Nevím, zda premiér Sobotka opět nešlápl vedle, když za ministryni školství zvolil právničku Kateřinu Valachovou. Její první programové vyhlášení, že chce zavést povinnou předškolní docházku, ve mně vyvolává obavu, že její šlápnutí vedle to asi je.


Pomíjím, že zavání „evropskými kvótami“, že to bude pro mnohé rodiče nepřijatelné a že k tomu paní Valachová dospěla příliš brzo, aniž se dosud stačila na ministerstvu rozhlédnout. Jde mi o (ještě) podstatnější věci.

Věk kolem šesti let je podle naprosté většiny pedagogů a prakticky všech dětských psychologů jedním z nejkritičtějších momentů dětského, resp. lidského vývoje. Je to první okamžik „vylétání z hnízda“, je to přelomový okamžik dozrávání mozku (do té doby se u dětí například toleruje tzv. bájivá lhavost, tj. nedostatečné rozlišování mezí jejich představami a reálnou skutečností) a podléhá fenoménu tzv. ražby, tj. zanechává v jejich psychice příznivé nebo nepříznivé stopy na celý život.

Do té doby si má dítě převážně hrát a užívat si rodiny. Má být sice usměrňováno, ale pokud možno nenásilně, za vysvětlování přiměřeného jeho věku a převážně po dobrém, neboť se tím dosáhne mnohem víc než po jakémkoli vnucování. Nároky na dítě mají být (už podle Komenského) postupně zvyšovány, zejména ovšem podle jeho i n d i v i d u á l n í ch možností, a ty jsou už v tomto věku rozdílné.

Podle Eriksonovy (lety potvrzené) teorie vývoje má každé dítě a později mladý člověk údobí či stadia „otevřených oken“, kdy je vybaven přijímat určitý okruh informací a zážitků, a tato okna jsou otevřená jen po určitou dobu, pak se zavírají. Vnímaví pedagogové a rodiče o nich, být třeba jen intuitivně, vědí a respektují je. Jsou mimořádně závažná, neboť jsou-li určité podněty dítěti přinášeny předčasně nebo opožděně, nepřijímá je nebo je přijímá nedostatečně. Předčasné informace a zkušenosti je poškozují zejména citově, opožděné je poškozují tím, že v jeho psychice natrvalo zanechávají slepá místa.

Jakékoli zglajchšaltování zde tedy může mít závažné a nezvratné důsledky. Jistým zglajchšataltovním je už povinný vstup do školy ve věku šesti let, byť je jako optimální prověřen snad ještě víc než Eriksonova teorie. Dětští psychologové, když provádějí testy školní zralosti a přihlížejí nejen k duševním schopnostem daného dítěte, ale též k jeho emocionální a tělesné zralosti, proto dělají nesmírně důležitou práci. Podobně pedagogové na prvním stupni, zejména v první a druhé třídě. Podle mého názoru, pokud jsou psychicky vyrovnaní a dělají svou práci dobře, měli by být hodnoceni podobně jako lékaři.

(Před mnoha lety napsala jedna moje kolegyně doktorskou práci na téma psychologického profilu sester v jeslích a došla v ní k pro mne tehdy k překvapivým závěrům. Jejich profil zhodnotila jako specifický: jsou to dobré duše mateřského založení, avšak pokud se mezi ně dostane nějaká nevhodná sestra, dříve nebo později ji přes svou neagresivnost z kolektivu vykoušou. Já dodnes vzpomínám na učitelku na prvním stupni - říkali jsme jí „naše druhá máma“. Nic nikomu nedarovala, ale od ní jsme to přijímali, neboť jsme za tím cítili zájem a lásku. Respektovala – v druhé polovině padesátých let – principy obecné školy a přesto nás hodně naučila, hlavně pro život. Rád si připomínám, jak jednou kritizovala našeho třídního darebáka a pak se nás zeptala, co teď vlastně dělá. Já jsem se přihlásil: „Vy ho pomlouváte“, což ji trochu nadzvedlo a pak nám vysvětlila, jaký je rozdíl mezi pomlouváním a říkáním pravdy, a proč se pravda říkat má.)

Svého času bylo zvykem školní docházku spíše odkládat. I zde ovšem docházelo k přehmatům. Přezrálé nebo nadané dítě se ve třídě nudí a je nedostatečně zatěžováno. (Sám jsem s tím měl téměř celoživotní problémy. Nenaučil jsem se učit se, nerozvíjel jsem vůli a sebepřemáhání. Největší problémy přišly na vysoké škole, hlavně s memorováním slovíček, pojmů atd. Svého nejmladšího syna jsem proto dal do školy o rok dřív, dodnes si ovšem nejsem jistý, zda to bylo správné.)

Dnešní doba přeje uspěchanosti a kariérismu a nemůže se to neprojevit ani v základním školství. Jak ukazují sociologické statistiky, naši mladí lidé příliš psychicky zdraví nejsou.

Paní ministryně by se proto možná měla zaměřit spíše než na překotné reformy á la Dobeš či Chládek na naslouchání jiným: pedagogům, psychologům, psychopatologům, sociologům a historikům. Měla by být pokornější, sebekritičtější a méně sebejistá. Možná, že peníze by měla věnovat průzkumu psychologického profilu učitelek a učitelů na prvním stupni a teprve pak z toho vyvozovat závěry a opatření.

Jistě, pokud by na přípravném předškolním stupni byli ti správní lidé, nemuselo by to být nutně na škodu. Avšak máme jich dost? Víme o nich? Jsou dostatečně psychicky harmoničtí, jsou znalí, resp. doškolení?

Mnohé děti ovšem předškolní přípravu nepochybně nepotřebují a o to víc ji potřebují děti jiné. I zde by se měl dělat třeba i finančně náročný a trvalý průzkum a měla by být vypracována, resp. dopracována metodika, jak tyto děti nalézat a jak s nimi zacházet.

Tvrdím, že ministerstvo školství by měl vést všestranně, tj. i psychologicky a pedagogicky vzdělaný, především ovšem soudný, sebekritický, moudrý, morálně a celkově integrovaný a zkušený odborník. Nenajde se u nás ani jeden?

Jak může být ministryně Valachová jako laik natolik troufalá, že chce určovat a rozhodovat základní programové ideje tak složité problematiky jakou je pedagogika?

„Slepých“ ministrů školství (tj. těch, v jejichž osobním vývoji se něco předběhlo nebo promeškalo) tu už bylo víc než dost.

Paní Valachové připomínám Sokratovo vidoucí „vím, že nic nevím“.

Bojím se totiž, že podléhá sebeklamu, že ví.