Teorie a praxe inteligence

Různé teorie inteligence většinou počítají, že čím vyšší intelekt a vzdělání, tím dokonalejší racionalita, logika, kritické myšlení, smysl pro spravedlnost, praktické schopnosti, a čemu se říká zdravý nebo selský rozum. Tak to také většina z nás vnímá, odpovídá to logice. Akorát ne praxi. Už jste se někdy pozastavili podivem nad tím, jak mohou lidé zjevně inteligentní (tj. vysokoškolsky vzdělaní, jejichž akademický titul je alespoň teoretickým důkazem určitého IQ) někdy říkat a dělat takové pitomosti?

Jako třeba:
„Svět je přelidněný, proto přestaneme všemi možnými metodami rodit potomky, ale zároveň budeme prostřednictvím oblíbených charit financovat zdraví a vzdělání afrických dětí.“
Nebo:
„Evropa vymírá, proto si přivezeme miliony nezaměstnatelných Afričanů, kteří budou pracovat na naše důchody.“
Nebo:
„Pohlaví neurčuje příroda, nýbrž kulturní kontext a vzdělání.“
Nebo:
„Vědec, který tvrdí, že existují jen dvě pohlaví, nemůže učit na univerzitě, i kdyby třeba jen matematiku.“
Nebo:
„Bezpečnost Evropy zajistíme tím, že všem bezúhonným občanům odebereme zbraně.“
Nebo:
„Svobodu informací vylepšíme tím, že je budeme zakazovat.“
Nebo:
„Trump fandí Židům víc než všichni předchozí prezidenti dohromady, proto je nacista.“
Nebo:
„Kvalita našeho vzdělání upadá, proto ji zlepšíme inkluzí intelektuálně slabších dětí a zrušením speciálních škol.“
Nebo:
„Demokracii vylepšíme veřejnými demonstracemi chytráků, aby o ní nemuseli ve volbách rozhodovat hlupáci“.
Nebo „důstojnost imigrantů je důležitější než bezpečí občanů“ (papež). Nebo „všem, kdo v Evropě hledají útočiště, by mělo být zajištěno bezpečí a důstojné zacházení“ (700 českých vědců, s odvoláním na „kritické myšlení“ a „ověřování faktů“).

Žádnou z takových teorií nikdy nedokázal vymyslet rolník, truhlář, nebo instalatér. Jsou zcela výsadou intelektuálů. Podivuhodné na tom je, že takto intelektuálové dokážou nejen blábolit. Oni tomu skutečně věří a dovedou o tom přesvědčit mnoho dalších díky své intelektuálské pověsti a přesvědčovacím dovednostem. Nedaří-li se úplně přesvědčování, nastupuje manipulace, vnucování a násilí. Mentální, emociální, publikační, sociální, finanční, a nakonec i fyzické. Tak vznikají diktatury, totalitní režimy, cenzura a trestání nekorektních názorů a nepohodlných fakt. Už tam směřujeme znovu.

Jestli se sami přistihnete při podobném myšlení, nezoufejte. Arthur Conan Doyle (ano, ten tvůrce ultraracionálního detektiva Holmese), věřil v existenci víl, skřítků a duchů. Ve vyvolávání duchů věřil i Darwin. Vědecky se tomu všemu říká dysracionalita. A je to jev poměrně běžný. V nějaký nesmysl tu a tam věří každý, jinak bychom se tak snadno nenechávali ohlupovat.

Reálné výsledky snadno uvěřených nesmyslů, viditelné dnes opět po celé Evropě (a bohatě prokázané v historii autoritářských režimů) nepotřebujeme vypočítávat. Jsou to pouhá fakta, za nimiž nestojí žádná vznešená (nebo povznešená) idea, které by se fakta dala přizpůsobit, takže zůstávají neviditelná. Informační systém regulující naše myšlení se řídí starým sarkastickým novinářským úslovím „nedovolit faktům narušovat dobrou story“.

