Všem to zřejmě pořád nějak nedochází: Tyhle volby jsou o tom, že obrovská většina voličů je znechucená všemi politiky a politickými stranami, pokládá je všechny za stejné grázly a zloděje a už se jim to nestydí říct do očí. Ta tisícovka vajec na Paroubka je jen špičkou ledovce všeobecné nevraživosti národa vůči všem politikům. „Není koho volit“ se stalo volebním heslem většiny občanů.

Který kandidát si toho během kampaně a přímého styku s občany ještě nevšiml, je buď mimořádně zabedněný, nebo má extra tlustou hroší kůži, nebo právě na to spoléhá. Totiž na to, že když znechucená většina nepůjde volit nikoho, volby vyhrají opět ty staré zaběhlé tváře, protože ta menšina jejich věrných se k urnám ukázněně dostaví a stane se většinou.

Znechucený a nevolící občan je přesně to, co čím dál zkorumpovanější třída politiků a byrokratů potřebuje k upevnění svých pozic a nastolení dalšího totalitního státu. Tam již několik desetiletí směřuje celá politika evropská, jak potvrzuje i skandál s nehoráznými výdaji britských poslanců na útraty daňových poplatníků. (Británie bývala donedávna zemí, jejíž politici uměli alespoň předstírat, že někomu slouží a dodržovat určitá pravidla fair play). Z politiků všech stran se stala zvláštní třída náchylná ke korupci a příliš ochotná si odhlasovávat zákony, které jí korupci umožňují, zaručují a beztrestně zabezpečují.

Je to přímo úměrné tempu, jakým se rok od roku a den ze dne upevňuje systém vládnutí Evropské unie: Posilování moci nevolených byrokratů a vysloužilých nevolených politiků ponechává voleným politikům čím dál menší prostor k debatě o odlišných způsobech vládnutí a jejich prosazování v parlamentech. Politika přestává být konkurencí idejí, systémů a stylů vládnutí a stává se administrativním výkonným zaměstnáním, v němž nakonec nikomu nemůže jít o nic jiného, než o udržení slušně placených postů, protože na byrokratickém systému nebudou moci nic změnit. Bezmocností volených politiků se znásobuje bezmocnost volících občanů. Být v takovéto situaci nezkorumpovaným, zásadovým a statečným politikem hájícím zájmy občanů proti invazi byrokratů bude čím dál těžší. Zachovat si při tom dobrou náladu a smysl pro humor bude vyžadovat úsilí nadlidské.

Tak se na to mrkněme podobně, jako britský lord Tebbit, konzervativec do morku kosti a bývalý člen vlády Thatcherové: „Po tomto skandálu by britští občané do Evropského parlamentu neměli volit žádnou z hlavních parlamentních stran.“

Díky jeho výzvě spadly preference všech tří, ale hlavně vládnoucí Labour, kterou předehnala (donedávna pidistranička), euroskeptická United Kingdom Independence Party, dosahující v sondážích 20%. Zkusme si něco podobného zopakovat v Česku. Nevolme žádnou z parlamentních stran a podívejme se na to, kdo v tom nepřehledném spektru pidistran má co říct, je ve svých názorech konzistentní, má na kandidátkách nezkorumpované a poměrně známé osobnosti a záleží mu trochu na tom, aby občanům k něčemu pomohl, či přinejmenším na tom, aby se občanům nejevil jako další gauner a zloděj. Prostudoval jsem všechny ty pidistrany strany za vás a vidím jen tři a žádné jiné.

Nehádejme se v této chvíli už o Lisabonské smlouvě, o níž jeden druhého nepřesvědčíme. Ti, kdo v ní vidí spásu národa před totalitou, by měli volit Věci veřejné (Radek John), která Lisabonské smlouvě mírně fandí. Ti, kdo v ní naopak vidí nástup nové totality, ať volí Stranu svobodných občanů (Benjamin Kuras), která ji zavrhuje. Těm, kterým je to lhostejné, ale chtěli by národ udržet v dobré náladě, zbývá k volení jen Balbínova strana poetická (Pepa Řepa), která své uchazeče o členství kádruje tak, že „je pozve do hospody, opije je a než padnou pod stůl, všecko na sebe vykecají“.

Takováto koalice podporovaná všemi skalními nevoliči a nejistými voliči nemajícími koho volit by s odhadovanými sedmdesáti procenty hlasů mohla transformovat českou a možná i evropskou politiku v zahradu radosti a požitku.