Že svět je rozdělený na země, které degenerují z nadbytku materiálních statků a na ty, v nichž lidé umírají hladem a že Země je vážně ohrožena, se ví už dlouho (o Zemi se to ví minimálně od šedesátých let minulého století). Člověk je ovšem takový jaký je: když se to jemu a jeho pudům nehodí, nevidí, neslyší.
„Za nás se nešoustalo míň než dneska – aspoň já si nemůžu stěžovat… Možná byly delší půsty, ale pak sis to o to víc prožil… Ženský tělo bylo mnohem tajemnější, mělo v sobě víc magickýho, já těm dnešním mladejm nezávidím… Pravda je, že mezi ženskejma byly tenkrát dost velký rozdíly – s některýma to šlo skoro samo, jak po másle, jiný šly po měsíci nebo po půlroce, jiný až po svatbě… Ale minimálně my chlapi jsme pořád stejní, i když jsme pochopitelně taky každej jinej… Já bych mohl… jak bych to řekl… ‚sílu sexu‘ počítat na kilometry: zamlada jsem jednou ušel dvacet kilometrů, abych si vrznul… Jenomže jak stárneš, najednou vidíš, že už to není ono, a taky že pomalu, ale jistě ztrácíš nárok… To mně ještě nebylo ani čtyřicet, chtěl jsem zkásnout nějaký děvče tak jak jsem to dělal zamlada, a dostal jsem přes hubu… Víš, proč jsou chlapi ješitní? Protože kdyby nebyli, kdyby se viděli takoví, jací skutečně jsou, tak by se nikdy nerozhoupali… nebo aspoň naprostá většina z nich. A jak stárneš, pořád tě ty ženský zajímají. Nejdřív tě štve, že ztrácíš nárok, a končí to tím, že se na ně už jenom díváš… Holky jsou stejně krásný jako bývaly dřív, jenom je tady malej rozdíl: už si s něma nemůžeš nic začít. Tak se aspoň díváš… Ale díváš se pořád!“
„Já bych mu dal zatloukat zatloukat zatloukat! Před nedávnem s ním byl v televizi rozhovor, mimo jiné o jeho spolupráci s estébákama. On, jako všichni, tvrdil, že má čisté svědomí, a když se ho ten moderátor zeptal, jak je možné, že často jezdil ven, klidně řekl: ,To jste dostal výjezdní doložku a jel jste!‘ A ten moderátor, mladej kluk, kterej věděl prd o tom, jak to za bolševika chodilo, mu to sežral.
Znali tu historku, která se o něm vyprávěla: jak šel po Kobližné a potkal jiného dědka, bývalého manžela své ženy. Ten, když ho uviděl, začal na něho řvát: „Pajdavče! Pajdavče zasranej!“ Lidé se otáčeli. Prý ho to děsně rozzuřilo: pustil hůl, zvedl ruku, vztyčil dva prsty, tím druhým způsobem, a zaskandoval: „Paroháč, paroháč!“