Je „kritické myšlení“ stále ještě synonymem „zdravého rozumu“, nebo mu začíná spíš velet politická korektnost přikazující, co se smí a co se nesmí kritizovat? Stává se samotné slovo „intelektuál“ opět pejorativem, jakým bylo za komunismu – jak připomíná Milan Kundera v románu Kniha smíchu a zapomnění? Nebo se Kundera snaží bránit intelektuály jen proto, že jim nadávali komunisté, a už si nestačil všimnout, jak se komunistům začínají podobat? Je utopismus a poloslepost intelektuálů trvalým aspektem západní kultury a politiky?


Definice intelektuála
„Jen intelektuál dokáže uvěřit úplným pitomostem,“ kdysi takto intelektuály pochválil George Orwell. Aldous Huxley vnímal intelektuála jako „člověka, který objevil něco zajímavějšího než sex.“ Pro spisovatele Petera Stauba „intelektuální námaha je obvyklá technika, jak se vyhnout přemýšlení.“ José Ortega y Gasset vnímá „tunel pod zdí intelektuálního snobství“ jako „jedinou cestu zpět k realitě zdravého rozumu, ale většina ji nenachází, protože je pod jejich úrovní“. Arthur C. Clarke definuje intelektuála jako „někoho, kdo byl vzdělán nad hranice své inteligence“. Lionel Trilling zaznamenal, že „v nejtajnějším srdci každého intelektuála je skryta naděje získat moc, touha své ideje realizovat tím, že je vnutí ostatním“. Paul Johnson pozoruje, že „intelektuálové si libují v pocitu, že zastupují lid“. A Eric Hoffer si všímá, že „vládnoucí intelektuálové zacházejí s lidskými masami jako surovinou na experimentování a plýtvání.“

Do hloubi duše intelektuálům hledí indický neurolog a filosof Abhijit Naskar: „Podobně jako náboženský fundamentalismus, nezkrocený intelekt dokáže člověka zaslepit vůči potřebám druhých. Dávejme světlo ignorantům, ale ještě víc vzdělancům, neboť ješitnost vzdělanosti dělá z moderních lidí větší ignoranty, než jsou běžní ignoranti.“

A protože intelektuálové bývají taky nadřazení moralisté, dodává k nim Naskar ještě toto: „Téměř každý intelektuál je posedlý noblesní otázkou, co pohání moralitu. Žádný z nich nedokázal na tuto otázku odpovědět. Vydali jen tuny čtiva plného teorií a intelektuálních spekulací. Pravda je ta, že moralita není poháněná ničím, nýbrž ona pohání všechno ostatní. Moralita je základní hnací síla činící z člověka civilizovanou svědomitou bytost a vychází ze sebereflexe a seberegulace.“

Co intelektuály pohání
Intelekt opět dostává špatné recenze. A my si zde vědecky zabádáme proč. Proč inteligentní a vzdělaní lidé tak snadno propadají stupiditám. Odpovědí je několik. Ta nejjednodušší se jmenuje ideologie. Intelektuálové mají silně vyvinutou fantazii a smysl pro abstrakci a ideologizaci. Proto si ve svém myšlenkovém postupu dokážou jednak navymýšlet sofistikované náhražky reality, jednak uspěchaně z rychle a nedbale posbíraných neúplných informací vytvářet abstraktní rámec, jemuž pak podřizují všechny další informace a filtrují jím reálná fakta a události. K tomu mají navíc vypěstované silné sebevědomí vlastní neomylnosti a pravdy, jemuž psychologická věda říká „blind spot“, čili slepé místo, které jim znemožňuje vnímat svoje chyby a naopak jim zveličuje chyby druhých. Znala ho už Bible. Ta mu říká „smítko v oku bližního vidíš, ale břevno v oku svém ne.“ To vysvětluje, jak to, že umíme tak urputně hájit svoje názory proti jiným. Touto kombinací vzniká mentální jev zvaný anglicky „bias“, česky (ne úplně přesně) zaujatost. Ten znemožňuje vnímat fakta, jaká jsou, ne jaká by (podle tohoto biasu, abstrakce či ideologie) měla být.

