Jsme to my Češi kabrňáci. „Arab mně šahá na babu, já mu snad oči vydlabu“ si aspoň zpíváme. Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti. Zatím tu žádné cizí násilníky nemáme, abychom to mohli uvést do praxe. A tak, než přijdou, se necháváme obviňovat sami. Od našich žen, které nechtějí za těmi západními v ublíženosti a zášti k mužům zaostávat.

Pácháme prý my Češi (plus možná nějaký ten Vietnamec a Ukrajinec) na nich 7 500 až 20 000 „odhadovaných“ skutků znásilnění ročně, „podle různých zdrojů“. Tvrdí nám to Česká ženská lobby, citujíc průzkum agentury Forbes pro Amnesty International. A přebírají to jako fakt všechna česká média. Taky tam najdeme, že každá druhá Češka prý zažila sexuální násilí. No, 50 % pořád ještě není těch bruselských 88, ale zatraceně nemravně to už samo o sobě vypadá.

Jak to, že se nad těmi číselnými diskrepancemi nikdo nepozastavuje? Každá druhá žena, to by přece byly nějaké dva miliony, ne? Při roční frekvenci 20 000 bychom k jejich znásilnění potřebovali 100 let. Při frekvenci 7 500 by to bylo dvě a půl staletí. Kdo z nás dělá osly?

No dobře, tak dejme tomu, že těch 50 % je básnická licence. Jako třeba když vyprávíme, že jsme zcestovali půl světa a byli jsme v Chorvatsku, Egyptě a Turecku. Jak je to teda s těmi ročními čísly? Je to 7 500 nebo 20 000? To je přece dost velký rozestup. Podle jakých „různých zdrojů“ neuvedených a nedohledatelných? Podle jakých „odhadů“, rovněž z pramenů neuvedených a nedohledatelných? Podle jakého kritéria jsou tyto odhady „správné“, když – jak průzkum dále uvádí – 98 % dotazovaných se v odhadech mýlilo? Že by z nás zase někdo dělal osly?

Ale počítejme dál. „Nahlášeno je podle různých statistik jen 3-8 %,“ informuje nás dále průzkum. Je-li 92-97 % případů nenahlášených, jak může někdo vědět, že se staly, když je nikdo nikde nehlásil?

Funkcionářka Ženské lobby v televizní debatě uvedla, že sama na sobě zažila 25 případů sexuálního obtěžování. Na podrobnější dotazy však vyšlo najevo, že žádný z těchto případů nebylo znásilnění v pravém slova smyslu, čili násilně vynucený styk koitální. Jedno z těch nejhorších obtěžování byla pánská masturbace v kupé vlaku, od níž postižená nedokázala odejít ani odvrátit oči, neboť jím byla paralyzována a dodnes je z toho traumatizována. Několik z nich byly slovní narážky nebo nevyžádaný dotyk. Nejzábavnější ukázkou obtěžování bylo „jela jsem na kole a předjíždějící cizí muž mně při předjíždění sáhl na prsa“. Aniž se oba nabourali.

A tak je na místě otázka, kolik takovýchto případů Ženská lobby zahrnuje do rubriky „znásilnění“. My proto nakoukneme do příslušného zákona, který definuje „znásilnění“ jako „násilím nebo pohrůžkou násilí nebo jiné újmy donucení k pohlavnímu styku, nebo k takovému činu zneužití bezbrannosti (oběti)“. Pohlavní styk – aby se vyhnulo pochybnostem – zákon dále definuje jako „soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem podobným souloži“. Tedy koitus.

O stupínek trestnosti níže je „sexuální nátlak“ definovaný jako „násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donucení k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování“. Tedy ukájení nekoitální.

Nejpřísněji trestaným takovým trestným činem je samozřejmě čin vykonaný s dítětem mladším 15 let a zvaný „pohlavní zneužití“. Ten je dnes trestný ve většině světových kultur kromě islámu.

Jestli tomu rozumíme správně, masturbující pán v kupé by se dopustil trestného činu sexuálního nátlaku, kdyby naši funkcionářku donutil ho uspokojovat, nebo by se snažil uspokojovat ji, nebo ji nutil se sama uspokojovat před ním. Takto se dopustil jen přestupku v angličtině zvaného indecent exposure, čili nemravné sebeodhalování, které se trestá spíš veřejnými pracemi než vězením a které se někdy pokládá za poměrně neškodnou psychickou úchylku zvanou exhibicionismus.

Vycházelo by nám tedy, že z oněch 25 zážitků sexuálního obtěžování naší funkcionářky nespadal žádný do rubrik „znásilnění“ ani „sexuální nátlak“.

Sexuologickému ústavu, podle informací profesora Petra Weisse, vychází odhad, že 11-13 % českých žen bylo někdy za život násilím přinuceno k sexuálnímu styku. Tedy znásilnění nebo nátlaku. Oznámeno a vyšetřováno je ročně 700 až 800. Přesné statistiky policejní za rok 2015 uvádějí 598 případů nahlášených, z toho 425 objasněných, z toho 345 souzených a z toho 154 násilníků usvědčených a odsouzených. Neznamenalo by to, že ty ostatní neusvědčené by mohly být křivá udání? Nebo alespoň některé z nich?

