Ať již tomu bylo s ostudnými gaunery Tluchořem, Šnajdrem a Fuchsou a se stejně ostudným pádem Nečasovy vlády jakkoli, je nepochybné, že na závěr dokázala protlačit komplot, jakým byly církevní restituce. Podle práva, zejména podle tzv. práva přirozeného, to byl podvod, podvod na národu, a ať nikdo neříká, že ho nelze napravit. To, co bylo podvodem, zákonem či smlouvou uzavřenou v rozporu s dobrými mravy, a má-li být naše společnost do budoucna lepší než jak tomu bylo dosud, napraveno být m u s í.

V houšti nepřehledných argumentů pro a proti se nejdřív vrátím k tomu, jak to probíhalo v minulosti. Spolu s Habsburky jsme v roce 1918 zavrhli i jejich teokracii, tj. spojení státní moci s církevní. Typickými představiteli tohoto spojení byli Schwarzenbergové, u nichž bylo pravidlem, že v rakouské říši zastávali nejvýznamnější politické i církevní posty. Bachův absolutismus, nebýt toho, že jeho ideový tvůrce Felix Schwarzenberg (který po roce 1848 vystřídal Metternicha) předčasně zemřel, by se jmenoval Schwarzenbergův absolutismus.

Jiný významný Schwarzenberg, Karel, mluvčí české šlechty, se koncem 19. století postavil proti tomu, aby Hus byl navrácen do českého povědomí: „My nejsme potomci oné husitské šlechty, která protestovala roku 1415 na sněmu českém proti koncilu kostnickému. My jsme potomci oné katolické šlechty, která u Lipan porazila Tábory a na Bílé hoře husitské sbory české. My vidíme v husitech ne slavné bohatýry, ale bandu lupičů a žhářů, komunisty 15. století, a my Schwarzenbergové, budeme bojovat proti všem novohusitům s touže rázností, jako pánové z Růže bojovali proto starým husitům.“

Zdeněk Mahler připomíná jiného tehdejšího významného českého šlechtice: „Když se v roce 1892 přiblížilo 300. výročí narození J. A. Komenského, zneklidnila se oficiální moc: šlo přece o biskupa posthusitské církve, o hlavu protihabsburského odboje – i rozhodl katolický arcibiskup Schönborn a c. a k. ministr Gautsch, že jakákoli připomínka Komenského není žádoucí – vyhlásili zákaz všech vzpomínkových akcí – „učitel národů“ Komenský nesměl být oslaven ani na školách.“

Není proto náhodou, že dnešní Karel Schwarzenberg šel v těchto šlépějích a podílel se na církevních restitucích.

Po roce 1918 bylo logické, že nový demokratický stát se stal sekulárním a výrazně oslabil moc šlechty. Co se týče církevní moci, ideálem bylo dosáhnout stavu, který je (dodnes) ve Francii, tj. její zestátnění, avšak s ohledem na převážně katolické Slováky to nebylo možné. Prosadila se tedy myšlenka odluky církve od státu, ale ani ta, opět zejména pro ohled na Slováky, nebyla dotažena do konce.

Znárodnění církví dosáhli až po roce 1948 komunisté, a byla to podle mého názoru jedna z mála věcí, které udělali správně. I když ne úplně, protože tím katolické církvi paradoxně pomohli: potlačili její materiální zájmy a přinutili ji k tomu, aby dělala pouze to co dělat má, z jejích duchovních udělali mučedníky a obnovili jejich morální kredit.

Za čtyřicet let komunistické totality se na bezpráví, kterých se katolická církev dopouštěla až do roku 1918 (tedy nejen v středověku!) pozapomnělo, stejně jako na prvotní intence 1. republiky.

S nástupem pravice po roce 1989 nastoupila i katolická církev, a jak se začala znovu zabydlovat, začala postupně odhalovat i svou pravou, staletou, jen nepatrně přelíčenou tvář.

Dosavadním vrcholem byly církevní restituce.

Už příkladně mravný Karel Havlíček v Tyrolských elegiích napsal: „Temná noc jak naše svatá církev“.

Já volám: „Temná moc!“