Restauraci podobného panoramického splendoru (a prosím, přijměme tohle slovo z angličtiny, italštiny a francouzštiny, protože obyčejná česká „nádhera“ zde nepostačí) byste ve světě hledali možná tak nanejvýš na San Miniatu nad Florencií (kdyby tam nějaká byla) nebo na římském Aventinu (kdyby tam nějaká byla). Takže do Villy Richter doporučuji spěchat, dokud se drží slunečné počasí a dá se posedávat u stolu na terasách s širokánským záběrem Prahy. Napoprvé rozhodně sestupujte z hradčanské zahrady podél Starých zámeckých schodů do nově osázené vinice, o které existují záznamy už z 11. století a kterou prý vysázel už kníže Václav na svoje vlastní mešní víno. A která tam až do letoška tisíc let nebyla.

Vynalézavě, láskyplně a noblesně restaurovaná Richterova vila nabízí ve svých třech restauracích gastronomii pro všechny chutě, kapsy a stupně lačnosti, s prvotřídní obsluhou a pěti druhy čerstvě na místě pečeného pečiva. Ta nejjednodušší, nejlevnější a s největším výhledem, Panorama Pergola, je hned první shora a je to dlouhá řada jednoduchých stolů s romantickým posezením za pár stovek u salátu, těstovin a skleničky vína, ideální pro mladé dosud nezbohatlé párky na prvním rande, nebo už zase zchudlé důchodce na randech pozdních. Výhled na starou Prahu a odlesky zapadajícího slunce na pankráckých mrakodrapech je tak uchvacující, že jestli jste již některé restauraci dali deset bodů za prostředí, tady byste potřebovali šestnáct. A za to jste ochotní i leccos odpustit.

V nejspodnější restauraci Piano Terra (kam se dostanete pohodlněji ze starých schodů zespoda prvním otvorem ve zdi vpravo) je taky co odpouštět. Především nejistotu a nedoladěnost žánru nabízených jídel. Jde jí zjevně hlavně o prezentaci dobře udělané kuchyně české. S tím ale nesrozumitelně kontrastuje v předkrmech peruánský ceviche z lososa (žánrově sladěnější by byl třeba uzený pstruh), nebo v hlavních jídlech banální a nepřirozený filet z lososa s pestovými špagetami (sem by patřil candát, a třeba se špenátem). Z širokého průřezu českých specialit nadprůměrné kvality dosáhla jen domácí kachní paštička, hluboce prokořeněná bramboračka a kysele smetanově a koprově lahodná kulajda, zajímavě přichucená olivovým olejem. Repertoár je útrpně chudý na zeleninu (kdy už mně prosím někdo někde udělá ty fazolky na smetaně?).

Praze pořád chybí noblesní česká klasika, kam by český labužník mohl hrdě přivést labužníky zahraniční dát jim najíst tak, že o tom budou dlouho pět chválu. Potřebuje to repertoár českých jídel, která se jinde v Praze nedělají. Chce to zalovit ve starodávných receptech našich vesnických babiček a něco nového k tomu přimyslet. Ubrat na knedlících a přidat na chutně upravované zelenině. A možná to zadat spíš básníkům než kuchařům. Ale co nejdřív, aby zde nevznikla další promarněná příležitost. Aby se Piano Terra proměnila z pouhého nadprůměru v génia, potřebuje doladit, vytříbit, a přidat na vynalézavosti.

Ta, doprovázená tradiční českou hravostí a poetickým smyslem pro dadaistický nesmysl, kontrast a paradox, je zde ze všech sil a se zjevným nadšením vložená do francouzsko-italské báze jídelníčku hlavní restaurace Piano Nobile. Zde o váš chuťový, estetický i etiketní požitek pečují s galským šarmem a serenitou (další slovo, které bychom měli přejmout, namísto „oduševnělého klidu“ jak se překládá) francouzský vrchní a francouzský sommelier, mluvící česky tak, jak se mohli naučit jen od milujících Češek.

Pod jejich taktovkou vám tady jako chuťovku jen tak z recese na začátek přinesou jednou v likérové skleničce na jedno zunknutí růžový nápoj, kterému říkají melounová polévka (rozšlehaný meloun s rucolou a pepřem), podruhé na malém talířku pěnu z mořských řas ušlehanou do tvaru pěny mýdlové. Mezi předkrmy v degustačním menu najdete třeba „telecí brzlík s račími ocásky a houbami“, ale toto pojmenování vám neprozrazuje, že kousky kompaktního ale rozplývavě podušeného brzlíku se budou koupat v husté omáčce z sherry a telecího vývaru (a několika dalších tajných ingrediencí) a že vedle plátků pečárky polní a přehršle lišek vám na to (jste-li hodní) nenápadně přistrouhnou pár hoblinek černého lanýže a přiloží modrofialovou snítku levandule.

Rybí výběr dvou degustačních meníček nabízí v jednom menu mořského vlka s lilkovým kaviárem (což je pyré z do měkka propečeného baklažánu), parmskou šunkou, tomaty a šalotkovou omáčkou, opět s několika excentrickými příchutěmi, v druhém parmici nachovou, porcovanou na dvě malá svižně pogrilovaná a růžově se třpytící filátka posazená na hromádku salátu z fenyklu a oliv, zdobená plátky citrusů a snítkou čerstvé majoránky. Následují ji válečky měkoučké telecí svíčkové v koňakové omáčce s přehršlí lišek a dvěma kousky něčeho dokonale bizarního: fialové raviolky dělané z těsta smíchaného s červenou řepou a plněné mletými liškami. Další raviolky, tentokrát žluté a dělané z ananasu plněné mangem a provázené malinami vám zakončují jedno meníčko, medovo-levandulový mušelín s meruňkami druhé.

A podobně.

Chce-li mě někdy někdo svádět k nepravostem, do Richtera Nobile se kdykoli nechám pozvat i od samého Lucifera.

Vyšlo v týdeníku Euro