Milostné koláže 2, S copy (1956)
„Já ti nevím… já si myslím, že všechny ty ‚úžasně‘ krásné ženy jsou nějaké divné.“
„Ale ne, i mezi nimi se najde… To jsou jenom takové mýty: ‚krásná, ale hloupá‘, ‚hloupá blondýna’...“
„Já nemluvím o tom, že jsou hloupé!“
xxx
Zjistil jsem to už ve školce: když se tam objevila nějaká nová holčička, byla vždycky nějak zajímavá; vzbuzovala takové zvláštní pocity.
A když jsem začal chodit do školy a ve vedlejší třídě se objevila Dáša, platilo to obzvlášť. Byla moc krásňoučká a moc fajňovoučká. Zezačátku ji chodili okukovat i kluci z vyšších tříd. Také jeden učitel se do ní nějak zakoukal. Jednou ji dokonce zatahal za cop.
My kluci jsme ji za cop tahali docela často. Ale jenom ti odvážnější a vždycky jen tak jemně – víc jsme si nedovolili. Někdy jsme jí ho nesměle přehazovali, výjimečně i oba copy – ona je měla totiž dva, ale nosila zásadně jeden dopředu a jeden dozadu.
Náš třídní otloukánek, zvaný Amina (později, to už jsme byli slušnější, jsme mu začali říkat Amáč), ji neskonale miloval; ale za to od nás netrpěl, všichni jsme ho tak trochu chápali.
Já, kdykoli jsem ji potkal, jsem klopil oči. Ale nějak jsem se začal častěji vyskytovat kolem jejich domu. Bydlela na rohu Hroznové a Kalvodové; je tam prudký kopec, a do té zatáčky jsem se občas bezhlavě vřítil na své ‚závodní‘ koloběžce, v naději, že mě uvidí. Několikrát jsem se tak před ní předvedl, moje chlapecké Já se tak dostalo do peříčka a tím se to skončilo.
Taky, když jsem přišel na to, že chodí s rodiči do kostela k Jakubovi, se mně ten kostel začal nějak líbit. Řekl jsem našim, že Jakub je ze všech nejkrásnější, a začali jsme tam chodit celá rodina. Dáša stávala vpředu vedle bočního oltáře, vyšňořená, čisťoučká… spanilá jak anděl. Já jsem stával v nenápadné vzdálenosti šikmo za ní, abych aspoň trochu viděl na ten její světlý, nadpozemský obličej. Díval jsem se samozřejmě i na ni na celou, na tu její postavičku, na ty její bílé podkolenky a na tu růžově mramorovanou kůži na nohách, jak to holčičky mívají. Vždycky jsem se samozřejmě díval i na její copy – v kostele je mívala oba dozadu.
Bylo to tam všechno silné a povznášející – ty nekonečně vysoké gotické sloupy, ta klenba nad nimi, která prý vyjadřuje ruce sepjaté k Bohu.
Mši jsem skoro nevnímal, nanejvýš jako nějaké tiché a mdlé hovoření v pozadí, chvílemi ovoněné kadidlem.
Bůh mne nezajímal – to ona byla nejsvatější.
Nebyl v tom ani bůh Erós.
Nebylo v tom nic jiného než čistá krása.
„Ale ne, i mezi nimi se najde… To jsou jenom takové mýty: ‚krásná, ale hloupá‘, ‚hloupá blondýna’...“
„Já nemluvím o tom, že jsou hloupé!“
xxx
Zjistil jsem to už ve školce: když se tam objevila nějaká nová holčička, byla vždycky nějak zajímavá; vzbuzovala takové zvláštní pocity.
A když jsem začal chodit do školy a ve vedlejší třídě se objevila Dáša, platilo to obzvlášť. Byla moc krásňoučká a moc fajňovoučká. Zezačátku ji chodili okukovat i kluci z vyšších tříd. Také jeden učitel se do ní nějak zakoukal. Jednou ji dokonce zatahal za cop.
My kluci jsme ji za cop tahali docela často. Ale jenom ti odvážnější a vždycky jen tak jemně – víc jsme si nedovolili. Někdy jsme jí ho nesměle přehazovali, výjimečně i oba copy – ona je měla totiž dva, ale nosila zásadně jeden dopředu a jeden dozadu.
Náš třídní otloukánek, zvaný Amina (později, to už jsme byli slušnější, jsme mu začali říkat Amáč), ji neskonale miloval; ale za to od nás netrpěl, všichni jsme ho tak trochu chápali.
Já, kdykoli jsem ji potkal, jsem klopil oči. Ale nějak jsem se začal častěji vyskytovat kolem jejich domu. Bydlela na rohu Hroznové a Kalvodové; je tam prudký kopec, a do té zatáčky jsem se občas bezhlavě vřítil na své ‚závodní‘ koloběžce, v naději, že mě uvidí. Několikrát jsem se tak před ní předvedl, moje chlapecké Já se tak dostalo do peříčka a tím se to skončilo.
Taky, když jsem přišel na to, že chodí s rodiči do kostela k Jakubovi, se mně ten kostel začal nějak líbit. Řekl jsem našim, že Jakub je ze všech nejkrásnější, a začali jsme tam chodit celá rodina. Dáša stávala vpředu vedle bočního oltáře, vyšňořená, čisťoučká… spanilá jak anděl. Já jsem stával v nenápadné vzdálenosti šikmo za ní, abych aspoň trochu viděl na ten její světlý, nadpozemský obličej. Díval jsem se samozřejmě i na ni na celou, na tu její postavičku, na ty její bílé podkolenky a na tu růžově mramorovanou kůži na nohách, jak to holčičky mívají. Vždycky jsem se samozřejmě díval i na její copy – v kostele je mívala oba dozadu.
Bylo to tam všechno silné a povznášející – ty nekonečně vysoké gotické sloupy, ta klenba nad nimi, která prý vyjadřuje ruce sepjaté k Bohu.
Mši jsem skoro nevnímal, nanejvýš jako nějaké tiché a mdlé hovoření v pozadí, chvílemi ovoněné kadidlem.
Bůh mne nezajímal – to ona byla nejsvatější.
Nebyl v tom ani bůh Erós.
Nebylo v tom nic jiného než čistá krása.