„Вez jednoho měsíce a dvou dnů existovala První československá republika dvacet let. V Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou z 18. října 1918 byla proklamována jako stát, který je republikou s parlamentní formou vlády. ‚Především však zde budou přijaty a věrně zachovány ideály moderní demokracie… ideály našeho národa po staletí‘. Národ, z něhož vzešli husitští bojovníci, Komenský a naposled legionáři v Rusku, Itálii a Francii, ostatně ani nemohl jinak než přijmout za své principy amerického Prohlášen nezávislosti a ideje Prohlášení práv člověka a občana (míněna je Deklarace lidských a občanských práv vyhlášená francouzským ústavodárným shromážděním roku 1789). Dokument je ukončen odstavcem, vlastně nanejvýš úsporně shrnujícím obecnou koncepci svého hlavního tvůrce T. G. Masaryka. Čteme zde: Demokracie porazila theokratickou autokracii. Militarismus je překonán - demokracie zvítězila: na základě demokracie bude reorganisováno lidstvo. Síly temnoty posloužily vítězství světla: vytoužený věk lidskosti svítá.

Jádrem bylo přesvědčení o tom, že navzdory přechodným peripetiím se sílící a osvobozující Lidství – počínaje renesancí a reformací – nezadržitelně přibližuje k Telos, jímž je sekulární uskutečnění sakrálního principu. Konkrétní a lidsky praktickou realizací takového principu je demokracie jako způsob jednání, styl chování i metoda sociálně-politické komunikace.

Jak je známo, Světová válka Masarykovi byla skutečně nejenom synonymem, ale rovněž tak završením světové revoluce, zahájené prakticky již projektem emancipace svéprávné subjektivity renesancí a reformací (a přitom v české reformaci zvláště). Moderní subjektivita – autonomní individuum jako stavební element Lidství, tohoto chráněnce Prozřetelnosti – sílí a precizuje sebe samu. Ačkoliv tento dějinný proces není ve svém průběhu inertní vůči nesporným krizovým momentům (comtovský motiv krize jako jistého hiátu v přechodu mezi jednotlivými fázemi ideově-dějinné geneze, tedy mezi obdobím teologickým, metafyzickým a vědeckým, ‚pozitivním‘) má celkově ascendenční a ireverzibilní ráz: je nezvratným progresem. Každá jiná interpretace (evropského) novověku je pro Masaryka nejen věcně nesprávná, ale dokonce až dekadentní. V tomto duchu Masaryk shrnuje: ‚Nemizí svět, neumírá Bůh, nerodí se nadčlověk, mnohem, mnohem více se děje: probouzí se člověk. Ejhle člověk – člověk uvědomělý!‘ Ve volné obsahové návaznosti na někdejší triadickou koncepci Joachima z Fiore nastává tedy pro Masaryka třetí z věků, Věk Člověka. Tento věk završuje Otcův Zákon a Synovu Lásku Činem Člověka – prací pro sebe a zvláště pro druhé, která již není ani jen výrazem poslušnosti (Oficium), ani sebezapírajícího soucítění (Charitas), nýbrž konkrétního, reálně životního bratrství (Solidaritas). Tak jako byl krédem Božskosti Teokratismus a jeho teorií Teologie, je krédem probuzeného Lidství Demokratismus a jeho teorií Demologie, což je Masarykův – asi ne příliš zdařilý – novotvar pro nauku Demokracie. Demologie stanovuje individuální i sociální hodnotové priority a tím i paradigmata chování a jednání, čímž vymezuje horizont vztahů, žádoucí v rámci jakéhokoliv společenského systému hodného toho jména. Spolu s tím je konkrétní metodou organizace vnitřní správy státu řešení případných národnostních antagonismů a parciálních sporů všeho druhu vůbec – a ovšem normuje i principy mezinárodních vztahů. Demokratická nauka se ale nezastavuje ani před nejintimnějším soukromím: stanovuje invarianty každodenního životního stylu včetně oblékání, vyjadřování a způsobu konverzace, mimiky a gestikulace.

Již jen z toho, co zde bylo uvedeno, je patrné, že Masaryk je bezvýhradně přesvědčen o univerzálním významu demokratismu, jehož legitimnost je nakonec dána jeho souladem s logikou a řádem novověku jako času silného, zdravého a perspektivního Lidství. Protože je tato legitimnost nesporná – totiž v konečném přesvědčen o univerzálním významu demokratismu, totiž v konečném smyslu garantovaná Partusií Prozřetelnosti, která ‚se o nás stará‘ – nemůže být demokratismus ex definitione vystaven natrvalo účinkům zničující krize. Pokud v osobním a společenském životě dochází ke ztrátám orientace a k chaosu, pak jen proto, že selhávají demokraté jako individua, což znamená, že pro ně přestaly být řídící silou principy demokratické nauky: láska a úcta k bližnímu, projevující se praktickými činy, jen etické chápání pojmů autorita, kompetentnost, diskuse, kritičnost a sebekritičnost, rovnost ducha apod. A totéž, co platí pro jednotlivce, platí i pro společenstva, počínaje rodinou přes národnosti a stát až k mezinárodnosti. I zde všude je totiž demokratismus esencí.

