Povstali proti přesile, předběhli svou dobu, prohráli ‚z hlediska okamžiku‘, ale zvítězili ‚sub specie aeternitatis‘. Jan Hus byl upálen, avšak protestantské hnutí, které inicioval, postupně zachvátilo Evropu a navždy ji změnilo. Jan Ámos Komenský zemřel ve vyhnanství, avšak jeho ideje se prosadily a prosazují dodnes. František Palacký odmítl myšlenku splynutí Čechů s Němci, neuspěl s ideou austroslavismu, vytýčil však dodnes platný výklad a program českých dějin a stal se „Otcem národa“. Ideje „Tatíčka Masaryka“ byly přehlušeny nacismem, stalinismem, postmodernismem a neoliberalismem, jsou však věčné.

Ubohý „Syn národa“ Karel Havlíček Borovský! Co toho dokázal během jak krátkého života! Habsburskému absolutismu byl „nebezpečným individuem“, podle mne však ‚jen‘ kontroverzním světcem. Zůstal sám, neboť příliš jasně, poctivě a nekompromisně myslel a konal.

Kdysi dávno, v roce 1956, když mi bylo osm let, se u nás doma objevila malá nádherná knížka. Přinesl ji otec a hned mi padla do očí a jaksi i do rukou. Celá v jemné světlé kůži, exkluzivní vydání Havlíčkových brixenských básní k stému výročí jeho úmrtí.

Přestože čtení básní k mým zálibám tehdy rozhodně nepatřilo, zalistoval jsem v té knížce a zaujala mne. To nebyly ty patetické básně z devatenáctého století ani ty protivně nadšené komunistické pseudo či pabásně, kterým jsme se museli učit nazpaměť, přednášet je na školních besídkách a tvářit se přitom podivně svatě a odhodlaně!

Byly to básně jiné. Byly ‚od podlahy‘ a bez náznaku přetvářky. Tyrolské elegie jsem vnímal jako poutavý tragikomický příběh, Krále Lávru a Křest sv. Vladimíra už jen jako ‚srandu‘, neboť jejich hlubší smysl jsem tehdy nechápal. Všechny byly veselé a vtipné, takže jsem se při čtení často usmíval a občas i docela rozesmál, například když jsem se v Tyrolských elegiích dostal do míst, kde Havlíček popisuje, jak ho policie odvážela do Brixenu:


Temná noc jak naše svatá církev

a my jedem s kopce jako mžik;

darmo křičí Dedera: „Drž koně!“ –

prázdný je kozlík.

Kočár praští a koně ve větru,

již je ďábel horempádem nese,

a postillon někde tam za kopcem

do dýmky si křeše.

Dolů jako s věže, cesta plytká,

vůz jak šipka klouže hý a hat,

snad má chuť nás někdo do propasti

internýrovat!

Och, to byla pro mne chutná chvilka!

Neboť neznám žádnou větší slast,

nežli vidět slavnou policii

ouzkostí se třást!

Napadnul mi – jsemť já čtenář bible –

o Jonáši smutný příběh ten,

jak jej z loďky k utišení bouře

vyhodili ven.

„Metejme los!“ pravím, „mezi námi

musí někdo velký hříšník být,

a ten k usmíření nebes musí

z vozu vyskočit.“

Jen to vyřknu, ejhle, policajti

ani svědomí nezpytovali,

a kajícně vyrazivše dvířka

z vozu vyskákali...


Bez kočího, bez opratí, potmě,

u silnice propast místo škarpy,

tak jsem cválal sám a sám v kočáře

jak vítr s Alpy.

Svěřiti svůj osud také jednou

koňům splašeným se já mám bát,

občan rakouský? Což se mi může

horšího již stát?

Tak jsem s chladnou resignací v hlavě,

v hubě ale vřelou cigáru,

čerstvěj než cár ruský přijel k počtě,

v dobrém rozmaru.

