Tu a tam se objeví nějaká kniha, která má účinek terapeutického šoku. V dnešním zmateném světě přeplněném stále se hromadícími informacemi, pseudoinformacemi a dezinformacemi je potřebujeme jako sůl. Takovou terapií je letos Sword and Scimitar (meč a šavle) od Raymonda Ibrahima, zatím česky nevydaná.

Zaručený lék na psychickou poruchu zvanou islamofilie. To je iracionální a ničím nepodložený sebeklam, že islám je náboženství míru, civilizační systém a kulturní bohatství, od něhož se máme co učit, proto si jej v Evropě potřebujeme nastavit jako alternativu k současnému civilizačnímu úpadku, abychom přestali svět vnímat tak „eurocentricky“ (alias rasisticky). Neplést s islamofobií, což je naopak racionální a historickými fakty potvrzená obava, že důsledkem islamofilie by mohl být zánik západní civilizace, ne-li civilizace jako takové.

Raymond Ibrahim je americký historik egyptského křesťanského původu s doktorátem z historie Blízkého Východu na Kalifornské státní univerzitě, kde studoval pod profesorem Victorem Davisem Hansonem, proslulým specialistou na vojenské dějiny a autorem dvacítky knih, z toho několika mezinárodních bestsellerů. Ten v předmluvě dává Ibrahimově knížce punc „prvotřídní vojenské historie a produktu solidní vědecké práce a filologického bádaní, pečlivě probádané kroniky hlavních bitev mezi islámem a Západem, zároveň nabízející širší kulturní a náboženské argumenty“. Rešeršních odkazů pod čarou je v ní tolik, že nevědeckého čtenáře skoro vyrušují z plynulé četby.

Ibrahimův předchozí bestseller Crucified Again (znovu ukřižovaní), podávající detailní zprávu o současné perzekuci křesťanů v islámu, ho etabloval jako přední autoritu na křesťansko-islámské vztahy a vedoucí osobnost současného „kontradžihádu“. Nová kniha „Meč a šavle“ vysvětluje dnešní perzekuci historicky, od prvních islámských útoků na východní (byzantskou) římskou říši v 7. století, přes islámskou okupaci Iberského poloostrova a dobytí Byzance, po záchranu Evropy v bitvě o Vídeň v roce 1686. Osm hlavních bitev, z nichž čtyři útočné vyhrál islám, čtyři obranné Evropa.

K pochopení celé historie evropsko-islámských vztahů potřebujeme znát tato základní historická fakta, podávaná v knize ve štědrých dávkách.

1. Mohamedovo náboženství se začalo z Arabského poloostrova šířit teprve tehdy, kdy se stalo strategií válečného dobývání dalších území a přivlastňování jejich bohatství.
2. Alláhem posvěcená válečná strategie obsažená v Koránu a přidružených spisech povolovala veškeré formy násilí, loupení, vraždění a zotročování jinověrců.
3. Takzvaní „lidé knihy“ (křesťané a Židé) mají v islámu zvláštní postavení jako de facto nevolníci, s povinností platit daň a se zákazy se nadvládě muslimů bránit, brát ji v potaz, zpochybňovat, kritizovat, nebo jakkoli informovat o jakémkoli jejím negativním aspektu, a s omezenými občanskými právy. Mnohé vědecké či kulturní úspěchy připisované islámu jsou dílem jejich nebo nových konvertitů z nearabských etnik.
4. Západní civilizace (tehdy přesněji zvaná „křesťanstvo“) sahala v podobě Římské říše (západní s centrem v Římě a východní byzanstské s centrem v Constantinopoli alias Cařihradu) před islámskými invazemi 7. a 8. století od dnešního Maroka a Španělska po Irák.
5. Islám postupně dobyl, podmanil a konvertoval tři čtvrtiny křesťanského území.
6. Čemu se později začalo říkat Západ je zbylá čtvrtina Evropy, kterou se podařilo ubránit ve dvou zásadních bitvách: Tours (nebo Poitier) ve Francii v roce 732, která muslimy zahnala zpět za Pyreneje, a Vídeň 1683, která je vrátila na Balkán. I tato okleštěná čtvrtina Západu však byla po celé dějiny opakovaně přepadaná a drancovaná, s nejméně milionem otroků (hlavně vyhledávaných světlovlasých modrookých otrokyň) odvlečených do islámských zemí. V roce 846 invaze došla až na okraj města Říma, v roce 1668 k Vídni. Křižácké války nebyly imperialistické dobývání cizího území, nýbrž opožděné a chabé pokusy o osvobození ztraceného území vlastního. Což samozřejmě neomlouvá jejich „bokovky“ jako masakry Židů na cestě Evropou a rozkrádání Byzance místo její obrany.
7. Čemu se říká „španělský zlatý věk soužití tří náboženství“ (ona slavná conviviencia“), bylo ve skutečnosti 7 staletí téměř nepřetržitého válčení, podmaňování, vraždění a zotročování. Pohádku o přátelské selance vytvořilo francouzské osvícenství z nenávisti ke křesťanství.
8. Islámské invaze všude provázelo hromadné vraždění brutality a rozsahu, jaké dějiny do té doby neznaly, a jaké si křesťané nedovedli představit, nebyli na ně připraveni, proto se mu neubránili.
9. Tato brutalita nebyla (a ani dnes není) nějakou „výjimkou fanatické menšiny“, nýbrž doslovným dodržováním příkazů a pravidel Koránu, hadísů a síry (Mohamedových citátů a záznamů jeho činů).
10. Bojeschopnost islámských válečníků byla posilována jednak právem ponechávat si lup včetně otroků a sexuálních otrokyň, jednak Alláhovým slibem, že zabíjení bezvěrců i vlastní smrt v boji za Alláha směřují přímo do ráje.
11. Všechny „křesťanofilní“ a „židofilní“ rané verše Koránu, na něž se odvolávají islamofilové, byly překonány pozdějšími verši nenávistnými.

