Bonvivánská okázalost se vrací do restaurací v okolí londýnské City s novými milionovými bonusy, které si po roce uskrovňování opět začali vyplácet londýnští bankéři. V módě jsou opět okázalé obědy za pět stovek liber (14.000 korun). Nejprve nesměle jen se šampaňským Dom Pérignon, teď už troufaleji i s dvacetiletým Château d´Yquem, které po staletí zušlechťovalo stoly aristokratické, ale u londýnských bankéřů se stalo nabubřelou snobárnou chlubící se astronomickými výdělky. Kdo nepije d´Yquem, není „in“.

Nedivme se jim, d´Yquem je nejkvalitnější Sauterne, které vydrží a dozrává přes sto let. Před třemi lety na jedné londýnské aukci za sbírku 135 láhví, po jedné za každý ročník od 2003 nazpět, zaplatil 775.000 liber Grand-Hôtel du Cap-Ferrat z francouzské Riviéry, který se pyšní prý nejlepší sbírkou vín na světě. Château d´Yquem produkuje ročně jen 65.000 lahví a když není absolutně „top quality“ (působené plísní botrytis cinerea), celá roční sklizeň se na trh pod jeho značkou nepouští. Dvacetiletá láhev přijde v londýnské restauraci bratru na čtyři stovky liber (11.000 korun).

A přejme to špičkovým londýnským restauratérům, kteří prožili krušný rok. Aby si udrželi zákazníky v rozumných počtech, museli ceny kompletních „business lunch“ meníček bez vína stahovat pod třicet liber. Za ty například v bankéřské čtvrti v jedné z TOP10 londýnských restaurací požitkářsky pojmenované Vivat Bacchus zchudlí bankéři obědvali tříchodově třeba takto:

V předkrmech na vybranou vývar z volského ocasu a brambor, prudce opečené svatojakubky s celerovým pyré, nebo uzená křepelka na šťovíku a řeřiše. V hlavních chodech v medu pečené vepřové bůčky s karamelizovanými jablky, grilovaná treska na špenátu s bramborovým salátem, nebo pečená kýta z jihoafrického springboka v krustě z biltongu (to jsou jihoafrické masové plátky upečené na škvarky) na polentě a omáčce z ostružin a ginu. Plus nějaký ten dezert nebo sýr. S láhví průměrného jihoafrického za dvacku kompletní oběd pořízen za padesát liber čili 1.400 korun. Běžná každodenní polední útrata skromného bankéře. V předstíraném spěchu si dokonce mohli z výběru malých tapas po třech librách sestavit rychlovku za patnáct liber plus skleničku za čtyři. A ještě ušetřili na hubnoucích procedurách.

Dnes si k tomu opět přidávají husí foie gras, křepeličky, bažantíky, tygří krevetky, langusty a kaviár. A vína jaksepatří. Plus nějaký ten koňáček za třicet a doutníček za padesát. V nových oblecích šitých na míru u krejčovských maestrů v Saville Row za tři tisíce. Prý si na to znovu vydělali, mají na to právo. Před rokem krachující banky opět bohatě vydělávají a makléřské příjmy okolo třiceti tisíc měsíčně (850.000 korun) jsou znovu spíš slušný průměr. A tak jim Bacchus (který s jejich záslužností nadšeně souhlasí) opět vrátil své slavné dřívější a rok nefunkční meníčko za tisícovku (28.000 korun), které zase vypadá takto:
Kaviár Royal Sevruga, porcička 30 gramů, jinak à-la-carte za 360 liber. Domácí linguini v omáčce z langusty a čtyřicetiletého armagnaku. Grilovaný hovězí steak Wagyu (černosrstý skot původem z Japonska, dnes už pěstovaný i v Evropě) s prudce opečenými husími játry. Pestré zeleninové oblohy a patnáct druhů sýra. Zapíjené dvacet let starým červeným Lafitem od Rotschildů a nakonec 45 let starým portským, v ceně započítanými.

Bylo by to všechno krásné a gastronomicky záslužné, kdyby to opravdy byly jejich peníze. Akorát že nejsou. Oni si ti furianti totiž baští za peníze britských daňových poplatníků, z nichž navíc téměř milion přišel díky nim o zaměstnání, když krachovaly tisícovky podnikatelů. Před necelým rokem britská vláda banky před téměř totálním krachem zachránila dotací 250 miliard liber, zadlužila zemi na pokraj hospodářského kolapsu a nechala její ekonomiku spadnout na dvacáté místo. Banky jí za to pokorně slíbily, že se začnou chovat slušně. Britský daňový poplatník se domníval, že by bylo fair, kdyby mu bankéři nějakou tu libru vrátili, než zase začnou hlasitě mlaskat.

Tato finanční krize prý měla šanci nás dokonce všechny naučit znovu rozumně žít, efektivně hospodařit a poctivě podnikat. Jo, tůhle.

Vyšlo v týdeníku Euro