Miliony intelektuálů už několik generací vycházejí z levicově (tj. progresivně a utopicky) zaměřených západních, ale nejvíc amerických univerzit, a nastupují rovnou do politických, administrativních, akademických, neziskovkových, mediálních, uměleckých a podobných vlivných pozic, placených většinou z veřejných peněz a nezávisejících na tržním obratu. Posiluje to na jedné straně jejich odloučenost od každodenní ekonomické reality, na druhé straně byrokratickou nebo politickou moc nad spoluobčany. Aby si své pozice udrželi, nebo aby sami sobě nemuseli přiznat, že vlastně nic užitečného nevytvářejí, vymýšlejí nápady, na jaké činorodí občané na volném trhu nemají čas, a ani by na ně nepřišli, neboť jejich každodenní život je zabrán tvořením nebo údržbou užitečných věcí. Ti si ani nedovedou představit, že by někdo mohl pilně pracovat na vymýšlení idejí a sestavování systémů zbytečných, bizarních a dokonce škodlivých.

Tím jsme si nastavili rozdíl mezi intelektuálem a tvůrcem. Ale ne každý intelektuál je stoprocentně netvořivý, a ne každý tvůrce je úplně neintelektuální. Většina lidí má v sobě trochu obojího. Důležité je, v jakém poměru, a v kterém z nich se zdokonaluje. A většinou se „zdokonalujeme“ v tom, co nám přijde nejsnadnější a nejjednodušší (takže se nezdokonalujeme v ničem). Taky nás k tomu vede dnešní vzdělávací systém preferující studia teoretická před praktickými. Psychologové si pro rozlišení obou vymysleli dva matematické příklady, podle nichž poznáme, zda tíhneme k jednomu či druhému.

Zde je první: Pálka s míčkem stojí 11 dolarů. Pálka je o 10 dolarů dražší než míček. Kolik stojí míček?

A zde druhá: Rybník zarůstá leknínem takovým tempem, že se každý den jeho plocha zdvojnásobí. Celý zaroste za 48 dní. Za kolik dní zaroste z poloviny?

Správné odpovědi máte až někde dál uprostřed článku, aby vás hned nemátly. Pohodlnost a jednoduchost by vás mohla nutit k tomu, že byste nad tím nepřemýšleli vůbec a rovnou koukali na odpověď. Tak jak jste si zvykli všechno googlovat. Mentální lenost se tomu říká. A trpí nás tím čím dál víc. Malé děti se smartfouny už skoro neznají nic jiného. Takto aspoň budete muset vydat trochu námahy na její hledání, takže je pohodlnější nehledat a číst dál a čekat, až na odpovědi narazíte.

Vědecká Psychologie intelektu
Mezitím se ponoříme hlouběji do vědecké psychologie intelektu (obor zvaný „kognitivní psychologie“). Najdeme tam teorii „několika inteligencí“. Někteří psychologové jich napočítali až osm. Jsou mezi nimi třeba inteligence interpersonální (komunikační schopnost s druhými), intrapersonální (uvědomění sebe sama, svých myšlenek, emocí a činů), fyzicky-kinetická (pohybová, sportovní), sociální (schopnost vycházet s druhými), ale nakonec se shodli na třech základních, které ovlivňují rozhodování v různých situacích: analytická – kreativní - praktická. Definoval a popsal je jistý profesor Robert Sternberg, přibližně takto:

Analytická inteligence je schopnost hromadit informace a zpracovávat je do vzorců a skupin (podle podobnosti), logicky uvažovat, abstrahovat, systemizovat a idealizovat, srovnávat a odlišovat.

Kreativní inteligence se vyznačuje vynalézavostí, imaginací, předvídavostí, improvizací, syntetizací odlišných informací, nacházení alternativních způsobů myšlení nebo konání.

Praktická inteligence umí plánovat, vizualizovat a konstruovat, překonávat překážky, dávat nepořádek do pořádku, stavět na zkušenostech.

Všechny tři inteligence mohou být přítomné ve všech lidech, ale většinou některá z nich převažuje natolik, že její majitele můžeme klasifikovat do těchto tří kategorií. Intelektuálové jsou v kategorii analytické. Ta je ze všech nejvíc ohrožena dysracionalitou, protože své analýzy, rozdělené a seřazené do vzorců, nedokáže snadno přesyntetizovat. Jakmile si jednou naprogramovala mysl do určitého vzorce, těžko dokáže z něho vystoupit, čili myslet „mimo krabici“. A tak většinu času tráví v nějakém biasu.

