Martinu Fendrychovi a Bohuslavu Sobotkovi: ano a takže: kolik uprchlíků?
Poslední Fendrychův komentář mi připomněl Mahlerovu nádherně napsanou knížku Masaryk, ano. Stejně jako vůči ní nemám ani proti jeho článku nejmenší námitky; v řadě nemoudrých i moudrých slov, která jsem v poslední době na ožehavé téma přistěhovalců vyslechl doslova ční, a proto bych ho rád pouze podpořil, doplnil a rozvedl.
Po včerejším summitu EU se tedy tento mimořádně složitý problém zjednodušuje, přesto však pro nás složitý a problematický zůstává:
Jakou tvář Evropě a světu (mnoha minulými i nedávnými excesy těžce pošramocená) Česká republika nyní nastaví? Opět fackovací nebo konečně alespoň jednou „k pohlazení“?
Kdy se konečně budu moci přestat stydět za to, že jsem Čech (což jsem pociťoval a pociťuji po celý život, snad jen s přestávkami za Pražského jara a krátce po Sametové revoluci)?
Dokdy si budu muset připomínat, jak jsme se v třicátých letech postavili k přílivu emigrantů z Německa? (I jejich osud byl krutý, jak to vypsal například E. M. Remarque v románech Noc v Lisabonu a Miluj svého bližního, stejně jako pozdější osud našich emigrantů, jak to vypsal Egon Hostovský v knize Listy z vyhnanství.)
Kdy se přestanu stydět za to, že z Evropy jen bereme, ale jakmile máme sami přiložit ruku k dílu, tak „nic“ - jen na ni uboze a po česku nestydatě nadáváme?
Co to bylo za naše dobrovolné „kvóty“ - pár desítek rodin?
Proč si nepřiznáme, že my, národ který po dlouhá desetiletí bez reptání utahoval opasky, nyní podléhá primitivnímu komplexu mít a „žrát“ víc a víc a hystericky se brání byť jen sebemenší ztrátě, přičemž se v současné době už má materiálně tak dobře, že degeneruje?
Že nyní, když má demokracii, ji zneužívá k tomu, aby xenofobně, populisticky a mnohdy až fašisticky řval?
Jak to, že říká, „Česká republika může, resp. je schopna přijmout tolik a tolik běženců“, když by správně měl říkat, „je ochotna“?
Jak to, že neslyší na to, že běženci mohou být i přínosem a že bychom to v našem kaprokachním rybníku vlastně setsakramentsky potřebovali? Zvlášť když jsme sami po staletí trpěli odlivem lidí, kteří si věřili a které svrběly dlaně?
(Není náhodou, že vietnamské děti na našich školách vynikají, podobně jako děti našich normalizačních emigrantů vynikaly kdekoli ve světě. Vzpomínám si, jak mi někdy v roce 1983, tedy v době, kdy jsme po všech stránkách upadali, jeden můj spolužák, který emigroval do Kanady, řekl: „Tady jsou Češi elita…“ Arabové ani černoši nejsou v průměru méně inteligenti a schopní než my, žili a žijí pouze v jiných kulturních a ekonomických podmínkách. Islám jako vývojově mladší náboženství je v mnoha ohledech pokročilejší než křesťanství - což jistě prokáže každý jen trochu znalý a soudný religionista - pouze neprošel reformací a osvícenstvím, které z křesťanství vykořenilo ty nejhorší mýty a bludy.)
Přes složitost problému se podle mého názoru nabízí relativně jednoduché řešení: přijmout uprchlíků tolik, abychom se před Evropou a sami před sebou nemuseli stydět a nachystat jim takové podmínky, aby se u nás pokud možno co nejlépe začlenili. Bude to něco stát, ale uvědomme si, že je to řešení k r i z e a že ta vždy něco stojí – je jedno, zda hospodářská nebo jakákoli jiná. Že její včasné a pokud možno důsledné řešení může předejít dalekosáhlejším těžkostem, že prevence je vždy lepší než léčba již pokročilé nemoci.
Že se musíme věnovat zejména dětem uprchlíků, abychom si nevytvořili problémy, které si zavinily evropské země tzv. druhou generací. Tady šetřit už snad nemá ani nejmenší smysl. Zvláště ve státě, který na gangsterské privatizaci a dodnešní korupci a jiných nešvarech prodělal a každý den prodělává tolik, že investice do imigrantů je ve srovnání s tím téměř zanedbatelná.
A nijak zvlášť bych nerozlišoval mezi křesťany a „nekřesťany“. Dával bych si pozor a velmi se staral i o Ukrajince (neboť se svou mentalitou a zkorumpovaností téměř v ničem neliší od Rusů).