Ústav dále klasifikaci „sexuální agrese“ dělí na tyto pro naše účely relevantní kategorie:

Útočné znásilnění – neznámým pachatelem.

Vztahové znásilnění – známou osobou.

Znásilnění v partnerském vztahu a manželství – v některých zemích klasifikované jako domácí násilí nebo manželská povinnost, jinde jako trestný čin, jinde naopak klade vinu ženě za odepírání manželské povinnosti.

Skupinové znásilnění, čili gang rape běžný ve Švédsku, se podle Petra Weisse v českém prostředí nevyskytuje, zatím. Stejně tak jsme už delší dobu nezažili kategorii válečného znásilnění, jakým ještě oplývala válka v Jugoslávii a dodnes války islamistické. A je docela pravděpodobné, že někteří muslimští migranti svá znásilňování Evropanek pokládají právě za válečná, čili povolená islámským právem dobyvatele.

Do separátní kategorie „sexuálního obtěžování“ (harašení) Weissův ústav klade sexuální zneužívání mocenského postavení obtěžovatele, ne násilím, nýbrž pohrůžkou nebo slibem výhod. Viz Weinstein a MeToo.

Ale vraťme se ještě na chvilku k průzkumové kampani Ženské lobby a jejím číselným diskrepancím.

Proč z nás dělají osly?

První odpověď, která se nabízí, je logická a pochopitelná: organizace tyto nabobtnalé údaje šíří proto, aby si obhájily finanční příspěvky, které na tyto účely dostávají (od vlády, EU, Sorose a kdovíkoho). Kdyby uvedly statistiky skutečné (tj. příliš nízké), přiznávaly by svým mecénům, že vlastně nemají žádný problém k řešení, a jsou tudíž zbytečné.

Druhá odpověď napadne jen někoho, kdo sleduje statistiky sexuálního násilnictví migrantů v západní Evropě. Politická korektnost nemůže dovolit, aby se migrantské násilnické statistiky jevily jako mimořádné nebo anticivilizační, proto musí dokázat, že stejné násilnictví jako u migrantů najdeme i u evropských domorodců. Tím se násilnictví migrantů stává evropským normálem a upozorňovat na ně může jen rasista.

Tím se také „MeToo“, zneužívající skutečné případy mužského násilí na ženách k široce pojatému obvinění mužů z vrozeného násilnictví, stává politickou zbraní proti politické nekorektnosti a reakčnímu machismu alias mužskému šovinismu. V Americe je také otevřeně namířeno proti maskulinistickému xenofobnímu rasistickému prezidentovi, též lživě obviňovanému z obtěžování žen. A jako politickou zbraň puritánství ohrožující normální vztahy mezi pohlavími je také odsoudila stovka moudrých Francouzek s veleslavnou hvězdou Catherine Deneuve.

„Legitimní a nutný protest proti sexuálnímu násilí na ženách, zvlášť v jejich profesionálním životě, se proměnil v hon na čarodějnice,“ napsaly. „Znásilnění je zločin, ale svádění, třebas i neodbytné a neomalené, zločin není.“ Mužům by se měla ponechat „svoboda ženy balit“. Dělat zločin z „dotyku ženského kolena, letmého políbení, intimního hovoru při pracovním obědě, nedává ženám sílu, nýbrž je redukuje na chráněný druh“. Upozorňovat na zneužívání moci ještě nemusí přecházet v „nenávist k mužům a sexualitě“. „Snaha mužů ženy balit ještě není sexuální útok.“ Místo, aby ženám pomáhalo toto „běsnění“ posílat „prasáky“ na jatky, „pomáhá nepřátelům sexuální svobody, náboženským extrémistům a těm nejhorším typům reakcionářů“.

Jenže nazvěte pokrokáře reakcionářem a vypukne mela. Feministická lobby okamžitě signatářky obvinila z „pohrdání oběťmi sexuálního harašení“. Politická válka zbraněmi sexuálními, asexuálními a antisexuálními asi hned tak neskončí.

„Máte-li dceru, představte si, že vám ji někdo znásilní,“ vyzývá česká feministická pobočka, aby problém zdramatizovala. „Máte-li syna, představte si, že vám ho odsoudí na základě křivého obvinění,“ odpovídají matky křivě obviněných synů. Weissův sexuologický ústav odhaduje, že až 40 % obvinění je falešných. Z Česka je znám případ sebevraždy otce křivě obviněného ze zneužívání dcer jakousi sociální referentkou. Byla za tuto nepřímou vraždu a zničení dvou dětských životů potrestána ona?

Britská žurnalistika začíná odhalovat případy křivě obviněných mužů odsouzených a propuštěných někdy až po dvou letech vězení po dodatečně nalezených důkazech rušících rozsudek. Skoro až komická je dodatečně zrušená obžaloba studenta vyhozeného z univerzity a odsouzeného k veřejným pracím a finanční úhradě za žalobu, že při oboustranně schváleném sexu mačkal ňadra spolusouložkyně „tvrději, než si přála“. Britské soudy po těchto a desítkách podobných případů začaly revidovat rozsudky.

Převzato z časopisu Playboy.