chirurgů a chiruržek máme víc a také víc umějí. Daří se jim transplantovat celou Evropu. Za tichého pochrupování našeho zanestetizovaného superega, které kdysi věřívalo v jakousi civilizaci.

Převzato z www.securitymagazin.cz