Tím nejdestruktivnějším je „myside bias“, provázený potřebou bránit „moji stranu“ argumentu. Na tu si správný intelektuál dokáže nastudovat verbálně bohatou obranu, které se říká „motivated reasoning“ a přejít v devastující útok na protivníka nedovzdělance. Čili vymýšlení logických a racionálně vypadajících argumentů, důkazů a citátů svůj bias potvrzujících a posilujících a opačný výklad znevažujících a vyvracejících. Často provázených nadávkami a osobními urážkami. Analytická inteligence však neumí, co umějí obě druhé. Je-li problém příliš široký, nepřehledný a těžko řešitelný, rozporcovat si ho na menší kousky, řešit je každý zvlášť a ze všech těchto řešení pak dospívat k řešení celistvému. Místo toho má tendenci jej přesouvat do metafyziky, transcendentna, ideologična a dogmatismu – v dnešní době do bezuzdného liberalismu a politické korektnosti. Myšlenkové a estetické bohatství nahrazuje formalistickou brilantností, pokrokovostí, avantgardností a novátorstvím za každou cenu. i na úkor srozumitelnosti a snesitelnosti.

Takovým intelektuálním postupem třeba mohl vzniknut „originální“ nápad amerického režiséra Petera Sellarse, že Figarova svatba není komická opera, nýbrž volání po politické svobodě vykořisťovaných. A Don Giovanni je vzpoura proti perzekuci černochů, s pěvci pobíhajícími po jevišti v trenýrkách, píchajícími si heroinu. Ostatně tak třeba i v Praze mohla Rossiniho Popelka bydlet v kontejneru a projíždět se po jevišti na kolečkových bruslích.

A sem my teď nenápadně ukryjeme odpovědi na ty dva matematické příklady. Jestli vám vyšlo, že míček stojí jeden dolar, zapřemýšlejte znovu a opravte si to na padesát centů. Jestli vám půlka rybníka vyšla na dvacet čtyři, opravte si to na čtyřicet sedm. (Schválně jsme to rozepsali do slov, aby se číslice nenacházely moc snadno). Ale netrapte se tím. Psychologové vás chlácholí, že při prvních testech odpověděla chybně nadpoloviční většina studentů na Harvardu. Úspěšnější by určitě byla skupina tesařů a truhlářů, zvyklá na přísloví „dvakrát měř a jednou řež“.

S analytickou inteligencí, která tak snadno skáče na rychlá a na první pohled samozřejmá řešení, se pojí přehnané sebevědomí, iluze, že něco víme, když nevíme. A kdo ví, že ví, nemůže se už nic nového dovědět. Do této kategorie spadají i mnozí „experti“, kterým v naučené vědoucnosti často unikne něco, co přehlédli, protože na to ve svých znalostech a zautomatizovaném myšlení nemají referenci. Němčina má pro to hezké slovo „Fachidiot“, čili blbec od fochu. Proto úspěšné firmy si na „brainstorming“ čilí víření idejí často zvou neodborníky, kteří o řešeném problému vědí co nejmíň a dívají se na něj zvenčí.

Díky tomuto poznatku se také dají identifikovat případy kolosální pitomosti celokorporační a dokonce i celostátní, když je ovládne „lépevědoucí“ analytický intelekt vyžadující loajalitu a potlačující disent. Takovými případy jsou všechny státy, které kdy vyzkoušely socialismus. Ti z nás, kdo si jej ještě pamatují, si rvou vlasy zoufalstvím nad znovu vehementně opakovanou stupiditou socialistů, jako Jeremy Corbyn s celou labouristickou stranou, nebo Bernie Sanders a 57 procent kongresmanů americké Demokratické strany, kteří se přiznali, že by socialismu dávali přednost před kapitalismem.

