Milostné koláže 1, Na mamince (1951)
Matka ležela na břiše, na dece s norskými vzory; před její hlavou stál bílý smaltovaný hrníček plný lesních jahod. Občas jsem si nějakou ujedl, ale hlavně jsem se věnoval lezení a povalování se po matce. Měl jsem dva, tři, nebo čtyři roky? Asi tři – míň mi snad být nemohlo.
xxx
Tu neděli byli jako obvykle na mši v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Potom se rychle vrátili domů; matka, herečka, měla před sebou cestu na Slovensko. Karlíček bezděčně sledoval, jak se převléká, upravuje se a voní se kolínskou, která jako by k ní patřila, a jak jí táta pomáhá do kabátu, zvedá oba její kufry a nese je do auta.
Pružnost jeho chůze a lehkost, s jakou kufry nesl, v Karlíčkovi budila dojem nekonečné, věčné a bezmezné jistoty a jakoby se na něho přenášela; nějak do něho neviditelně vplývala.
(Měl tatínka i maminku moc rád. Oba mu připadali pěkní. Když šel s maminkou po ulici, zdálo se mu, že se kolemjdoucí muži napřimují a na okamžik znehybňují. Tatínek byl něco jako vlídná, hladká, pevná a do nebes čnící skála. Maminka svítila, tatínek zářil.)
Potom s matkou nasedli do auta, dozadu za otce. Karlíček si vezl plyšovou kočičku, matka měla na klíně kabelku. Jeli k nádraží; matka se tam i s Karlíčkem připojila k malé skupině herců, zpěváků a hudebníků.
V rychlíku do Košic to bylo skoro jako v kostele – mluvilo se tam tlumeným hlasem. Karlíček se posadil k oknu; chvílemi se díval na ubíhající krajinu, občas poslouchal, o čem se baví dospělí. Potom mu to tam začalo připadat ospalé; všichni jako by ochabli. Dál si nic nepamatoval, protože usnul.
Probudil se až za tmy. První, čeho si všiml, byly jiskry z lokomotivy pršící vodorovně kolem okna. Pak uviděl, že na jeho straně kupé nikdo není a že naproti je jen matka s panem konferenciérem. A že se k sobě nějak divně tulí a pan konferenciér na mamince nějak napůl leží. To se mu hrozně nelíbilo: vyskočil a pokusil se je odtrhnout. Přestali, matka řekla „To nic, Karlíčku“ a usmála se na něho.
Potom šli do jídelního vozu. Najedli se tam. Karlíček dostal grapefruitový džus, poprvé v životě.
xxx
Tu neděli byli jako obvykle na mši v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Potom se rychle vrátili domů; matka, herečka, měla před sebou cestu na Slovensko. Karlíček bezděčně sledoval, jak se převléká, upravuje se a voní se kolínskou, která jako by k ní patřila, a jak jí táta pomáhá do kabátu, zvedá oba její kufry a nese je do auta.
Pružnost jeho chůze a lehkost, s jakou kufry nesl, v Karlíčkovi budila dojem nekonečné, věčné a bezmezné jistoty a jakoby se na něho přenášela; nějak do něho neviditelně vplývala.
(Měl tatínka i maminku moc rád. Oba mu připadali pěkní. Když šel s maminkou po ulici, zdálo se mu, že se kolemjdoucí muži napřimují a na okamžik znehybňují. Tatínek byl něco jako vlídná, hladká, pevná a do nebes čnící skála. Maminka svítila, tatínek zářil.)
Potom s matkou nasedli do auta, dozadu za otce. Karlíček si vezl plyšovou kočičku, matka měla na klíně kabelku. Jeli k nádraží; matka se tam i s Karlíčkem připojila k malé skupině herců, zpěváků a hudebníků.
V rychlíku do Košic to bylo skoro jako v kostele – mluvilo se tam tlumeným hlasem. Karlíček se posadil k oknu; chvílemi se díval na ubíhající krajinu, občas poslouchal, o čem se baví dospělí. Potom mu to tam začalo připadat ospalé; všichni jako by ochabli. Dál si nic nepamatoval, protože usnul.
Probudil se až za tmy. První, čeho si všiml, byly jiskry z lokomotivy pršící vodorovně kolem okna. Pak uviděl, že na jeho straně kupé nikdo není a že naproti je jen matka s panem konferenciérem. A že se k sobě nějak divně tulí a pan konferenciér na mamince nějak napůl leží. To se mu hrozně nelíbilo: vyskočil a pokusil se je odtrhnout. Přestali, matka řekla „To nic, Karlíčku“ a usmála se na něho.
Potom šli do jídelního vozu. Najedli se tam. Karlíček dostal grapefruitový džus, poprvé v životě.