Jiří Pehe jistě patří mezi naše nejvýznamnější publicisty; je skvělý stylista, píše často a často má pravdu. Občas ovšem nepříjemně překvapí. Posledním příkladem je jeho článek Dilema postkomunistů: vítězství Asada vyvolá uprchlické tsunami.

Článek začíná jako obvykle Peheho víceméně uměřenými a racionálně podloženými úvahami, aby vzápětí jakoby znenadání přešel k neobhajitelným tvrzením. Mezi postkomunistické skupiny naší veřejnosti sice řadí na prvním místě podporovatele prezidenta Zemana a komunisty, konstatuje jejich přítomnost v ČSSD i v pravicových stranách, potom však člověk zírá, neboť další kritiku omezuje výhradně na levici. Zapomíná, že Zeman levicový politik není, jen se za něho vydává od okamžiku, kdy zjistil, že v ČSSD mu kyne volný prostor („marketingová“ díra), a že pravice si v přežívajícím myšlení s levici v ničem nezadá.

Pehe mimo jiné říká: „Postkomunistická levice má ale také jistou slabost pro syrského diktátora Asada… Důležitým zdrojem jistých sympatií k Asadovi v postkomunistické levici je také skutečnost, že kvazi socialistický režim v Sýrii stvořil a podporoval právě bývalý sovětský blok… Před postkomunistickou levicí, která ruské podpoře pro Asada de facto fandí (často i proto, že prostě nemá ráda Západ a Ameriku), tak ovšem stojí velké dilema…“

Copak je v podobných postojích u nás levice sama? A co rusofil, resp. autokratofil Klaus?