Na negativní stránky „amerikanismu“ u nás jako jeden z prvních upozornil Karel Čapek, článkem v Přítomnosti ze dne 26. 4. 1926:

„…Spěch, rychlost! To je nové evangelium, které se na nás z druhé strany oceánu pořád volá. Chcete-li být bohatí, zvyšte svou rychlost a výkonnost! Nechte zbytečných řečí a odpočinků a se svou prací spěchejte! Člověk se neměří ničím jiným než číslem udávajícím jeho výkon! – Nevím, žije-li skutečně Amerika pod bičem tohoto hesla, ale je to heslo, které nám podávají amerikanizovaní Evropané jako program pokroku a rekonstrukce Evropy. Je tu však otázka, je-li spěch a kvantita opravdu jediným měřítkem aktivity. Jsou věci, které můžeme velmi těžko měřit jednotkami práce, a zrovna tahle stará Evropa jimi dodnes oplývá. Myšlenky filosofa nezměříme tím, kolik jich nadělá za hodinu. Umění nepočítá s časem, jehož je třeba k udělání sochy nebo básně. Naopak, bylo nutno mít velmi málo naspěch, aby člověk vůbec začal takové věci produkovat. Evropa měla velmi málo naspěch, než udělala své katedrály nebo své filosofické systémy. Člověk, který chce něco vymyslet, nepospíchá s hodinkami v ruce, nýbrž se podobá člověku, který zahálí a svůj čas maří. Myslím, že váš William James se zdál svému okolí tak trochu lenochem. Vsadil bych se, že váš Walt Whitman požíval zaživa pověsti povaleče a darmošlapa, když se se svou vlající hřívou potloukal po Hobokenu. Touláme-li se po staré Evropě, užasneme, jak málo spěchali lidé, kteří tu všude nechali po sobě velké stopy. Mužové, kteří dělali revoluce, neměli svůj čas odměřený. Některé největší aktivity lidského ducha se vyvinuly jen za neslýchaného mrhání časem. Evropa mrhala časem po mnoho tisíc let - v tom je její nevyčerpatelnost a plodnost.

Slyšel jsem o jednom velkém americkém muži, který měl v Evropě mnoho co dělat. Dopisy diktoval svému sekretáři ve vlaku, své konference vyřizoval v autě, své porady konal při obědě. My primitivní Evropané při obědě obyčejně jíme, tak jako při hudbě obyčejně posloucháme; obojím snad utrácíme svůj čas, ale věru neutrácíme svůj život. Mohlo by se mluvit o velkodušné lenosti, jež obdařila Evropu některými z jejích nejvyšších hodnot. K plnému ocenění života je třeba jisté „lenosti“. Člověk, který tuze spěchá, dojde jistě k cíli, ale jen za tu cenu, že se nepodíval na tisíceré věci, které cestou minul.

Druhé heslo, jež nová Amerika vyváží do ubohé Evropy, je veliké slovo Úspěch. Začni jako liftboy a staň se ocelovým nebo bavlněným králem! Mysli každý den na to, abys to přivedl dál! Úspěch je cíl a smysl života! – Je opravdu povážlivé, jak toto heslo počíná Evropu demoralizovat. Tenhle starý díl světa má totiž jistou heroickou tradici; lidé tu žili a umírali pro víru nebo pro pravdu nebo pro jiné, poněkud iracionální věci, ale nikoliv jen pro úspěch. Světci a hrdinové nejsou lidé, kteří to chtějí „přivést dál”; jsou některé činy a úkoly, kterým je nutno předem úspěch obětovat. Jednou z předností Evropy je, že Shakespeare neměl úspěch a nestal se například velikým rejdařem, nebo že Beethoven neměl úspěch a nestal se největším výrobcem špatných bavlněných látek. Balzac se marně pokoušel stát se bohatým mužem - naštěstí pro svět neměl úspěch a nikdy nevyšel z dluhů. Ta pošetilá Evropa se dovedla starat o tisíce jiných věcí než o úspěchy; tyto věci pak zůstaly, zatímco všechny úspěchy, co jich v dějinách bylo, vzal čert. Jak mnoho věcí by zůstalo nevykonáno, kdyby ti, kdo je vykonali, mysleli na úspěch! Kdybychom soudili lidi podle jejich úspěchu, ukázalo by se, že devadesát lidí ze sta má v životě spíše smůlu než úspěch a že stěží jeden z tisíce by se odvážil říci, že se s úspěchem opravdu setkal. Evropská morálka, která činí tuto zkušenost už od dob krále Krésa, ujišťuje nás odpradávna o jiných hodnotách života, než je úspěch; nemýlím-li se, mluví tu a tam o marnosti všech úspěchů a nabádá nás, abychom hledali hodnoty vyšší a trvalejší. Dobrá, doposud nás horlivost hledat je nepřešla.

