„Koho chtějí bohové zničit, toho napřed zblázní.“ Říká Sofokles. A průzkum, zda dnešní maturanti vědí, kdo či co je Sofokles, by nám mohl posloužit jako odpich k mudrování nad mentálním a psychickým stavem západní civilizace.

Usnadníme jim to metodou amerických univerzit, která místo jednoduché otázky nabízí tři varianty.

Takže Sofokles je:
a) brankář řeckého fotbalového národního týmu,
b) smrt udušením,
c) starořecký dramatik.

Jakmile jsme se ujistili, že jde o slavného brankáře, zkusme si sestavit celý manšaft. Obránci Aischylos, Aristofanes a Euripides. Záložníci Hipokrates a Pytagoras. Útočníci Epikuros, Empedokles, Plato, Sokrates a Aristoteles.

Kolik z nich dnešní maturant zná, by mohla být další fáze našeho průzkumu.

Proti nim si postavme soudobý manšaft izraelský.

Brankář Mojžíš. Obránci Izajáš, Micheáš a Jeremiáš. Záložnící Ezdráš a Nehemiáš. Útočníci Ámos, Habakuk, Jonáš, Nachum a Zachariáš.

Kolik z nich dnešní maturant zná, by mohla být další část průzkumu.

Mohl by pokračovat zjišťováním, kdo z dnešních maturantů zná nejen smysl, ale i původ ještě před pár generacemi běžných a každému srozumitelných idiomů jako sisyfovská práce, Jobova zvěst, Pyrrhovo vítězství, jeremiášské myšlení, nevěřící Tomáš, zpěv Sirén, mezi Skylou a Charybdou, Augiášův chlév, Oidipův komplex, trojský kůň, sardonický úsměv, lakonická mluva, spartánský život, drakonické jednání, gordický uzel, Damoklův meč, platonická láska, titánský čin, šalamounské rozhodnutí, Jidášův polibek, Sodoma a Gomora.

Představme si dějiny západní civilizace symbolicky jako neustálé utkání těchto dvou týmů Řecka a Izraele, vytvářející vzácné tvůrčí napětí mezi rozumem a vírou, skepsí a nadějí, estetikou a etikou, formou a obsahem, abstrakcí a konkrétností, archetypem a individualitou, sebevědomím a pokorou, ideálem a realitou, záhodností a proveditelností, každodenností a posvátností, racionalitou a spiritualitou. Říkejme jí civilizace anticko-biblická. Díky jejímu tvůrčímu napětí je tato civilizace dramatická, pohyblivá, evoluční, argumentativní, konfliktní, dravá, podnikavá, vyzývavá, neúnavná a sebevědomá.

Přesněji řečeno, donedávna byla. Dokud si pamatovala, že k přežívání potřebuje oba tyto kořeny, oba tyto aspekty kreativity, které ji udržují v harmonii a rovnováze a bez nichž chřadne, stává se vratkou a hroutí se. Souhrou těchto dvou kořenů, přes tři tisíciletí pokusů, omylů, náprav a smrtelných ohrožení zvenčí i zevnitř vytvořila unikátní civilizační systém, jehož základní prvky jsme přestali vnímat a jež je na čase si začít opět připomínat. Jsou to tyto:

Svoboda víry, bádání, tvoření a projevu.

Právo na beztrestný nesouhlas a ochrana menšinových názorů.

Právo na vlastní majetek a jeho ochranu.

Ohleduplnost k životu a vlastnictví druhých.

Rovná práva a povinnosti pro každého jednotlivce.

Povinnost prokázat veškerá nařčení vůči komukoli mimo pochybnost.

Povinnost chránit strádající, perzekvované a křivě nařčené.

Mnoha generacemi vytvořený návyk napravovat omyly, troufat si do dalšího zkoušení a dalších náprav, usilovat o zlepšování životních podmínek, zdokonalování nedokonalých věcí.

Oddělení ideologie od světské moci.

Tříbení osobního charakteru a pěstování skupinové soudržnosti.

Setrvačná pracovitost a podnikavost.

Svědomí, soucit a napravování křivd.

Touha po vědění a hledání smyslu existence.

Neustálé hledání pravidel, jimiž by dobro mohlo vítězit nad zlem.

Smysl pro rozličnost a ochota přijímat z jiných kultur užitečné, moudré či krásné prvky obohacující či zpestřující kulturu naši.

Smysl pro racionálno, logiku a kritické myšlení.

Smysl pro humor, drama a krásu a jejich umělecké vyjádření.