Intelektuálská stupidita na nás opět útočí ze všech stran. Abychom se jí dokázali bránit, musíme se začít pocvičovat v jejím nejen v druhých (to smítko), ale i v nás samých (ten trám) a pěstovat proti ní mentální, morální a politické džiu-džitsu.

Jak z intelektuála udělat člověka
Zjistili jsme u intelektuálů několik vad, z nichž základní je tato: intelektuálové hodní svého jména, jak je známe z dnešních elitních jednotek liberálních demokratů, kteří ovládli západní civilizaci a utvářejí ji směrem k iracionalitě a nepřirozenosti, jsou ke svému myšlení vybaveni nadměrnou inteligencí analytickou a chybí jim inteligence kreativní, praktická, sociální a emoční. Z nedostatku zvídavosti a z předčasné iluze chápání si vyanalyzují abstraktní vzorce, které si zafixují ve zjednodušenou vlastní bublinovou pseudorealitu, jíž pak profiltrovávají další události, zážitky a fakta a přetvářejí si realitu v ideologii. Tou pak posuzují a podle ní řídí další události a zážitky, takže živá, probíhající a vyvíjející se fakta se jim mění ve zkamenělé sebeklamy.

Toto je pravý smysl Mojžíšova přikázání „nedělej si modly z ničeho, co je v nebesích nahoře, na zemi dole, nebo ve vodě pod zemí, neuctívej to a nezbožňuj to“. Čili pohyblivou a proměnlivou realitu si neidealizuj a neideologizuj, neboť tím ji znehybňuješ a vyřezáváš z nekonečných kontextů, a neber ji jako jedinou správnou pravdu, neboť tím ji povyšuješ nad Věčno a Tvůrce Vesmíru. Rouhání se tomu kdysi říkalo a trpělo se za to v pekle. Dnes se tomu říká politická korektnost a vytváří to peklo na zemi vydávající se za nebe.

Tuto vadu našich liberálně demokratických intelektuálů, kteří žijí v ideových bublinách a sklenících a nás ostatní se do nich snaží vměstnat a převychovávat, dokud nezačneme vnímat svět jako oni, se teď pokusíme léčit. Podle osvědčených a vědeckých metod amerických psychologů, kteří mají se svými intelektuály bohaté zkušenosti už několik generací. Přesněji řečeno těch psychologů, kteří se sami nestali intelektuály. Těch druhých je plná Americká psychologická asociace, která tak ráda jako psychologickou vadu klasifikuje „toxickou maskulinitu“.

Terapie na intelektualismus
První terapii na nemoc intelektualismu vymyslel už Sokrates. Jmenovala se „nevím“. V moderní době na ni navázal Bertrand Russel v eseji Triumph of Stupidity, kde sdělil toto: „Základní příčinou našich problémů je, že v moderním světě si jsou idioti neoblomně sebejistí, zatímco inteligentní lidé jsou plní pochyb.“ My si tedy začneme všímat těch neoblomných sebejistot a uplatníme na ni terapii „nevímismu“. Jednoduchou otázkou „co kdyby to přece jen bylo jinak?“ A začneme v něm nejprve procvičovat sami sebe, než budeme schopni jím léčit druhé.

Jistota vědění je série pastí, do nichž se necháváme bezděky chytat a v nich uváznout. Studuje je vědecký obor zvaný „kognitivní psychologie“. Ta je definována jako „vědecké studium mentálních procesů jako pozornost, paměť, používání jazyka, vnímání, řešení problémů, kreativita a myšlení“. Za všechny její praktikanty ji nejsrozumitelněji shrnuje David Robson v knížce The Intelligence Trap čili past inteligence. Ten na nás taky vymyslel tento rébus:

„Kolik zvířat každého druhu vzal za potopy Mojžíš s sebou do archy?“ (Odpověď najdete skrytou někde dál uprostřed textu).

Důležitým aspektem kognitivní psychologie je „metacognition“, což je sledování myšlenek, jaké člověk má při sledování svých myšlenek. Procesy jako sebereflexe, sebekritika, autocenzura, imaginace, monitorování svých schopností, vymýšlení postupů, plánování, stanovování cílů, motivace. Metakognice tedy je to hlavní pole, v němž můžeme napravovat intelektuální vady, protože zde vidíme s odstupem a nadhledem, jakými myšlenkami jsou naše činy inspirovány a řízeny. A jen odtud můžeme své řídící myšlenky změnit tak, aby mohly měnit i naše činy.