Třetí heslo, které nás ohrožuje, je Kvantita. Lidé z Ameriky k nám přinášejí podivnou a fantastickou víru, že jen to největší je dost velké. Má-li se postavit hotel, má to být ten Největší Hotel na Světě. Má-li stát něco za podívanou, musí to být to Největší ve svém oboru. Stvořitel světa, jak se zdá, touto mánií velikosti dotčen nebyl, neboť nestvořil tento svět jako největší ze všech nebeských těles. Stvořitel Evropy ji udělal malou a ještě ji rozdělil na malé díly, aby se naše srdce netěšilo z velikosti, nýbrž z rozmanitosti. Amerika nás svou zálibou ve velikostech korumpuje. Evropa ztratí sebe samu, jakmile si osvojí fanatismus rozměrů. Její mírou není kvantita, nýbrž dokonalost. Je to krásná Venuše, a nikoli socha Svobody.

Avšak dost; mohl bych uvést ještě tucet ideálů, které my evropští domorodci nazýváme americkými – dvanáctý z nich by se jmenoval Dolar. Avšak to už by byla jiná kapitola…“

Tento Čapkův článek byl zřejmě mimo jiné reakcí na knihu Americká tragédie jednoho z největších amerických spisovatelů 20. století Theodore Dreisera. Čapek ji určitě četl, s Dresierem se osobně znal (v jiném ze svých článků se zmiňuje o Dreiserově návštěvě Prahy, během níž se setkali). Sám jsem tuto knihu také četl a hluboce mne oslovila a ovlivnila. Mladý, v podstatě slušný avšak ambiciózní muž, vyrostlý v chudé ortodoxní protestantské rodině, postupně upadá do osidel „amerického snu“ a nakonec zavraždí svou těhotnou dívku, neboť mu překáží v kariéře. Kolik podobných a ještě horších zločinů americký sen pamatuje!

Americká ideologie, která byla od počátku postavena na protestantství a liberalismu, přinesla nově vzniklému státu mimořádně úspěchy a neobyčejně rychlý, zejména hospodářský vzestup. Hlavně díky němu USA překlenuly krize, které liberalismus a nástup kapitalismu přivodil v Evropě a které byly spojeny s revolučním socialistickými a komunistickými hnutími, neboť kapitalismus se ukázal jako ještě bezohlednější než feudalismus (uvolnil lichvu apod.).

Jak se to v dějinách neustále opakuje, v každém novém, nosném a pokrokovém hnutí jsou semínka plevele, který časem vyroste a začne hubit ušlechtilé rostliny. V amerických poměrech to bylo nejen nerespektování práv indiánů a černochů, ale i to, že vlastní americká společnost se začala štěpit na plně svobodné, méně svobodné a nesvobodné. Proto se v minulém století dostavila krize šedesátých let, znamenající nástup levice, hippies a bojovníků za práva černochů. Byla to ovšem jen snaha přejít z pravicového bláta do levicové louže a skončila bohužel „pravicovou kaluží“ – nástupem neokonzervativismu, neoliberalismu a postmodernismu, ústícími v „nový světový řád“, který není ničím jiným než sofistikovanější a maskovanější formou „divokého západu“.

Zdá se, že se dnes amerikanizuje celý svět. Snad ještě zřejmější je to, že pokud všechno půjde v dosavadních kolejích, život na matičce Zemi nemá šanci se udržet.

A nedá mi to, přidávám z Čapka ještě něco: jeho malé sci-fi, článek v Lidových novinách z roku 1930. Děj se odehrává v Anglii na počátku 2. tisícíletí, tj. přibližně v dnešní době:

„Na rozdíl od Francie vystačila Anglie dodnes se svým klasickým systémem dvou stran: konzervativní čili labouristické a liberální; ta druhá se považuje za poněkud radikálnější, ale jen v těch obdobích, kdy je v opozici. Dík této politické tradici a popularitě koruny se vývoj politických poměrů v Anglii jevil jako daleko klidnější než kde jinde; ba dokonce se nejevil téměř žádný. Tato (řekli bychom) selanka potrvala až do příchodu Mr. Johna Hirama Higginse, hranatého a jaksi naivního Amerikána, který vydělal v jižních Státech nekřesťanské peníze nějakým švindlem s bavlnou, pozemky nebo radioaktivními pilulkami nebo snad tím vším dohromady a pak se pro své osobní bezpečí raději odstěhoval do staré dobré Anglie. Tam se ohlížel, do čeho by uložil své dobré dolary, a v jakési inspiraci se rozhodl pro tisk. Vypadal jako výstřední a neomezeně bohatý sběratel, který si z pouhé mánie dělá sbírku novin, týdeníků a magazínů bez ohledu k jejich politické, konfesionální nebo jakékoliv jiné tendenci.