„Bylo mi přikázáno vést válku proti lidstvu, dokud neuzná, že neexistuje jiný bůh než Alláh a Mohamed je Alláhův posel.“

Tímto citátem z hadísů Ibrahim svou knihu startuje a vysvětluje hned na začátku válečnou teorii a strategii zvanou džihád, která je kořenem a hnací energií všech islámských válek a okupací. Zákon „zabíjet nebo padnout za Alláha je cesta do ráje“ zaručuje spásu a odpuštění všech hříchů a zločinů. Je tedy pro bojovníka vítězstvím i v porážce. Kdo válčí v džihádu (píše se v Koránu), „poskytuje Alláhovi laskavou půjčku“, kterou mu Alláh „splatí mnohonásobně“. Logické vysvětlení časté otázky, jak se z muslimských neznabohů a hříšníků najednou mohou stát sebevražední atentátníci, a jak to, že se jich tolik rekrutuje z vězněných zločinců. Muslim, který se neúčastní džihádu alespoň ideovou nebo finanční podporou, propagandou a kulturní invazí, je klasifikován jako pokrytec a v krajním případě jako odpadlík riskující trest smrti. Logické vysvětlení časté otázky, proč tak málo muslimů brání demokracii proti islámskému „extrémismu“.

Po tomto úvodu do džihádu se Ibrahim pouští do popisu hlavních bitev, získaného z pramenů arabských i řeckých. Jedním z těch arabských jsou slova dodnes muslimy oslavovaného Chalída bin al-Walída přezdívaného „Meč Alláhův“, který velel první velké invazi vítězící v roce 636 bitvou u řeky Jarmuk v dnešní Sýrii.

„Z naší země nás nevyhání hlad ani bída. My Arabové jsme pijani krve a víme, že nechutnější je krev Římanů. Proto jsme přišli prolévat a pít vaši krev.“ Tak Chalíd odpověděl na nabídku křesťanů sebrat si všechno naloupené bohatství a v míru se vrátit domů.

To pití možná mínil symbolicky, prolévání doslovně. Po šestidenním válčení v noční bitvě jeho válečníci zmasakrovali a zahnali do propasti třicetitisícovou křesťanskou přesilu, z níž nikdo nepřežil. S novými rekruty těšícími se na další lup, se Chalídova armáda pouští do obléhání Jeruzaléma, který po několika měsících vyhladoví, vyžízniví a zmasakruje, k zoufalému nechápání přežilých, zanechávajících svědectví jako je toto, od jeruzalémského patriarchy Sopronia:

„Proč tolik destrukce a plundrování? Proč to nekončící prolévání lidské krve? Proč ptáci požírají lidské mrtvoly? Proč se ničí kostely? Proč znesvěcování křížů? ... Ti pomstychtiví Boha nenávidějící Saracéni, ta hrůzná devastace, jak ji předpověděli proroci, plundruje města, ničí pole, vypaluje vesnice, zapaluje svaté kostely, boří svaté kláštery, poráží byzantinské armády a jde od vítězství k vítězství.“

Devastace předpověděná proroky, je jediné vysvětlení, jehož jsou byzantští křesťané v těch počátečních náporech schopni. „Démoni“ je ten nejčastější přídomek, který si Saracéni (řecké pojmenování Arabů) vysluhují.

