Globalizace potravin s sebou nese život i smrt. Tytéž globální potravinové řetězce, které dodávají čerstvé potraviny do celé planety po celý rok, jsou stejně dokonalým vodičem chorob přenášených jídlem, jako salmonella, E.coli, nebo ptačí chřipka, z nichž by mohly vzniknout budoucí epidemie.

Kde se podařilo odstranit hlad, tam nastoupila obezita, rakovina, cukrovka a srdeční a cévní choroby působené průmyslově zpracovaným jídlem přezdívaným „junk food“, čili potravinový sajrajt. Efektivní a levný systém výroby potravin v obrovských kvantitách, který se tak zázračně díky geniálním technologiím vytvořil v posledním půl století, je na pokraji zhroucení, totálního a globálního.

Tak nás straší v knize „The End of Food“ (Bloomsbury, London, 2008) Paul Roberts. Produkce jídla totiž zabředla do začarovaného kruhu, v němž se jeho distribuce soustřeďuje do rukou čím dál menšího počtu čím dál větších obchodních řetězců, které tlačí farmáře k čím dál nižším cenám, kterých mohou dosáhnout jen čím dál efektivnější a větší výrobou čím dál menšího sortimentu potravin s čím dál vyššími technologickými náklady. Čisté příjmy pěstitelů se rapidně blíží minimu, pod nímž se jim už nevyplatí nic pěstovat.

A protože zpracovatelé potravin a distribuční řetězce potřebují pro své akcionáře vydělávat co největší ziskovou marži, nedodávají do zemí, které si jejich ceny (pro bohatší svět stále nebývale nízké) nemohou dovolit. Aby si je dovolit mohly, přecházejí na pěstování několika málo plodin (monokultur) ve velkém (káva, čaj, soja, bavlna, palmy na olej). Jejich prodej je závislý na odběru od týchž globálních řetězců. Monokultury zabírají půdu, na níž se pěstovaly různorodé plodiny potřebné k přežití. Tím se tyto země stávají v základních potravinách závislé na dovozu z bohatších zemí. Další tlak na produkci potravin představuje rostoucí zástavba pro ubytování rostoucí populace. A mnoho zbývající zemědělské půdy, od níž se vyžaduje čím dál větší výnos na hektar (pomocí chemických přípravků), ztrácí svou přírodní biologickou životnost a stává se sterilní. Podle Potravinové a zemědělské organizace FAO při OSN je téměř třetina světové zemědělské půdy tak překyselená, že její výnos klesá.

Čím dál větší množství rostlinných potravin, především zrní, se spotřebovává na krmení dobytka, po jehož mase poptávka roste obrovskou rychostí i ve Třetím světě. Na vypěstování jednoho kilogramu hovězího masa se spotřebuje dvacet kilogamů zrní. U prasat je to sedm a půl, u kuřat čtyři a půl. Ekonomové propočíali, že kdyby celý svět nasadil takovou spotřebu hovězího jako západ, celková globální produkce zrní by stačila uživit jen asi 2,6 miliard lidí, což je necelých 40 procent obyvatelstva. Zvýšenýmc hovem dobytka na maso zároveň ubývá půda na pěstování rostlin, čímž ceny rostlinné potravy stoupají na úroveň, kterou si nemohou dovolit ty chudší země, které čím dál víc pěstují monokultury.

Efektivnější výroba potravin vyžaduje čím dál větší množství vody (jejíchž zdrojů ubývá) a energetických zdrojů (které v současné době nevypadají, že se budou úměrně zvyšovat, i když se vymyslí a zavedou nové). Další nadměrná spotřeba energie jde na zpracovávání surových potravin do atraktivnějších tvarů, příchutí, příměsí, barev, balení, snacks, polotovarů a hotových jídel pro mikrovlnkové rychloohřívání. Marketing tvoří podle Robertse u většiny známých značek nejméně dvacet procent ceny, přičemž samotná surovina od pěstitelů je jen malý zlomek konečné ceny. „Přidávání hodnoty“ se tomu všemu říká. Znamená to i přidávání příměsí, které přímo škodí lidskému zdraví a vytváření prostředí, v němž se daří bakteriím salmonely a E.coli. Takovým prostředím mohou dnes být už i hygienicky správně balené ale nedostatečně chlazené saláty, což je běžné riziko při dálkové přepravě.

