Kde bylo Rakousko nebo Švédsko ve dvacátých letech minulého století a kde jsme byli my?

Rakousko bylo sice kulturně vyspělé, avšak politicky a ekonomicky tam bylo „ouzko“. Švédové se vzmohli, až když začali nacistickému Německu dodávat železnou rudu. My jsme byli po všech stránkách rozvinutou zemí, byli jsme jednoznačně uprostřed Evropy, měli jsme Masarykovu, sokolskou a převážně nekatolickou středolevicovou ideologii, netrpěli jsme rozštěpením, byli jsme sebevědomí a věřili jsme ve svou budoucnost.

(Stran kultury a vyspělosti myšlení jsme na tom nebyli ani hůř ani lépe než Němci, ti byli pouze větší a bylo jich víc. Jejich kulturní a mravní úpadek vysvětlil C. G. Jung, stačí k tomu pouze přičíst Nietzschovu filosofii, neúměrné potrestání Německa po 1. světové válce a hospodářskou krizi po roce 1929:
„Kdo by si byl v roce 1900 pomyslel, že o třicet let později se budou v Německu dít takové věci, jaké se tam dnes dějí? Uvěřili byste, že celý národ vysoce inteligentních a kultivovaných lidí může být uchvácen fascinující silou archetypu? Viděl jsem to přicházet a dovedu to pochopit, protože znám sílu kolektivního nevědomí. Ale na povrchu to vypadá jednoduše neuvěřitelně. Dokonce i moji osobní přátelé jsou fascinováni, a když jsem v Německu, věřím tomu sám, chápu to všechno a vím, že to musí být tak, jak to je. Nedá se tomu odolat. Jde vám to pod pás, a ne do vaší mysli, váš mozek je prostě nanic, je zachvácen váš /autonomní nervový/ sympatický systém. Je to síla, která fascinuje lidi zevnitř, je to kolektivní nevědomí, které je aktivováno, je to oživený archetyp, jenž je společný všem. A poněvadž je to archetyp, má historické aspekty a bez znalosti historie nemůžeme ty události pochopit. Je to německá historie, jež je dnes prožívána, stejně jako fašismus je živoucí italská historie. Nemůžeme se vůči tomu chovat jako děti tím, že máme intelektuální rozumové myšlenky a říkáme: to by nemělo být. To je právě dětinské. Toto je skutečná historie, to je to, co se skutečně děje s člověkem, co se vždy dělo, a je to mnohem důležitější než naše malé osobní strasti a naše osobní přesvědčení. Znám velmi vzdělané Němce, kteří byli stejně rozumní, jako si myslím, že jsem já nebo jak si myslíte, že jste vy. Ale převalila se přes ně vlna a úplně odplavila jejich rozum, a když s nimi mluvíte, musíte připustit, že s tím nemohli nic dělat.“)

Když tvrdím, že jsme nebyli lepší než Němci, chci tím říci, že kdybychom byli stejně velkým národem a prošli podobným vývojem, podlehli bychom nacismu stejně jako oni.

A náš národní rozum začal po roce 1938 dostávat jen samé rány. Vlčí archetypy začaly bujet již za 2. republiky, vzpomeňme například, jakým útokům byl vystaven Karel Čapek. Obrovskou ránou pro náš charakter nebyl ani tak samotný Mnichov, ale to, že jsme se mu poddali. Při vší úctě k Edvardu Benešovi je třeba konstatovat, že se dopustil chyb, které by Masaryk nikdy neudělal: demobilizace, nedostatečná obezřetnost vůči Rusům a vyhnání Němců. (Že nebyli horší než my se ukázalo už po roce 1945, kdy jsme podlehli bolševismu, stejně vadné ideologii jakou byl fašismus-nacismus. Jak jsme klesli, popsal například Milan Kundera v románě Žert.)

Od roku 1938 jsme byli vystaveni lžím a demagogiím, tj. demoralizaci a úpadku kritického myšlení. Výrazně jsme doplatili na opakované vlny odlivu „mozků“ a morálních elit. Jediná vzepětí k lepšímu, v roce 1968 a 1989, byla potlačena neostalinismem a (jen naruby obráceným) poststalinismem, jehož nejvýraznějším reprezentanty se stali Václav Klaus a Miloš Zeman.

Jak velký je rozdíl mezi egocentrismem, lhaním a demagogiemi Zemana a Putina?

Pane Sobotko, opět při vší úctě, kdy konečně přestanete být Benešem a stanete se Masarykem?

Hodiny bijí dvanáct!