Premiér Sobotka a ostatní naši čelní politici nyní mohou ukázat, zda jsou státníci, mající nadhled a schopnost nalézat vyvážená a dlouhodobá řešení, nebo zda jsou tak ubozí, jak tomu často bylo dosud.
Moc bych si přál, abych si jednou alespoň pro sebe mohl říci: Sobotka, ano.
Po včerejším summitu EU se tedy tento mimořádně složitý problém zjednodušuje, přesto však pro nás složitý a problematický zůstává:
Jakou tvář Evropě a světu (mnoha minulými i nedávnými excesy těžce pošramocená) Česká republika nyní nastaví? Opět fackovací nebo konečně alespoň jednou „k pohlazení“?
Kdy se konečně budu moci přestat stydět za to, že jsem Čech (což jsem pociťoval a pociťuji po celý život, snad jen s přestávkami za Pražského jara a krátce po Sametové revoluci)?
Dokdy si budu muset připomínat, jak jsme se v třicátých letech postavili k přílivu emigrantů z Německa? (I jejich osud byl krutý, jak to vypsal například E. M. Remarque v románech Noc v Lisabonu a Miluj svého bližního, stejně jako pozdější osud našich emigrantů, jak to vypsal Egon Hostovský v knize Listy z vyhnanství.)
Kdy se přestanu stydět za to, že z Evropy jen bereme, ale jakmile máme sami přiložit ruku k dílu, tak „nic“ - jen na ni uboze a po česku nestydatě nadáváme?
Co to bylo za naše dobrovolné „kvóty“ - pár desítek rodin?
Proč si nepřiznáme, že my, národ který po dlouhá desetiletí bez reptání utahoval opasky, nyní podléhá primitivnímu komplexu mít a „žrát“ víc a víc a hystericky se brání byť jen sebemenší ztrátě, přičemž se v současné době už má materiálně tak dobře, že degeneruje?
Že nyní, když má demokracii, ji zneužívá k tomu, aby xenofobně, populisticky a mnohdy až fašisticky řval?
Jak to, že říká, „Česká republika může, resp. je schopna přijmout tolik a tolik běženců“, když by správně měl říkat, „je ochotna“?
Jak to, že neslyší na to, že běženci mohou být i přínosem a že bychom to v našem kaprokachním rybníku vlastně setsakramentsky potřebovali? Zvlášť když jsme sami po staletí trpěli odlivem lidí, kteří si věřili a které svrběly dlaně?
(Není náhodou, že vietnamské děti na našich školách vynikají, podobně jako děti našich normalizačních emigrantů vynikaly kdekoli ve světě. Vzpomínám si, jak mi někdy v roce 1983, tedy v době, kdy jsme po všech stránkách upadali, jeden můj spolužák, který emigroval do Kanady, řekl: „Tady jsou Češi elita…“ Arabové ani černoši nejsou v průměru méně inteligenti a schopní než my, žili a žijí pouze v jiných kulturních a ekonomických podmínkách. Islám jako vývojově mladší náboženství je v mnoha ohledech pokročilejší než křesťanství - což jistě prokáže každý jen trochu znalý a soudný religionista - pouze neprošel reformací a osvícenstvím, které z křesťanství vykořenilo ty nejhorší mýty a bludy.)
Přes složitost problému se podle mého názoru nabízí relativně jednoduché řešení: přijmout uprchlíků tolik, abychom se před Evropou a sami před sebou nemuseli stydět a nachystat jim takové podmínky, aby se u nás pokud možno co nejlépe začlenili. Bude to něco stát, ale uvědomme si, že je to řešení k r i z e a že ta vždy něco stojí – je jedno, zda hospodářská nebo jakákoli jiná. Že její včasné a pokud možno důsledné řešení může předejít dalekosáhlejším těžkostem, že prevence je vždy lepší než léčba již pokročilé nemoci.
Že se musíme věnovat zejména dětem uprchlíků, abychom si nevytvořili problémy, které si zavinily evropské země tzv. druhou generací. Tady šetřit už snad nemá ani nejmenší smysl. Zvláště ve státě, který na gangsterské privatizaci a dodnešní korupci a jiných nešvarech prodělal a každý den prodělává tolik, že investice do imigrantů je ve srovnání s tím téměř zanedbatelná.
A nijak zvlášť bych nerozlišoval mezi křesťany a „nekřesťany“. Dával bych si pozor a velmi se staral i o Ukrajince (neboť se svou mentalitou a zkorumpovaností téměř v ničem neliší od Rusů).
Premiér Sobotka a ostatní naši čelní politici nyní mohou ukázat, zda jsou státníci, mající nadhled a schopnost nalézat vyvážená a dlouhodobá řešení, nebo zda jsou tak ubozí, jak tomu často bylo dosud.
Moc bych si přál, abych si jednou alespoň pro sebe mohl říci: Sobotka, ano.