Západní civilizace už půl století páchá sebevraždu zrušením porodnosti, ale zřejmě jí připadá příliš pomalá, tak se ji snaží urychlit zrušením sexu, aby uvolnila místo civilizaci, v níž sexuální násilí je každodenní samozřejmostí požehnanou písmem svatým. Ze všech sil se na ní podílejí radikální feministky podléhající sebeklamu, že ta přicházející civilizace k nim bude laskavější než ta odcházející, na níž ji urážejí lichotky, flirt, dvoření a nevyžádané oslovení, která vnímají ne jako projev sympatie, nýbrž jako sexuální agresi.

Zaznamenávám to jako dlouholetý feminista, který byl feministou ještě dřív, než se dnešní feministky narodily. Za těch starých dobrých dob Simone de Bauvoirové, Glorie Steinemové a Germaine Greerové, které si ještě dokázaly ze sebe udělat srandu. Ty dnešní tak trochu zapomněly, že původní feminismus měl za cíl ženu povýšit na mužova rovnocenného partnera, ne ji snížit na vraha svých nenarozených dětí.

Kampaň „MeToo“ by byla pokroková, kdyby nebyla tak zpátečnická. Tedy táhnoucí nás nazpět nějakých 150 let. Doba viktoriánská zakrývala i nohy od piana, aby nepřipomínaly sex. A při tom rozjela průmyslovou revoluci a dobyla půl světa, jako kompenzaci za (smíme-li použít termín Milan Kundery) ne*oustání. Ten přetlak energie se musel v něčem jiném vybít. Dnes se už začíná vybíjet v geniálních vynálezech sexuálních robotek, které vystrašeným mužům ženu nahradí. Co nahradí ženám muže, zatím nikdo neví. Možná jim postačí spermabanky se semenem neznámých mužů, s nimiž se nemusely nikdy stýkat, tím méně souložit. Nebo třeba už geniální genetičky pracují na spermatu umělém, vyrobeném z ropy.

V době viktoriánské platil nepsaný, ale každému srozumitelný zákaz ženu oslovit, dokud vás k tomu nevyzvala kývnutím a úsměvem. Sex se provozoval třikrát za manželství, trval třicet vteřin, z rozepnutého rozporku do vyhrnuté sukně, a říkalo se mu „wham, bam, thank you ma´m“. Čerstvým nevěstám, ztrémovaným před svatební nocí s vědomím, jak bude ten sex nepříjemný, maminky radívaly „zavři oči a mysli na Anglii“.

V Itálii se chodívalo na rande s početným doprovodem příbuzných, kteří to deset kroků za nimi komentovali:

„Hele, už na sebe koukli.“
„Ona se na něho usmála.“
„A jé, už si povídají.“

A po svatební noci celé příbuzenstvo jásalo nad zkrvaveným prostěradlem s radostnými výkřiky „byla panna!“ a „přefiknul ji“ a „budou dětičky!“.

Aristokraté vyprávěli svým oblíbeným prostitutkám:
„Mám se ženou sedm dětí a nikdy jsem neviděl její břicho.“

Už se nám to vrací. Kam dál jsme si taky mysleli, že tu sexuální „rozvolněnost“ ještě můžeme dotlačit, než kyvadlo dorazí na jeden konec a zhoupne se zpět na druhý.

V několika britských okrscích už policie zavedla trestný čin „nenávisti založené na pohlaví“, projevované „sexistickým pohvizdováním“ a „sexistickými poznámkami“ na kolemjdoucí ženy. V Nottinghamu už pod tento trestný čin spadají „lichotky“ a „textování“. A přitom je Anglie v tomhle odjakživa zdrženlivá. Vzpomínám na jednu českou kamarádku, která se mě po prvních několika týdnech v emigraci ptala:

„Ty, jsem já škaredá?“
„Ne, proč?“
„Že se tady za mnou nikdo neotáčí.“

Ono to otáčení za krásou provázené lichotivými zvuky bývalo tehdy, pravda, i v těch rozpustilých letech šedesátých, tak hrozně nebritské. Dnes tedy bude trestné. Klasifikované jako projev ne obdivu, nýbrž nenávisti. Kam se hrabou ti Viktoriáni, u nich to byla jen neslušnost.

K obžalobě stačí udání ženy cítící se pohvizdovaná a poznámkovaná. Teď na tento zákon najíždí i policie londýnská, tradičně více tolerantní. Zákony sice nedělá policie, nýbrž vláda a parlament. Jenže zákon trestající hate crime už existuje a vztahuje se na „na jakýkoli čin, jejž kdokoli pokládá za nenávistný“, a není k němu potřeba jiných důkazů než obvinění. Policie s vážnou tváří debatuje, že by měla „nějak postihovat i chování, které není přímo trestným činem, než by se v trestný čin vyvinulo“.

Premiérka už „ze sexuálních důvodů“ z vlády vyhodila dva ministry: jednoho, který před lety nějaké novinářce pohladil kolínko, druhého, v jehož počítači se našly pedofilní porno fotky. (Sice čuňárnička, ale dokud nejste přistiženi při vábení nezletilých, není to trestný čin.) A to je možná teprve začátek. Nejjistější metoda, jak svrhnout vládu a udělat převrat, by bylo najmout armádu žen obviňujících jednoho ministra po druhém, až tam premiérka zůstane sama jako kůl v plotě. Jednoduchý způsob, jak se zbavit prokázaného promiskuiťáka Borise Johnsona. Vlastně by bylo možné odstřelit i ji, neboť v zájmu genderové rovnoprávnosti se bude muset jednou stíhat i násilí žen na mužích, jehož se prý v roce 2016 zaznamenalo 700.000 případů. Ne samozřejmě všechny sexuální, většinou asi jen údery pěstí do oka nebo pánvičkou po hlavě. Stačilo by, aby si Corbyn vzpomněl, jak ho před třiceti lety tehdy teprve začínající poslankyně Terezka ošahávala, a máme tu trockistickou vládu, i kdyby stokrát tvrdila, že si to vymyslel. Vlastně decentní chlapík, že to ještě neudělal.

Neděje se to úplně bez humoru. Trochu, pravda, šibeničního a nechtěného, ale humoru přece jen.

Německo se konečně odhodlalo bránit své ženy před znásilňováním migračními toky (jak jim říká brusselspeak) plastovými náramky s nápisem „prosím, neznásilňujte mě“, v němčině a angličtině. Statistika, kolik těch toků to už zastrašilo, zatím provedena nebyla. Tokům adresovaná videa na YouTube, sponzorovaná německou vládou, učí, jak německé holky postupně sbalit, než je znásilníte, aby se na to mohly líp připravit a nepřipadlo jim to pak jako znásilnění. Byly už i případy znásilněných žen v televizi svému násilníkovi odpouštějících a omlouvajících se za rasismus svůj a rasismus německé společnosti. Ženám zase podobná vládou sponzorovaná videa slibují, že znásilnění se stačí bránit natažením ruky se zdviženou dlaní.

Německý televizní kameraman byl potrestán za záběr na krásné nohy hlasatelky, i přes její ujišťování, že jí to vůbec, ale vůbec nevadilo.

Ve Švédsku ministryně životního prostředí radí Švédům se už nemnožit, neboť tím ohrožují planetu.

A planeta puká smíchem.

Převzato z časopisu Playboy.