Za mlada jsem si myslel, že když se nějaký gauner setká se slušným člověkem, může mu to pomoci. Byl jsem ovlivněn Biblí a Hugovým románem Bídníci, v němž ze zločince Valjeana setkání s knězem udělá příkladného člověka.


Bídníci je sice krásný román, ale je to jen „román“. V běžném životě to probíhá v naprosté většině případů přesně naopak: když gauner narazí na slušného člověka, dráždí ho to, někdy až k nenávisti. Nemůže snést, že někdo je lepší než on a vede ho to k tomu, aby ho srazil nebo alespoň smetl ze svého obzoru. A protože k tomu používá gaunerským metod, bývá často úspěšný.

Nejnevinnější jsou výroky typu: „on je tak hodnej, až je blbej“. Nevinné to bývá někdy i proto, že to bývá pravda.

V naší české historii lze najít řadu poučnějších příkladů. Habsburská Bachova policie odstranila z obzoru Karla Havlíčka, tím, že ho vyvezla do Brixenu. Naši gauneři si přilili polívčičku tím, že ho označili za antisemitu (něco jiného je něco vědět o typických špatných vlastnostech Židů a něco jiného je být antisemitou). Masaryka gauneři pronásledovali po celý život (a vlastně až dodnes). Nádherně to vypsal filosof Milan Machovec v knize Tomáš G. Masaryk:

„Po myšlenkovém dozrání prvním velkým bojem – a v jistém slova smyslu nejobtížnějším a nejbolestnějším zápasem jeho života vůbec (jak sám nejednou vyznal) – byla ‚hilsneriáda‘ kolem roku 1900. Hilsnerova aféra představuje Masarykovou zásluhou jeden z mravně nejpozoruhodnějších bojů, jaký kdy byl u nás veden – i kdyby Masaryk dříve ani později nic jiného nevykonal, jen proto, pro tuto vlastně epizodu jeho života, mu musí patřit úcta každého čestného člověka. V čem byl zvláštní význam hilsneriády? Dřívější rukopisný boj – na nějž hilsneriádou Masaryk ovšem organicky navázal – byl jistě, například z hlediska obrody české vědy a kultury, významnější, pozdější Masarykovy boje zase z hlediska české politiky zase významnější, ale z osobního hlediska Masarykova byla Hilsnerova aféra tím nejtěžším, již proto, že v jiných zápasech měl kolem sebe ne mnoho, ale přece dost pozoruhodných spolupracovníků (krásné bylo například v rukopisném zápase bojovat i proti velké většině, stojí-li po boku takoví lidé jako Jan Gebauer či Otakar Hostinský!), podobně i později za války, ale v hilsneriádě stál Masaryk takřka úplně sám, štván takřka celou českou veřejností (a ti lepší z ní převážně jenom mlčeli), zrádcován i nedávnými přáteli, urážen, mravně posilován vlastně jen svou ženou a hrstkou nejvěrnějších.“

Tento Machovcovův odstavec je poučný i proto, že dokládá, jak slušní lidé bývají v klání s gaunery osamocení. Nevytvářejí Maffie, jak to udělal Masaryk, když se rozhodl pro boj za naše osvobození, a pokud, jen v krajní nouzi a nemají pak výhodu prvního tahu. V situaci osamocení se v závěru života ocitl i jeden z našich nejpříkladnějších velikánů Karel Čapek.

Vůbec lehké to neměl ani jiný náš mravní a intelektuální velikán Ferdinand Peroutka, a je dokonce stejně jako Masaryk pronásledován jistým gaunerem i po smrti.

Je to sprosté i proto, že mrtvý Peroutka se nemůže bránit. Ale snad se u nás najde dost slušných a moudrých lidí, kteří to udělají za něj.

A Zeman je „tak nehodnej, až je blbej“, neboť nám připomněl dalšího člověka, ze kterého bychom si na rozdíl od něj měli brát příklad.