Tam jsem zatím – mustr delinkventů! –

bez ochrany povečeřel hezky,

než za mnou stráž s odřenými nosy

přikulhala pěšky.


Havlíček mi byl sympatický už proto, že když měl za mého dětství nějaký muž dlouhé vlasy, říkalo se tomu „na Havla“, a takový účes tehdy nosili skoro výlučně jen zajímavě vyhlížející staří pánové, intelektuálové a umělci.

Dlouho jsem si potom myslel, že Havlíček byl pouze básník a že jeho básně jsou příliš prosté a jednoduché. Z omylu mne vyvedl až náš třídní učitel na druhém stupni. Řekl nám, že Havlíčkovy básně jsou záměrně lidové, ale jinak mistrovské, že Havlíček byl především novinář a „ještě víc především“ – slyším a vidím to dodnes – bojovník, z něhož bychom si měli vzít příklad.

Dodnes také vidím, jak jako úplně malý kluk sedím doma v kuchyni, kousek ode mne stojí moje babička, něco vaří a vypráví mi o Masarykovi. Otec ani matka o něm často nehovořili, ale pokud ano, cítil jsem úctu, kterou k němu chovali. Když mi bylo čtrnáct, četl jsem Masaryka poprvé, z knih, které jsme zdědili po dědečkovi. Moc jsem jim nerozuměl a ani jsem jejich čtení tehdy moc nedal, ale přesto se mi vryly pod kůži na celý život. Určitě tomu napomohl i Karel Čapek, kterého jsme měli doma téměř celého a kterého můj otec miloval. Tak se mi ti velcí mužové spojili: Havlíček, Masaryk, Čapek. Ovlivnilo mne i mnoho jiných autorů, ale myslím, že rozhodující byli oni.

Masaryka toho s Havlíčkem sice hodně pojí, ale hodně i rozděluje. Přestože data narození je dělí jen o necelých třicet let, byli to muži jiných epoch. Havlíčkovou dobou je končící Metternichův biedemeyer, rok 1848 a po něm následující Bachův absolutismus, Masarykovou dobou je politické uvolnění až nástup fašismu-nacismu. Je to dáno hlavně rozdílnou délkou jejich životů, Masaryk si ovšem už koncem devatenáctého století postěžoval, jak je mu Havlíček vzdálen, přestože mnoho Havlíčkových vrstevníků ještě žije. Masarykovo dílo je o kus dál a má mnohem větší záběr, Havlíčkovu velikost to však nijak nesnižuje. Masaryk o něm v České otázce říká:

„Havlíčkovu velikost vidím v tom, že jasněji než kdo jiný znal svůj cíl a že se ho domáhal vždy stejným způsobem – onou mužnou důsledností, jež znajíc své prostředky, ničím, ani všeobecným rozčilením, se nedala svést ani příliš nalevo ani napravo. V tom pro nás Havlíček bude ještě dlouho a dlouho nedostižným vzorem. Že přes tuto svou kritickou uměřenost neušel politickému mučednictví a pronásledování, je jen důkazem, že reakcionářství se takové uměřenosti bojí neméně než okázalého chvilkového rozčilení, ba bojí se jí a právem víc. Opravdovosti se neopravdovost přirozeně bojí nejvíc, a Havlíček byl člověk opravdový.Tím, jak pochopil ducha českých dějin, byl svobodomyslný, a na svém svobodomyslném přesvědčení důsledně zakládal všechnu svou politickou a národní činnost. Byl nedostižným vzorem českého žurnalisty a literáta hlavně v tom, že ukázal, jak i denní a minutová žurnalistická práce může a má podat celkový politický a vůbec světový názor, jak každá řádka napsaná pro potřebu dne může a musí vyplynout z přesvědčení zbudovaného předchozím a ustavičným přemýšlením o základních požadavcích společenského i soukromého života. Z analýzy přítomnosti poznal, co se vyvinulo historicky, nebyl odvrácený od života, byl člověkem přítomnosti, vlastně budoucnosti – člověkem moderním, pokrokovým.“

Není těžké být o něčem přesvědčený a těžit z toho sílu, je v tom však jeden ‚malý‘ háček: člověk musí mít pravdu nebo k ní mít alespoň blízko. Havlíček a Masaryk měli k pravdě, mnohdy i k té nadčasové, ve všem co říkali a prosazovali, vždy přinejmenším velice blízko.