Jednou takovou inteligenční pastí je nadměrná sebejistota posilovaná zkušeností, profesionalitou a dobrou pověstí, která svádí k ukvapeným úsudkům a nebere na vědomí možnost případů těmto úsudkům se vymykajících a podléhajících jiným faktům a kontextům. Známá též jako neschopnost myslet „outside the box“ čili „mimo krabici“ nebo mimo šablonu dosavadních zkušeností a znalostí. Též zvaná „iluze odbornosti“. Úspěšné firmy proto provádějí proces zvaný „brainstorming“ čili mozková vichříce nebo víření mozků, k němuž si často přizývají i mimooborové externisty nezasvěcené do podrobností řešeného problému, jejichž pohled zvenčí a z jiné praxe může odhalit řešení oborovým expertům neviditelné. Čili angažují inteligenci tvůrčí a praktickou, jejichž principy jsou změna, pohyb, růst, risk, experimentování a učení se z chyb. Některé firmy dokonce zaměstnávají tři týmy odborníků: Jeden s fantazií neomezeného vymýšlení, čili kreativní. Druhý z opatrnosti upozorňující, proč ten či onen výmysl nemůže fungovat, čili analytický. Třetí napravující zjištěné vady tak, aby fungovaly, čili praktický. Tento systém rozpracoval pro svou produkční firmu třeba blahé paměti Walt Disney.

Další pastí je „dysracionalia“ čili neschopnost vysoce inteligentních lidí myslet v některých věcech racionálně. Jako příklady se často uvádějí geniální existencialističtí svobodu oslavující filosofové Heidegger (který pak propadl nacismu a splétal si pro to krkolomné iracionální obhajoby) a Sartre (totéž, s marxismem). Dnes to podobně u liberálních intelektuálů vidíme na obhajobách a prosazování masové imigrace, islamizace, euro-integrace, multi-kulturalismu a multi-genderismu, navzdory protichůdným faktickým důkazům, přírodním zákonům a logice vývoje.

„Motivated reasoning“ čili motivovaná racionalizace je obhajoba chybného výkladu informací motivovaná „přáním jako otcem myšlenky“, ideologií, náboženským dogmatem, emočním přilnutím, hmotnou nebo intelektuální investicí do daného výkladu, leností ověřovat fakta nebo preferencí vyhledávat a hromadit informace chybný výklad potvrzující.

„Bias blind spot“ čili slepé místo způsobené zkresleným pohledem. Blind spot je onen prostor mezi pohledem předním oknem a zpětnými zrcátky, který řidič automobilu nevidí. V psychologické podobě je to neschopnost vnímat nebo tendence omlouvat vlastní chyby a zároveň zveličovat chyby druhých.

„Earned dogmatism“ čili vysloužený nebo zasloužený dogmatismus, je přílišná sebedůvěra ve vlastní úsudek, dokonalou profesionalitu, zkušenost, vzdělanost, neomylnost, pozici na společenském nebo odbornickém žebříčku. Ta nám znemožňuje vnímat svoje limity a žene nás do činů přesahujících naše schopnosti. Její vyhraněnou podobou je psychický jev známý ze starořecké tragédie jako hybris, znamenající pýchu a vyzývavost vůči bohům a obsahující vlastnosti jako arogance, nafoukanost, ješitnost, povýšenost, pýcha, nadřazenost, pompéznost.