Následují hromadné mučednické smrti křesťanských obránců Gazy a muslimské dobytí Egypta, k němuž se přidávají tisíce Beduinů přijímajících islám a lačných po kořisti byzantského bohatství, jehož je Egypt luxusním příkladem a za staletí nahromaděným kulturním bohatstvím. Jeho centrem je Alexandrie, která padne až po šestiměsíčním obléhání zradou jednoho z byzantských kleriků. „Krvavá lázeň“ je v řeckých dokumentech nejčastější pojmenování okupace Alexandrie. Arabské i koptské prameny potvrzují vypálení zdejší staleté knihovny s desetitisíci svazků, v požáru trvajícím šest měsíců.

Dobytím Egypta a jeho dlouhého pobřeží, přivlastněním jeho bohatství a získáním námořních dovedností se pouštní islám proměnil v námořní velmoc přepadající jednu přímořskou krajinu za druhou a znemožňující středomořské Evropě svobodné obchodování. Pouhých třináct let od první invaze do Sýrie. Kde vítězí, tam zavádí systém „dhimi“, poddaných křesťanů a Židů, které nechává naživu, aby na něho pracovali a odevzdávali vysokou daň. Ten nutí mnohé ke konverzi na islám, který se tím šíří bohatou křesťanskou severní Afrikou jako požár vyschlým lesem. Do konce 7. století dorazí k Atlantiku, srovná se zemí „klenot Středomoří“ Kartágo a krutě podmaní a zotročí i tvrdošíjné Berbery. Jen co i oni přestoupí na islám, aby se osvobodili z otroctví, vtrhnou v roce 708 pod černým praporem islámu do Španělska, které ovládnou během deseti let a táhnou na Francii.

Na východě mezitím džihád dobyl téměř celé dnešní Turecko a v roce 717 poprvé obléhá Cařihrad. Na tom si prozatím vyláme zuby a musí se spokojit s plundrováním Arménie, Anatolie a Kapadocie, probíhajícím už desítky let. To v záznamech očitých svědků vypadá takto:

„Velitel Muawiya nařídil všechny obyvatele pozabíjet mečem a postavil stráže, aby nikdo neutekl. Když pobrali všechno bohatství města, dali se do mučení lídrů, aby jim vyzradili další ukryté bohatství. Pak Arabové odvedli všechny do otroctví – muže, ženy, chlapce a dívky – a dopouštěli se mnoha zvrhlostí a nemravností i v kostelích.“

Jinde zase: „Povraždili všechny obyvatele města, sto padesát tisíc lidí. Zplundrovali město s osmi sty kostely a zapálili je. Město bylo zaplněno mrtvolami a nikdo nedokázal spočítat, kolik jich zmizelo v plamenech. Přes tisíc panen odvedli do otroctví.“

A tak dál, město po městě. Šest set kostelů zničeno, mnoho panen odvedeno do otroctví. Nesčetný počet lidí upálen. Celá krajina páchla mrtvolami. Nebylo ulice, v níž by se dalo projít bez překračování mrtvol.
Sedmdesát tisíc křesťanů odvedeno do otroctví. Kněží a mniši upalováni k smrti, jiní stahovaní z kůže od hlavy k patě. Muži všech druhů a stáří, chlapci, jinoši, starci, šlechtici, vesničané, ale hlavně kněží a mniši a dokonce biskupové, znásilňování hříchem sodomie.

Citáty z pramenů řeckých i arabských. A latinských dopisů římskému papeži s žádostí o pomoc. Ta s dlouhým zpožděním koncem 11. století přijde v podobě křižáckých válek, které vydrží necelá dvě staletí. Po nich skončí veškeré sny o záchraně východního křesťanství. Tam od této chvíle běží už jen džihád, plnou parou. A další popisy bitev a dobývání měst.