Do pěti let byl John H. Higgins majitelem všech britských periodických tiskovin od Times po Hlasy ze záhrobí a od Daily Heraldu po Věstník obchodníků s usněmi. Potom svolal do Albert Hallu schůzi všech redaktorů svého veškerého tisku a pronesl k nim asi tuto řeč:

‚Hoši, já nedám na politiku a takové krámy, ani co by za nehet vlezlo; já dělám solidní obchod a žádnou politiku. Koukejte se, jsou lidé, kteří nosí šle, a lidé, kteří nosí řemen; dobrý obchodník může prodávat kšandy i řemeny a nebude lidem dělat kázání o tom, že kšandy jsou zdravější. Tady máte, pane, řemen, jaký jste ještě neměl, a kdybyste chtěl šle, tak tohle jsou nejlepší šle na světě. Anebo takový drogista vám prodá pilulky proti kašli nebo pilulky proti játrům, podle toho, co chcete polykat. A když si lidé mohou za své peníze koupit medicínu jakou chtějí, mohou si za své prachy koupit taky politický názor, jaký zrovna potřebují. My jim můžeme dodati kterýkoliv, a k tomu silnější a lacinější než dosud. Tomu já říkám slušný obchod. My budeme například prodávat konzervativní ideály, protože jsou dobré a žádají se. A budeme taky dělat liberální ideály - jsou pokrokové a mají své odběratele. Potom tu máme ideály komunistické, i na nich se dá vydělat. Dále jsou všelijaké církve a spiritisti a ateisti a mezinárodní politika a spousta jiných věcí, které se mají vyrábět. Tak jen do toho, mládenci. Každý list bude mít svůj ideál. Ale jakmile ten ideál bude mít málo konzumentů, nechá se padnout. Musíme mít též jeden velký nezávislý list, který bude mít za úkol potírat Johna H. Higginse, protože mnoho lidí si něco takového bude přát. A trochu rámusu občas udělá dobře; chlapci, perte se drobet navzájem. Lidi za své peníze chtějí vidět pořádný sport. To je všechno.‘

John H. Higgins se takto ujal vlády nad veškerým britským tiskem. Ať to zní jakkoliv podivně, zdá se, že je opravdu prost vší politické ctižádosti. Stane se sice, že k sobě povolá dejme tomu manažéra konzervativních ideálů a řekne mu: ‚Synu, takhle to nejde, slyším, že v těch novinách už docela nic není. Lidi chtějí za své peníze nějakou tu politiku. Začni řezat do těch liberálů a hleď, ať jim rozmlátíš kabinet. Aspoň se ti hoši z druhého tábora začnou drobet ohánět; mně se zdá, že jim začínají játra zarůstat sádlem. Tak tě péro, synu, a řádně to rozmíchej.‘ Načež to konzervativní manažer řádně rozmíchá, obyčejně s tím výsledkem, že z toho vzejdou nové volby a nová vláda, která setrvá u kormidla zpravidla do té doby, kdy J. H. H. k sobě povolá manažera liberálních ideálů, aby mu domluvil. Je nutno uznat, že tímto způsobem nápadně stoupla hybnost anglické politiky; jednotné obchodní vedení se celkem osvědčilo i v tak složitém podniku, jako jsou vnitropolitické dějiny. J. H. H. svému obchodu rozumí; jeho zásadou je, že každá vláda se má tak dlouho nechat vládnout, až se sama znemožní; kdyby se vlády příliš rychle střídaly, čtenáře by politika omrzela, což by v zájmu novin nebylo. Politické krize se mají konat ve vysokém létě, kdy je nedostatek jiné společenské látky, ale stane-li se zajímavý zločin, musí se krize odložit. Noviny nikdy nesmějí ztrácet to, co John Hiram nazývá ‚nadějný výhled do budoucna‘. Je to zadarmo, říká, a lidé to mají rádi. Proto vyhodil redaktora přírodovědeckého magazínu, který za tuhé zimy přinesl článek, že do tří set tisíc let nastane na zeměkouli nové ledové období.

Nyní J. H. H. kupuje jedno po druhém literární nakladatelství, aby podle podobných zásad manažeroval i literární produkci. Co se málo žádá, praví, to nemá právo na existenci. Nebude se tisknout nic, čeho se neprodá aspoň padesát tisíc výtisků.

Když se to vezme kolem a kolem, je politická moc Johna Hirama prakticky neomezená; ale on sám, nyní šedesátiletý, veřejně vůbec nevystupuje. Praví se, že jakživ si nepřečetl ani jeden článek v kterémkoliv ze svých listů, nýbrž jenom výkazy jejich denního nákladu. Zato si nechává zvláštní leteckou poštou denně dopravovat Kansas City Monitor, jediný list, který čte, protože vychází v jeho americkém rodišti.“

Voskovec a Werich, když za 2. světové války byli v USA, se zhrozili (parafrázuji po paměti): „Až tohle se k nám dovalí!“

A Masaryk kdysi napsal: „Liberalismus české svědomí neumlčí.“

("Ležím" teď v Čapkovi, připravuji k vydání výbor z jeho článků, knihu Karel Čapek: O republice, politice a Masarykovi, 1918-1938. Pěkně po staru s doslovem, přibližně v tom smyslu: "Ať si říká kdo chce co chce, 1. republika byla zatím to nejlepší, co jsme kdy měli - máme se z ní pořád ještě hodně co učit!")

Tento článek nemá nic společného s průjezdem amerických vojsk naším územím. Podle mého názoru bychom je měli vítat, a to co nejsrdečněji.