Iluze intelektualismu
Všechny tyto vady vycházejí z iluze vševědoucnosti. Proto je musíme léčit „nevímismem“, který je kořenem dalšího nového vědeckého oboru zvaného „evidence-based wisdom“ čili moudrost založená na důkazech. Vychází z Aristotelovy definice praktické či pragmatické moudrosti: „Souprava dovedností, schopností a strategií, která nám pomáhá chápat a zvažovat, co je v životě dobré a pomáhá nám volit ty nejlepší prostředky k usilování o tyto věci během života.“ Taková „souprava“ se nejlíp získává – vlastně buduje – netrváním na svých názorech za každou cenu, bezmeznou zvídavostí a sbíráním stále nových informací, jimiž se naše vidění rozšiřuje a je-li potřeba, mění. Čili určitou dávkou intelektuální pokory, myšlenkové otevřenosti a vášně pro získávání nových informací a nových dovedností. Je obzvlášť užitečná, když musíme na základě nasbíraných informací provádět důležitá rozhodnutí, která mohou mít dopad na lidské životy, zdraví či majetky. Jako výrazný příklad katastrofálního rozhodování na základě „vševímismu“ se uvádí bankovní krize roku 2008, kterou nikdo z expertů neviděl přicházet, nedovedl si představit a nenechal si poradit.

A zde si vložíme odpověď na tu Mojžíšovu archu. Zvířata do archy nevedl Mojžíš, nýbrž Noe. A jestli jste se nechali nachytat, netrapte se, jste ve stejné kategorii jako polovina studentů Harvardu, včetně několika teologů a historiků. Ale zaznamenali jste tím jednu z mazaných technik oblbování a dezinformování obyčejnou nepozorností. Tak třeba taky poslanci (a hlavně europoslanci) schvalují zákony, které pak nikdo neví, že existují, a když už, tak co vlastně uzákoňují.

Důkazní moudrost se dá pěstovat tříděním informací a pomáhá nám i rozlišovat fakta od nesmyslů. Za přílišného návalu informací a dezinformací, jaké zažíváme dnes, můžeme zabřednout do „paralýzy analýzy“, která nám zneschopňuje mentální rozhodovací „nástroje“. Z té se vybředá tak, že se informace zjednoduší a zúží. Na to se dá použít metoda, kterou dnešní psychologové převzali od Benjamina Franklina. Ten jí říkal „morální algebra“. Provozoval ji tak, že si na vertikálně přepůlený papír psal na jednu stranu pozitiva a na druhou negativa toho, o čem měl rozhodovat. Pak po rozmyšlení možných výsledků a následků ke každé položce přidělil bodování podle míry důležitosti. Položky, kde pozitivum mělo stejnou hodnotu jako negativum, vyškrtl. Konečný součet pak bral jako „zjištění, kde leží rovnováha“ a podle toho rozhodoval.

My dnes při každém rozhodování možná na zapisování a počítání nemáme čas. Ale psychologové každopádně doporučují alespoň podobně zvážit opačný pohled a dát mu stejný prostor zvažování, jako pohledu svému, a teprve pak buď trvat na svém, nebo přijmout opačný, nebo kompromis mezi oběma, nebo mix toho nejlepšího z obou. Přitom v metakogniční sebereflexi sledovat svoje myšlenky a důvody, racionální i emoční, proč preferujeme to či ono. A rozeznávat, zda naše preference stojí na faktech nebo na některé formě dysracionality.

K tomu stojí za zmínku anekdotické odbočení do lingvistiky. Psychologové zaregistrovali, že ovládáte-li druhý jazyk, stojí vám za to si zvažovanou položku do něho přeložit a zvážit ji znovu. Možná zjistíte, že ji budete vnímat víc racionálně, zatímco v mateřštině bylo její vnímání emociálnější a méně dostupné metakogniční sebereflexi.

Zvláštní úlohu v rozeznávání dobrého rozhodování od špatného (nebo užitečného od škodlivého) hraje takzvaná „moudrost davů“, čili skupinové myšlení. Nebereme-li v úvahu demagogickou davovou manipulaci, jejímiž mistry byli nacisté nebo komunisté a jaká se dnes daří islamistům, ovlivněnou strachem a touhou po moci a měnící se v davovou psychózu, a zůstaneme-li v prostředí svobodné demokratické diskuse, pak skupinové rozhodování může obrušovat ty nejextrémnější pohledy a korigovat chyby na nějakou racionální a „selskému rozumu“ se blížící „zlatou střední cestu“. Vnáší do debaty nápady a alternativy, na jaké by osamělý myslící nepřišel. Nastavuje vzájemně zrcadlo všem těm intelektuálním dysfunkcím, hlavně tomu slepému bodu, v němž vidíme „smítko v oku druhých ale ne trám v oku vlastním“. To je také princip a účel demokratického parlamentu, který musí rozhodovat na základě většinového konsensu.