Souhrnně vyjádřeno: v důvodu ontologické fundace demokracie v samotném řádu Skutečnosti jsou pro Masaryka pojmy demokracie a krize bytostně nekompatibilní, ba dokonce přímo kontradiktorické. Civilizované, vědou a kulturou posilované Lidství se v nekončícím zápasu přibližuje ke svému – Prozřetelností předurčenému – Telos, jímž je zavládnutí Sakrálna ve světě člověka v Sekulárnu, a tím dovršení Božskosti – její absolutní Aktualizace. To je pro Masaryka cílem Dějin a z tohoto svrchovaně transcendujícího horizontu poměřoval i dění ve státě, o jehož vznik se tolik přičinil a zasloužil.

Masaryk včlenil samotnou existenci demokratické Republiky československé do univerzálních a svrchovaně ideálních celosvětových souvislostí. Občané nového státu ve své většině Masaryka nejen znali a respektovali, ale také svým způsobem rozuměli tomu, že reprezentuje a osobním příkladem garantuje myšlenku nejen žít a přežívat, nýbrž usilovat životem o vyšší ideály – že právě ve všednodennosti se odehrává nikdy nekončící zápas o Univerzálno. Masarykovské pozici sub speciae Aeternitatis, jejíž těžiště je fakticky nad běžným společensko-politickým děním, ovšem hrozí, že odsune svého nositele na okraj nebo přímo mimo toto dění. Ve státotvorném ohledu ovšem Masaryk (spolu se svými nejschopnějšími spolupracovníky, především s Rašínem a Švehlou) zůstal realistou: zejména po správní a také personální stránce zachoval jistou vnitřní kontinuitu se zaniklou monarchií. Takto nebyla oslabena úloha státu jako instituce. Schopní úředníci zůstávali na svých pozicích (příkladem za všechny může být jurista Emil Hácha, který osobně považoval rozbití Rakouska za politický omyl, či historik Jaroslav Goll, který měl podobné postoje), ale především byl permanentně zdůrazňován zásadní význam pracovní přičinlivosti, přiměřené životní skromnosti a respektu k povinnostem i zákonům jako hlavní ctnosti občana. V obecném ohledu tak bylo Československo standardní, hospodářsky konsolidovanou republikou vyznačující se bohatým kulturním a spolkovým životem a řízenou fungující zastupitelskou demokracií.

Masarykova povýtce filosofická fundace republiky, svými teoretickými kořeny hluboce zasazená do optimistické atmosféry 19. století a interpretující i světový válečný konflikt s neotřesitelnou vírou v pokrok, vzbuzovala velká očekávání. Záhy však byla konfrontována s prozaickou hospodářskou, politickou a společensko-kulturní realitou: s tvrdostí kapitálu, separatismem politických stran a ostrostí státních zásahů vůči částem obyvatelstva. Zcela legitimní se stávala otázka, zda Masarykův koncept nevyžaduje zásadní kritickou revizi či zda nemá být přímo odmítnut.“

(Autorem uvedeného eseje je filosof Miroslav Pauza; text jsem začlenil do knihy Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012.)

K Masarykovu výroku, že stát se udržuje idejemi z nichž vznikl, je třeba připojit: nebo násilím. A nemusí se jednat jen o násilí fyzické, jakým je reakční převrat nebo napadení demokracie nedemokratickým státem; častým, vlastně obvyklým jevem je násilí nefyzické, založené na demagogii a lžích: plíživá kontrarevoluce využívající nevědomosti, nedostatku kritického myšlení a manipulovatelnosti řadového obyvatelstva.

U nás k fyzické likvidaci demokracie došlo v roce 1939, 1948 a za “preventivního” zásahu Rusů v roce 1968. Plíživý vývoj byl patrný ihned po Mnichovu, v letech 1945 až 1948 a po roce 1968. Revoluce v roce 1989 nám byla ukradena a sestupný trend nadále pokračuje - na notorické demagogy a lháře Husáka a Klause navázali Zeman, Kalousek, Fiala, Babiš a Duka. Dochází k novému potlačování rozhledu a kritického myšlení řadových občanů, k nové “putinizaci společnosti“ (jak to vyjádřil Vladimír Just). Opět bují mýty, dokonce ožívá teokratismus. Lze sice konstatovat, že vše se děje v duchu Nového světového řádu, avšak my jsme od něj stále kdesi na Východě, se vším, co to obnáší.

Miroslav Pauza má pravdu: Masaryk - přes svůj bytostný realismus - byl příliš velký optimista. To ovšem víme dnes – jak se říká, po bitvě je každý generálem.

Masarykovy ideály jsou věčné, jejich realizace je ovšem kdesi v nedohledné budoucnosti. V současné době se spíše zdá, že lidstvo se jich nedožije.