Není proto neužitečné číst si v nich i dnes. Není vůbec neužitečné zahledět se do Havlíčkova světa, do jeho rázovitých, překrásně lapidárních ‚nekulatých‘ slov, a do Masarykova obsáhlého světa, do jeho pronikavých myšlenek a univerzalistických vizí.

Někdy si představuji, co by tak asi dělali dnes. Havlíček by asi místo Slovana založil satirický časopis Mafián a pěkně by do těch našich dnešních politiků ‚pral‘. Když se to umí, vtip je nejúčinnější, a Havlíček byl vtipný mimořádně. Vidím také, jak se Masaryk na místě Havla pře s Klausem, Zemanem nebo Kalouskem a jak jsou vedle něj malí a ubozí.

Havlíček a Masaryk nás dodnes učí; působí – moudří filosofové politiky a života – na náš rozum i city. Masaryka si nesmírně vážím, Havlíčka miluji. Svobodomyslnost chápali jako na jedné straně nespoutatelnou, na druhé straně ovšem ‚svázanou‘ kritickým, realistickým myšlením.

Z kritického i svobodného myšlení, z myšlení osvobozeného od mýtů a jiných scestí, může a musí vycházet i svoboda jednání, byť vede ke krystalickým, to je podobně ‚omezujícím‘ závěrům. Jak říká Masaryk, ‚moje‘ svoboda končí tam, kde začíná nesvoboda druhého, milovat sebe znamená milovat též druhé a naopak, sobectví a ne-morálka znesvobodňují i své nositele. To poslední mnozí nechápali a nechápou dodnes.

Havlíčkův osud dokreslují slova Petra Hory-Hořejše v Toulkách českou minulostí: „Pohřeb se konal 1. srpna. V dnešní Havlíčkově ulici, odkud smuteční průvod vyšel, se shromáždil tisícihlavý zástup lidí, aby doprovodil rakev až na Olšanský hřbitov, tenkrát vlastně daleko za Prahu. Nenašel se člověk, který by se odvážil rozloučit se zesnulým smutečním proslovem. Nejstatečněji se zachovala Božena Němcová, která Havlíčkovi vložila do sepjatých rukou rozkvetlou mučenku a čelo mu ozdobila vavřínovým věncem. Uložili ho vedle milované Julie…“

Masarykův osud byl opačný; přes život naplněný převážně neradostným bojem byl dítětem štěstěny, snad i miláčkem prozřetelnosti. Ta ovšem nepřála Masarykovu ‚dítěti‘, Československé republice. V roce 1937, dva měsíce před smrtí, se Masaryk naposledy objevil na veřejnosti, při velkolepých i smutných oslavách bitvy u Zborova. Tehdejší atmosféru vyjádřil očitý svědek, pozdější filosof Milan Machovec: „Nikdy už jsem nic podobného nezažil. Ale mnozí tehdy asi již cítili, že jde o rozloučení a že po něm přijdou těžké zkoušky. Jemu jásali, nad sebou plakali. Či jen nad životem bez něho?“

Ježíš, „syn Boží“, byl chybujícím a hříšným člověkem, přesto byl světcem; Havlíček totéž, Masaryk totéž. Všichni tito géniové byli názorově zralí a celiství již v mladém věku. Zasazovali se o morálku, a proto vzbuzovali v jedněch úctu, v druhých nenávist. Hlásali pravdu a lásku, avšak uměli být ostří a tvrdí. Nikdo z nich nepopíral materiální hodnoty, avšak všichni tři věděli, že šťastný lidský život samy o sobě nezajišťují. Nikdo z nich nepopíral ‚suchou‘ empirii, ale všichni věděli, že s ní vystačit nelze. Snažili se prosazovat vládu rozumu a zdravého citu nad pudy a nízkými motivy, ale bylo jim zřejmé, že u člověka je tomu převážně naopak.