Skupinová moudrost se však často mění ve „funkční stupiditu“ u firem nebo organizací, které zabředly do zavedené brázdy myšlení zvané „firemní kultura“ neumožňující disent a změnu systému, který zjevně „funguje“. Až jednoho dne fungovat přestane, protože nevnímal změny a inovace okolí. Do takových nesnází před lety zabředlo švýcarské hodinářství, když Japonci přišli s hodinkami digitálními, a trvalo mu nějakou dobu, než je dohnali. V novější době to potkalo Nokiu, která kdysi patřila mezi nejlepší na světě. V roce 2007 ovládala polovinu světového trhu. Usnula na vavřínech, zapomněla inovovat, odmítala návrhy svých inženýrů, nedbala jejich varování, nechala se předběhnout smartphony jiných a do několika let zkrachovala.

Na podobnou funkční stupiditu taky v roce 1989 zašla komunistická říše. A k podobné funkční stupiditě směřuje Evropská unie.

Co s těmi našimi?
Tak dobře, řekli jsme si, jak léčit svoje vlastní intelektuální závady. Co ale s těmi našimi cáklými liberálními intelektuály, kteří nás okrádají o rozum, spílají nám nevzdělanců a necivilizovanců a tlačí nás do iracionálna?

Přibližně toto:
Berme je v diskusi stejně vážně jako sebe.
Pozorně je poslouchejme bez přerušování. Možná si všimneme, jak časem znejistí, když sami sebe slyší mluvit iracionálně a nikdo jim neodporuje.
Jakmile nepřerušeně domluví, zopakujme jim srozumitelně, co si myslíme, že řekli, a nechme si od nich potvrdit, že jsme rozuměli správně, nebo opravit, jak by to správně mělo být.
Nekontrujme je svými názory, ale požádejme je o zdroj, z něhož své názory získali a o fakta, která je potvrzují.
Jestliže ještě neznejistili, klaďme jim střízlivě a přátelsky formulované otázky, jak by si vyložili naši informaci (s uvedením zdroje) o tomtéž tématu, která s jejich předneseným pohledem neladí.
V žádném případě se nenechme vyprovokovat k osobnímu útoku nebo politické klasifikaci.
Případný jejich osobní útok zezábavněme citátem Margarety Thatcherové „osobní útok je důkazem, že vám chabějí věcné argumenty“.
Všeobecně se snažme debaty prokládat humorem a snažme se protivníky rozesmát.
Ptejme se, jaké řešení by navrhovali a proč.
Po každé odpovědi jim zopakujme, co řekli a zda tomu rozumíme správně.
Představme jim dlouhodobé následky jejich řešení a tažme se jich, jak by si s nimi poradili. Banální příklad: o kolik imigrantů z mnohamilionového neomezeného počtu by dokázali sami pečovat, místo aby je nechávali na krku státu a daňovým poplatníkům? Nebo: hájí-li právo homosexuálů na čtyřprocentní kvóty v zaměstnání (vážně, takový návrh tu už byl), jak by se jim líbil Státní balet s povinnými 96% heterosexuálů?
Otažme se jich, zda na své pozici stále trvají a proč.
Jestliže jim konečně došla absurdita svého postoje, nabídněme jim racionální kompromis, který by je neurážel, otevřel by jim cestu k změně názoru a nebuďme v nich pocit, že jej mění na náš nátlak.
Neprojevujme vůči nim žádnou vítězoslavnost a pochvalme je za dobré logické a racionální myšlení.
Samozřejmě, že s každým se to nemusí podařit a u některých to naopak může vést ke stále vyhraněnějšímu nepřátelství, které nás nutí k sebeobraně.
Tak vznikají války, převraty a revoluce.
Ale tam ještě úplně nejsme.

Převzato z Playboye
Moje knihy koupíte se slevou zde.