Jaký průzkum veřejného mínění by se u nás měl udělat
Čas od času si vyměnuji maily s předsedou Lidovců Pavlem Bělobrádkem. Velmi si ho vážím, zejména srovnám-li ho s většinou jiných našich politiků. V jedné věci se s ním, resp. s Lidovci, ovšem rozcházím, a to stran církevních restitucí.
Napsal mi, že církevní restituce nejsou otázkou politky, ale práva. Odpověděl jsem mu, že právo je odvislé od politiky a že politika by měla být odvislá od filosofie a humanitních věd (včetně ekonomie, která by měla mezi humanitní vědy patřit nebo jim alespoň hodně naslouchat). Ocitoval jsem mu pasáž z Čapkova článku z roku 1920 o profesoru filosofie a práva Emilu Svobodovi:
„Právo a etika se stýkají v tom, že v obou se koná soud nad lidskou činností; avšak soud etiky je vnitřní, jeho měřítkem je svědomí; právní soud je zevní, jeho měřítkem jsou životní zkušenosti a kategorické příkazy čistě praktické povahy.
Nemohou se oba ty soudy ocitnouti v rozporu? Odkud čerpá právo své mravní oprávnění, k jakému etickému ideálu tíhne? Tady Emil Svoboda ukazuje na klasických příkladech z literatury, že právně nezávadný skutek může být hluboce nemravný nebo že protiprávní čin může být mravním hrdinstvím.“
Pan Bělobrádek mi už předtím opakovaně psal, že Lidovci se postupně od konfesijních církví odklánějí. Zde je však podle mne jistý rozpor: nejen jejich bývalá pravicově konzervativní část TOP 09, ale také oni s církevními restitucemi souhlasí. Je zde třeba dovodit, že souhlasí s tím, kým a za jakých okolností byly prosazeny a že to bylo proti zdravému rozumu a proti vůli většiny našich občanů.
Panu Bělobrádkovi jsem proto navrhl, aby si udělali stranické referendum anebo alespoň reprezentativní průzkum mínění svých členů (myslím, že by to byla lepší investice než do bilbordů). Ať to dopadne jakkoli – hlásají přece transparentnost.
Samozřejmě by velmi záleželo na tom, jaké otázky by byly položeny a jak by byly formulovány. Například:
1. Souhlasíte s církevními restitucemi v podobě, jak byly provedeny Nečasovou vládou?
2. Nebyl by pro naši republiku vhodnějí francouzský systém financování církví? (Což by se samozřejmě muselo osvětlit krátkým odstavcem.)
Podobný průzkum by si zřejmě mělo udělat i ANO. U sociálních demokratů a u české veřejnosti by to asi bylo zbytečné, neboť výsledek by byl předem „jasný jako facka“, zvláště když je nyní vidět, jak se církve v čele s katolickou s restitucemi vypořádávají a k čemu především jim vlastně mají být.
Ať mi nikdo neříká, že zákony se u nás nedají změnit. A stejně, pokud se podaří prosadit referendum (???) a církevní restituce přijdou na řadu, čeká nás nepochybně „druhý Island“.
Napsal mi, že církevní restituce nejsou otázkou politky, ale práva. Odpověděl jsem mu, že právo je odvislé od politiky a že politika by měla být odvislá od filosofie a humanitních věd (včetně ekonomie, která by měla mezi humanitní vědy patřit nebo jim alespoň hodně naslouchat). Ocitoval jsem mu pasáž z Čapkova článku z roku 1920 o profesoru filosofie a práva Emilu Svobodovi:
„Právo a etika se stýkají v tom, že v obou se koná soud nad lidskou činností; avšak soud etiky je vnitřní, jeho měřítkem je svědomí; právní soud je zevní, jeho měřítkem jsou životní zkušenosti a kategorické příkazy čistě praktické povahy.
Nemohou se oba ty soudy ocitnouti v rozporu? Odkud čerpá právo své mravní oprávnění, k jakému etickému ideálu tíhne? Tady Emil Svoboda ukazuje na klasických příkladech z literatury, že právně nezávadný skutek může být hluboce nemravný nebo že protiprávní čin může být mravním hrdinstvím.“
Pan Bělobrádek mi už předtím opakovaně psal, že Lidovci se postupně od konfesijních církví odklánějí. Zde je však podle mne jistý rozpor: nejen jejich bývalá pravicově konzervativní část TOP 09, ale také oni s církevními restitucemi souhlasí. Je zde třeba dovodit, že souhlasí s tím, kým a za jakých okolností byly prosazeny a že to bylo proti zdravému rozumu a proti vůli většiny našich občanů.
Panu Bělobrádkovi jsem proto navrhl, aby si udělali stranické referendum anebo alespoň reprezentativní průzkum mínění svých členů (myslím, že by to byla lepší investice než do bilbordů). Ať to dopadne jakkoli – hlásají přece transparentnost.
Samozřejmě by velmi záleželo na tom, jaké otázky by byly položeny a jak by byly formulovány. Například:
1. Souhlasíte s církevními restitucemi v podobě, jak byly provedeny Nečasovou vládou?
2. Nebyl by pro naši republiku vhodnějí francouzský systém financování církví? (Což by se samozřejmě muselo osvětlit krátkým odstavcem.)
Podobný průzkum by si zřejmě mělo udělat i ANO. U sociálních demokratů a u české veřejnosti by to asi bylo zbytečné, neboť výsledek by byl předem „jasný jako facka“, zvláště když je nyní vidět, jak se církve v čele s katolickou s restitucemi vypořádávají a k čemu především jim vlastně mají být.
Ať mi nikdo neříká, že zákony se u nás nedají změnit. A stejně, pokud se podaří prosadit referendum (???) a církevní restituce přijdou na řadu, čeká nás nepochybně „druhý Island“.