Všichni tři chtěli šťastně žít, ale nebáli se utrpení a smrti. Hlásali praxi, jejich největší síla však byla v teorii. Hlásali toleranci, ale znali její meze. Hlásali uměřenost, ale uměli být radikální. Hlásali nenásilí, avšak bylo-li násilí obranou, připouštěli je. Měli jasné cíle z hlediska věčnosti, avšak dokázali přistupovat na každodenní kompromisy.

Ježíš s některými postuláty vyslovenými Starým zákonem nesouhlasil, avšak Starý zákon jako celek nepopíral, protože by tím jednak vylil s vaničkou i dítě, jednak to bylo v jeho době neuskutečnitelné. Jeho učení bylo poznamenáno dobovými mýty, v základních tezích ale mělo a má nadčasovou sílu a platnost. U Havlíčka bylo mýtů znatelně méně, u Masaryka již téměř žádné.

Ježíš v žádném případě nevymyslel celibát ani neposkvrněné početí své matky. Netušil, jak jeho učení bude zdeformováno katolickou církví a jejími mocenskými zájmy. Jeho chybou byla víra v posmrtný život. Tu ovšem vymyslel už někdo dávno před ním, a protože to byla myšlenka ‚ďábelská‘, ujala se: dala člověku nezměrnou naději, nahrála jeho Já, chudým umožnila snášet bídu a utrpení, bohatým dala možnost je o to snadněji ovládat.

Havlíčkovou (malou) chybou bylo, že příliš věřil a spoléhal na osvětu, která byla sice i jeho největší předností, ale jinak to bylo poněkud naivní. Neměl psychologické a sociologické znalosti Masarykovy, který, přestože na osvětu kladl stejný důraz, si již podobné iluze nedělal a počítal s tím, že vývoj lidstva je v tomto ohledu nutno počítat na stovky, ne-li na tisíce let.

Masarykovou ‚chybou‘ bylo, že nedovedl do logických konců myšlenku svého „nového náboženství“. Již v Sebevraždě dospěl k závěru, že zvýšená sebevražednost a jiné psychopatologické projevy jsou důsledkem nemocnosti moderní společnosti, která ztratila oporu v odvěkých hodnotách vycházejících z víry v boha: „Naše doba je pro nové náboženství jako stvořena. Právě jako v římské císařské době je společnost ve svých základech otřesena: lidé si cítí nešťastnými, touha po vykupiteli je všeobecná.“ V praxi se víc soustředil na budování jiných svých pilířů, realismu, humanismu a demokratismu. Omezil se na ně mimo jiné proto, že věděl, že také nenáboženské ideologie mohou být působivé a že mohou prorážet.

Každé náboženství je de facto jen ideologií ‚odůvodněnou’ a umocněnou trancendentnem. Masarykovým nejúčinnějším ‚náboženským‘ opatřením bylo založení demokratického Československa. První Československá republika se stala živým důkazem, že demokracie je nejen možná, ale že má i své velké a jedinečné přednosti.

První republika, navazujíc na nejlepší obrozenecké tradice, vychovala řadu ušlechtilých a nadosobními ideály prodchnutých intelektuálů, umělců a politiků a do jisté míry vychovala i celou společnost, což se projevilo v druhém a třetím odboji, v Pražském jaru 1968 a projevuje se, byť v omezené míře, dodnes. Vychovala typ člověka, kterého lze označit za ‚homo masarycus‘: společensky aktivního realistického humanistického demokrata.

Masaryk byl vždy vítězný, a mohl proto, jako dosud jediný český-československý prezident, oprávněně vyvěsit na svou vlajku heslo „Pravda vítězí“.

Budeme my Češi někdy opět jeho ‚syny‘?