„Mrtvoly rozesety po kopcích a údolích, usekané údy roztroušeny po bojišti, rozpolcené hlavy, podřezané krky, polámané kosti, pořezané nosy, usekané údy, vypíchnuté oči, rozřezaná břicha...“

Mezitím ve Španělsku....

Kostely po celém poloostrově ničeny nebo přeměněny na mešity. Křesťanské knihy páleny. Deportace tisíců křesťanů do afrického otroctví. Granadskou Alhambru stavějí tisíce křesťanských otroků. Čtyři tisíce Židů zmasakrováno muslimy v Granadě 1066. Ale ano, někde mezitím se, džihád-nedžihád, vyvíjela pozoruhodná kultura, četly a překládaly se filosofické spisy, studovala se kabala, medicína, matematika a astronomie, psala se erotická poezie a pilo se víno, jak islámští okupanti Almohadé pomalu „degenerovali“ na úroveň svých poddaných. Přítrž tomu dala další invaze a trestní výprava nových islámských fanatiků Almohadů proti zpohodlnělým a příliš tolerantním Almoravidům. Následovalo vyvraždění zbytku křesťanů v Granadě 1164.

Zároveň na východě...

Mongolské invaze vytlačují do Anatolie až k samým Dardanelám, na dohled od Cařihradu, Turky. Čerstvě konvertované na islám. A sestavující osmanskou vojenskou mašinérii odhodlanou „propagovat islám zbraněmi“ a „válčit proti bezvěrcům nepřetržitě a neustále je obléhat“. Tou geniální mašinérií jsou „janičáři“, unesení chlapci z křesťanských rodin do otroctví, konvertovaní na islám a vycvičení v bezcitnou vraždnou armádu proti křesťanům. Několikrát obléhají Cařihrad. Po dvou staletích téměř nepřetržitého džihádu v celé jihovýchodní Evropě, kdy je běžně „během jednoho dne odvlečeno 30 tisíc Maďarů, Srbů a Rumunů“ na islámské otrocké trhy, na nichž se „velmi krásná otrokyně prodává za pár bot a čtyři srbští otroci za jednoho koně“.

I přes hrdinskou, ale dezorganizovanou obranu rytířů z celé Evropy džihád dobývá v roce 1435 Cařihrad a zavádí zde nový žánr šoubyznysu: rozsekávání poražených křesťanů na kousky před vítězným nadšeně tleskajícím publikem za jeho veselého potlesku. Zbývající desetitisíce šťastně nerozsekaných pochodují v řetězech na otrocké trhy. Islám získává mocnou základnu na evropském kontinentě, z níž osekává Rumunsko, Maďarsko a Ukrajinu a zabydluje se v Řecku, Bulharsku, Srbsku a Albánii.

V roce 1492 španělští křesťané porazí poslední islámskou državu Granadu a vyhánějí muslimy (a s nimi Židy, jimž nemohou odpustit, že se jim pod islámem dařilo o fous líp, protože uměli číst, psát a počítat). Po mnoha pokusech o dobytí Vídně jsou Turci po dlouhém obléhání od samých hradeb města vyhnáni v roce 1683 zpět na Balkán, díky na poslední chvíli dorazivší pětadvacetitisícové armádě Poláků pod velením krále Jana III Sobieskiho.

Muslimské pirátské přepady středomořských evropských měst pokračují ještě dvě staletí. Ale Západní Evropě se tak poskytl čas na vědeckou a technickou revoluci, díky níž může získat zbrojní a strategickou převahu, sebevědomí k opětnému dobytí a ovládnutí islámských zemí. Poražený islám tak nemá na vybranou než se stát na dvě staletí oním náboženstvím míru, za jaké je dnes mají západní liberálové, v naivní představě, že takovým zůstane, i když mu dovolíme historickou porážku proměnit ve vítězství a dovolíme mu stát se součástí naší kultury a společnosti, jak nás nutí sebevražedné evropské liberální elity.

Po těch dvou staletích se na jeho vrozenou agresivitu zapomnělo. Je na čase si ji zase připomínat, studovat její historii, sledovat její oživování a bránit se jí, dokud ještě smíme takovéto knížky vydávat a číst.

Převzato z Playboye