Výroba dusíkatých hnojiv, bez nichž se nedá zvýšit rostlinná výroba, je převážně v rukou dvou států nepříliš vlídných k rozmazlenému Západu – Ruska a Íránu. Ty už jednají o založení světového kartelu na hnojiva, který by kontroloval ceny. Americké zemědělství je už z poloviny závislé na importu dusíkatých hnojiv, takže „americká potravinová bezpečnost je stejně vratká jako bezpečnost energetická,“ připomíná Roberts.

Předrogování půdy dusíkem působí široké otravy půdy a vod, zabíjí ryby a jedlé živočichy a u lidí zvyšuje riziko rakoviny. Dusík ovolňující se z půdy se slučuje s kyslíkem na kyslíčník dusný, který působí smog, ničí ozónovou vrstvu, a je jako příčina skelníkového efektu třistanásobně silnější než kysličník uhličitý. Téměř tři čtvrtiny kysličníku dusného pocházejí ze zemědělství. Dusík zůstávající v půdě a nahrazující přírodní hnojiva navíc drolí pevnou půdu do sypkého písčita, které pak prudké deště odplavují do řek. Tím se ztenčuje vrstva úrodné půdy čili ornice. Pod ní jsou písky, jíly, štěrky a kamení. Jinými slovy poušť. Od té už velké části zemědělské půdy například Spojených států dělí jen pár chemicky přehnojovaných desetiletí.

Pesticidy a herbicidy ohrožují lidské zdraví řadou chodob včetně rakoviny. Insekticidy zabíjejí hmyz nejen škodlivý, ale taky včely, jichž v posledním destiletí prudce ubývá a bez jejichž opylovací práce se neoplodní květy ovocnatých stromů a zeleninových keřů – a nevyrostou potraviny. Čím víc je svět závislý na čím dál menším výběru typů pěstovaných rostlin na úkor rozmanitosti, tím se zvyšuje riziko, že nějaká odolná rostlinná plíseň specializovaná na jednu rostlinu rychle zničí její celosvětovou úrodu. Z historie známe příklady irského „bramborového moru“, který vyhladověl milion lidí v 18. století, nebo viničného moru, který ve stejné době zničil téměř všechny vinice francouzské. V současné době ve světě už desátý rok řádí plíseň pšeničná známá jako UG99, která hromadně ničí úrodu ve východní Africe a postupuje na východ až k Indii a Číně.

Podobné katastrofy Roberts věští na téměř dvěstěpadesáti stránkách. V další stovce stránek se pokouší vystopovat, jaká je možná záchrana. Jednou nadějí jsou rostliny geneticky modifikované čili (Robertsovou terminologií) „transgenetické“. Ty už se sice pěstují ve velkém na některých monokulturách (kukuřice, soja, bavlna), především v USA, Kanadě, Brazílii a Argentině. Dosud s sebou ale nesou rizika nepříznivého vlivu na ekologickou soustavu. Například pyl transgenetických rostlin transformuje i příbuzné druhy pěstované v okol. Vzhledem k jejich nejisté bezpečnosti se jejich vývoj zpomalil tím, že pod tlakem opatrných spotřebitelů nasadily některé celosvětové řetězce supermarketů na transgenetické potraviny bojkot.

Návrat k přírodnímu biologickému pěstování potravin je sice zdravotně i ekologicky bezpečný, ale prozatím drahý, takže se týká stále poměrně malého, ač vytrvale rostoucího procenta obyvatel. Navíc aby skutečně fungoval, budeme muset nastolit důsledné pěstování polykultur, tedy moudře volené kombinace vzájemně se podporujících různých zdrojů potravy na téže půdě. Jako vzorový příklad Roberts uvádí japonskou farmu pana Furuno, která na zavodněném rýžovém poli pěstuje kachny, které rýži chrání tím, že jí vyjídají larvy a červy a svými výkaly zároveň hnojí půdu, čímž posilují její růst. Pak tam nasadí ryby, které před kachnami chrání hustým vodním kapradím, které vstřebává sluneční energii, která brání oxydaci dusíku z kachního trusu a tím zvyšuje jeho hnojivost a zároveň umožňuje vznik řas, které jsou potravou ryb. Pak vyžene kachny do kurníku na kladení vajec a dokrmí je na potravu, sklidí rýži a nasadí na zbytek sezóny různé druhy zeleniny.

Tak by se podle Robertse musel naučit hospodařit nejen každý farmář, ale i zahrádkář. K tomu bychom si ale taky museli opět vypěstovat úctu a chuť k farmaření. A brát to sakramentským hopem, chceme-li to aspoň částečně stihnout. Alternativou by už brzo mohl být globální hladomor.

Vyšlo v týdeníku Euro