Navazuji na článek Proč (ani já) nejsem komunistou, který mi před nedávnem vyšel v Deníku Referendum http://denikreferendum.cz/clanek/17986-proc-ani-ja-nejsem-komunistou (po němž na mne majitel tohoto deníku Jakub Patočka vydal „klatbu“, takže tam už dál publikovat nesmím), inspirovaný známým stejnojmenným článkem Karla Čapka z roku 1924.

Tímto dalším článkem bych rád dal najevo, že nejsem nejen vyhraněným levičákem, ale ani pravičákem. Nacházím se na průsečíku dvou navzájem kolmých os, z nichž jedna je vertikální, vývojová-historická, a druhá je horizontální, sociologicko-politická, a který vidím někde mírně nalevo od středu. Je to pozice středovější části sociálních demokratů, Zelených a levicovější části Lidovců.

Vertikální vývojové hledisko je poučné zejména proto, že v minulosti všechna nová politická a náboženská hnutí začínala přeexponovanými levicovými idejemi, mimo jiné proto, že by jinak nezískala dostatečný počet stoupenců rekrutujících se vesměs z řad nespokojených „obyčejných“ lidí, a aby pak, když získala moc, je více nebo méně opustila, stala se reakční a posunula se do prava. Katolické církvi to trvalo stovky let, národně socialistickým nacistům několik let, „výjimečný“ ruský bolševismus, jak to napsal Masaryk, téměř od počátku nebyl „diktaturou proleteriáltu, ale diktaturou nad proletariátem“.

To vše se stále opakovalo a opakuje dodnes. Na Západě po „zlatých šedesátých“ letech nastoupil neoliberalismus, neokonzervativismus, splynul s postmodernismem, vytvořil autokratismus „nového světového řádu“ a v podobě „amerikanizace“ se dnes šíří po téměř celém světě.

Vývoj neoliberalismu částečně kopíroval vývoj původně levicového liberalismu, jehož vyvrcholením byla Francouzská revoluce se známým heslem „volnost, rovnost, bratrství“, aby brzo na to uvolnila prostor autokratickému Napoleonovi. Celkově se dá říci, že v Evropě a v USA byl liberalismus značným pokrokem, neboť vedl k pádu feudálně-teokratického systému, avšak během několika desetiletí nahradil feudální útlak útlakem kapitalistickým, a to mnohdy ještě tvrdším. Proto vznikla nová levicová hnutí, marxismus, komunismus a jiná.

Neoliberalismus se přidržel starých osvědčených autokratických praktik, jakými jsou „rozděl a panuj“ (proto je i naše dnešní česká společnost rozdělená) a „dej lidu chléb a hry“. Hrou se stala i práce, zejména pokud je spojená s mamonem a uspěchaností, které všem, včetně vědců a filosofů, dávají minimální prostor pro to, aby se v klidu rozhlédli a uvědomili si společenskou realitu v celé její šíři a hloubce. Svobodu neolibralismus zúžil na hrstku nejbohatších (ikdyž ani oni nejsou v naprosté většině tak svobodní, jak si myslí), o rovnosti a bratrství nemluvě. Aby se udržel, vypomáhá si demagogickými tezemi, jakými jsou například „státe nezasahuj“ nebo „bohatí svou prací automaticky pomáhají i chudým“, což neplatí zejména v mezinárodním měřítku.

Konzervati(vi)smus je značně rozporuplný pojem, neboť konzervativní mohou být komunisté, britší toryové i čeští katolíci. Teze „držme se toho, co se osvědčilo“ je sice v zásadě nosná a plně přijatelná, avšak naráží na to, že ji lze různě interpretovat. Aby si zde kdokoli udělal alespoň trochu adekvátní závěr a vybral si skutečně prověřené hodnoty, potřebuje k tomu široké a hluboké vzdělání a především, a nelze to dostatečně zdůraznit, musí být soudný a cvičený v kriticko-realistickém myšlení.

Postmodernismus reagoval na hrůzy druhé světové války, dopustil se však několika fundamentálních omylů. Především tuto válku chybně interpretoval, neboť byla - stejně jako první světová válka, o níž Masaryk napsal dodnes nedoceněnou knihu Světová revoluce – svými důsledky revolucí, která posílila demokratické uspořádání světa (byť ruský bolševismus padl až se zpožděním). Tak jako romantismus dialekticky negoval osvícenství, postmodernismus de facto negoval celou vývojovou linii renesance-humanismus-reformace-osvícenství-modernismus. Odvolal se na „velká vyprávění“ modernismu, jakými byly marxismus, fašismus a nacismus a „zapomněl“ na pokrokové tvůrce modernismu, jakými byli myslitelé Spencer, Weber, Masaryk, Jung, Fromm, Lorenz, Popper a téměř nekonečná řada literátů. Zdůrazňovaním plurality názorů vyvolal ideový chaos, z něhož neoliberalismus, zdeformovaný konzervativismus a nový světový řád těží. Nevadil mu rozpor v tezi „naše stanovisko je pluralitní, avšak vůči pluralitě je nepluralitní“ ani to, že ve zvulgarizované podobě vyústil v tezi „pravda neexistuje“.

Proto jsem (jako směšný donkichot) vystoupil s programem neomodernismu, v knize Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012, a připravuji knihu Neomodernismus a nová víra. Jsem však zatím skoro sám - potřeboval bych, aby se toho ujali i jiní. Do uvedené knihy (která se neprodávala a musel jsem ji proto převést do Levných knih) jsem jako motto vložil Masarykovo:

"Dvanáct apoštolů rozešlo se do světa a podmanili si svět, protože věřili ve své poslání a hlásali pravdu; rozešlete dnes dvanáct mužů věřících ve své poslání a hlásajících pravdu bez bázně, a celá Evropa se jim bude klanět. Musíme milovat pravdu, musíme statečně býti celými lidmi, zkrátka – musíme nalézt svou duši a věřit v tu duši a bude postaráno o všecko. Potřebujeme idejí, živých a velikých idejí, a nebudeme malí. Musíme mít ideje světové, ideje netoliko pro sebe, ale pro všecky. Kdo se chce zachovat a udržet, musí myslit, cítit a pracovat pro všecky, nejen pro sebe. Velikých idejí, živoucích idejí potřebujeme, a ty nás spasí, protože spasí i jiné."

Nejsem pravičákem, protože pravice podle mne znamená reakční konzervativismus, zkažený (neo)liberalismus a přežitý postmodernismus.