Ona kompaktní síť civilizačních prvků, které žádná jiná civilizace nedokázala nebo se ani nepokoušela skloubit do jednotné soustavy a kterou naše civilizace pracně hledala, zkoušela, opravovala, piplala, obrušovala jeden prvek druhým, musela bránit a několikrát málem prohrála, přes tři tisíciletí, od antického Řecka a biblického Izraele, přes imperiální Řím, křesťanství, renesanci, osvícenství, vědeckou a technickou revoluci, parlamentní demokracii, prosperující kapitalismus a jeho postupné vymycování chudoby vyrovnanější distribucí tvorby. Těch pestrých a nekonečně tvárných prvků, jejichž rozezvučením je bohatá harmonie západní hudby, pocházející už z Pythagorova objevu a propočtu oktávy jako základu harmonie a tvůrčího postupu, odpovídající sedmi dnům božího tvoření. A kterou náruživý hudebník emeritus papež Benedikt označil za „unikát nemající nic podobného v jiných kulturách, setkání s pravdou, s opravdovým Tvůrcem světa“. Onen unikát, který dnešní generace ledabyle zahazují do stoupy a nahrazují beztónovým skřípotem a dunivým mlácením.

Jsme jediná civilizace v dějinách takto komplexně budovaná a neustále metodou „pokus-omyl“ budující. Na ní stojí blaho a naděje celé planety. Z ní pochází ohromující většina všech vědeckých, technických, uměleckých, ekonomických, sociálních a politických vynálezů všech dob, z nichž mohou prosperovat i jiní.

Na její ekonomickou, kulturní, humánní i morální superioritu – které si přes své viditelné slábnutí a hluboký duchovní propad stále ještě jakž takž udržuje – nepotřebujeme sepisovat tisíce snadno dohledatelných důkazů. Stačí spočítat, kolik lidí prchá do ní a kolik z ní. Zhroutí-li se ona, propadne se celý svět do mizérie, chaosu, barbarství a hladomoru. Její záchrana tudíž není nějaký sobecký rozmar. Je to povinnost vůči lidstvu.

A my ji už několik desetiletí zabíjíme těmito zbraněmi:

Kult okamžitého konzumerismu a krátkodobých výhod.

Iluze nacházení svobody v bezuzdném individualismu.

Klesající porodnost a nedostatečná péče o budoucí generace.

Zpohodlnělost a usínání na vavřínech.

Neochota riskovat a překonávat překážky.

Xenofilie čili preference cizího před vlastním.

Ztráta mužnosti a následné odzbrojování a neúcta k vojenství.

Oslabení pudu sebezáchovy.

Přetržení etnické a kulturní kontinuity minulosti s přítomností a budoucností.

Demontáž rodiny a přirozené sexuality.

Fragmentace společnosti do rozhádaných frakcí.

Relativizace morálních kodexů a stírání rozdílu mezi dobrem a zlem.

Vnímání světa a jeho událostí ideologickým filtrem zamlžujícím realitu.

Ztráta smyslu pro krásu a posvátno.

Těchto zbraní už několik desetiletí používá marxismem odchovaná západní politická a intelektuální elita, včetně částí duchovenstva, k oslabení a zmalátnění společnosti, usnadňujícímu její ovládání. Činí tak z nenávisti k západním tradicím, demokracii, kapitalismu a osobní svobodě, kterou jí vštípily tři generace neomarxistických filozofů s filosofíí dekonstrukce, od Sartra, Derridy, Marcuseho a Adorna, kteří západní elitu původně lákanou svobodymilovným existencialismem přetáhli k neomarxismu nenásilného zákulisního přebírání moci postupným ovládáním institucí.

Zhypnotizovaly ji iracionalismem, který ovládl univerzity, média, soudnictví a politické instituce, a jehož nástrojem nové perzekuce nekorektního myšlení je opět cenzura, vylučování, diskriminace a diskreditace. Její směsicí náboženských vyznání se staly – ve výčtu anglické novinářky Melanie Phillips – „antikapitalismus, antimperialismus, utilitarismus, feminismus, genderismus, multikulturalismus a environmentalismus“. Jejich společným cílem je svrhnout zavedený řád Západu „ideologií překrucující fakta a potlačující rozum a nezávislé myšlení – a tudíž i svobodu, protože rozum a svoboda jsou nerozluční spojenci“.

Tato třída, označující sebe za liberálně demokratickou a všechno tradiční a kreativní za extrémně pravicové, se stala neomylným a agresivním držitelem věčné pravdy, že neexistuje žádná pravda. Že jakékoli rozlišování a upřednostňování jedné ideologie či způsobu života, jakákoli hierarchie hodnot a kultur se rovná zločinu diskriminace. Největším zločinem diskriminace pak podle nich je preferovat hodnoty a kultury, které západní civilizaci podpírají, jako jsou: biblické náboženství a etika, antická estetika a státotvornost, renesanční humanismus, kapitalistická tvořivost a osvícenská svoboda myšlení. K destrukci Západu je tato elita ochotná použít i tu nejvíce antidemokratickou ideologii, jaká se dnes na planetě dala najít. Ta na rozdíl od předchozích zbraní ohlupujících hrozí být pro nás zbraní smrtelnou.

Psáno pro Playboy