Rozdíl mezi válečníky, revolucionáři, partyzány, teroristy a extremisty je neostrý, rozmlžený, podobně jako rozdíl mezi dobrem a zlem. Všech těchto označení se mnohdy užívá „naruby“.

Byly války neopodstatněné, vedené zlem a zapříčiněné touhou po moci, byly války obranné, opodstatněné, avšak i zde je hranice neostrá, například, kdo všechno si přál či zavinil 1. světovou válku.

Revoluce byly vedeny nejčastěji zdola a v zájmu pokroku, aby se ovšem dříve nebo později zdeformovaly až obrátily naruby. Sem patří i křesťanství, které se už v raném středověku spojilo s feudalismem.

Za partyzány se obvykle označují ti, kdo bojují v zájmu dobra proti naprosté přesile a mohou se proto omezovat jen na záškodnické akce. Teroristé jsou něco podobného, avšak bojují v zájmu zla; sami si ovšem vesměs myslí, že bojují v zájmu dobra.

Za extremistu se považuje každý, kdo prosazuje přehnaně vyhraněný, nerozumný názor. Dělení na extremisty a rozumné je krajně problematické a v dějinách bylo velmi často obraceno. U nás byli svého času za extremisty považováni například chartisté.

Snad nejproblematičtější z hlediska „obracení“ byl vznik státu Izraele. Židé-sionisté, kteří o jeho ustavení usilovali (po rozsáhlých pogromech v Rusku koncem 19. století a zejména po Dreyfusově aféře, kdy dospěli k závěru, že ani v západní Evropě nenajdou klid), se opřeli jednak o oprávněný či přinejmenším pochopitelný požadavek práva na vlast, jednak o nepochopitelný až absurdní požadavek, aby jejich vlastí bylo území, ze kterého byli před dvěma tisíciletími vyhnáni. (Je to skoro jako kdyby Slované požadovali mocensky ovládnout velkou část dnešního Německa.)

Čelní evropští politici, zejména Angličané, kteří území dnešního Izraele tehdy ovládali, měli k myšlence sionismu ambivalentní, resp. nejednotný postoj. I ti, kteří ji podporovali, Židům nabízeli kompromisní řešení, tj. různá málo obydlená území. Alternativou bylo i vytvoření židovských středisek v USA, které se jevilo jako optimální, neboť v USA se Židům dlouhodobě vedlo nejlépe, vyjma snad Německa, Rakouska a Československa do nástupu nacismu.

Toto řešení se ovšem ujalo jen částečně a Židé od něho upustili, neboť trvali na své původní vlasti. Začali nenápadnou, salámovou metodou – začali se přistěhovávat do Palestiny, kde byli do té doby jasnou menšinou, a začali tam skupovat pozemky. Místní obyvatelé nic nenamítali, avšak jen do doby, kdy se začalo ukazovat, o co Židům jde především. Postoj změnili i Angličané a začali přílivu Židů bránit, a to dokonce i v době, kdy už bylo zřejmé, že jsou nacismem fatálně ohroženi.

Tehdy nastala temná historie vzniku Izraele: Židé, zejména původem Rusové, si vůči palestinskému obyvatelstvu a dokonce i vůči Angličanům počínali jako (nezpochybnitelní, „neobratitelní“) teroristé. Angličané, kteří se tehdy začali vzdávat svých kolonií, Židům ustoupili, místní obyvatelé je začali nenávidět.

Izrael vnikl okupací a Izraelci se k Palestincům chovali jako okupanti. Nedbali na to, že je někteří intelektuálové a politici upozorňovali, že Palestinci nejsou méněcenní, že mají svou přirozenou inteligenci, mimo jiné proto, že vznikli stejně jako Židé z původních semitských kmenů (antisemitismus je zavádějící, resp. nesprávně vymezený pojem), že jsou jen jiného náboženského vyznání a neprošli reformací a osvícenstvím.

Protože Západ se nakonec přiklonil k Izraelcům, Palestinci a postupně většina Arabů a muslimů začala nenávidět i Západ. (Na toto téma jsem před časem napsal pro blog idnes článek Izrael zřejmě neměl vzniknout http://slama.blog.idnes.cz/c/303711/Izrael-zrejme-nemel-nikdy-vzniknout.html. Připomínám ho mimo jiné proto, že bych na něm ani dnes nic neměnil.) Za mnohé si ovšem Západ jistě může sám, svým materialismem, „rozežraností“, sobectvím a špínou, kterou sám vytvářel a dodnes vytváří. Bývalé koloniální země se nedostatečně staraly o země, které opustily, a ještě nedostatečněji se staraly o integraci přistěhovalců z těchto zemí. Dnes ukřivdění Francouzi by si měli uvědomit, že poslední teroristické útoky v Paříži a v jejich bývalé kolonii Mali mají ne pouze symbolický rozměr.

Co se týče nás, na „dlouhodobě nadstandardní vztahy“ s Izraelem bychom hrdí být neměli. Jednak dlouhodobé nejsou, protože čtyřicet let „jsme“ stáli na opačné straně, a naše pomoc Izraeli koncem čtyřicátých let minulého století byla krátkou a skoro směšnou epizodou, jednak pro to není žádný závažnější důvod, resp. jsou závažné důvody, proč stát i na straně Palestinců.

Před Únorem jsme Izraeli pomohli, vlastně ho zachránili, ovšem jen jako už tehdy Stalinovi pohůnci či poskoci. Stalin, který Židy nenáviděl skoro stejně jako Hitler, totiž na krátkou dobu postoj k Izraeli změnil, protože se domníval, že spěje k socialismu a že tak získá spojence. Brzo se to ukázalo jako mylné a i my jsme obrátili, neboť u nás zvítězil stalinismus. Po Listopadu jsme se zase až příliš poslušně přiklonil k postoji Západu a držíme ho dosud, tedy i v době, kdy Západ začíná, po řadě nových činů kterých se Izrael dopustil, svůj postoj k němu revidovat.

Jako v mnoha jiných případech se zde stal tragikomickou figurou náš prezident Zeman. Rektoskopii vůči Izraeli, stejně jako vůči Číně a Rusku, provádí nejen kvůli své pokleslé morálce, ale hlavně proto, že nic jiného mu nezbývá, neboť Západ ho podobně jako Klause odmítá, má tam zavřené dveře. Ekonomické důvody jsou mu víceméně jen zástěrkou, jak se vymanit z pasti izolace, kterou si vytvořil svou pomýleností. Vůči Izraeli se dopustil svých snad nejnehoráznějších výroků.

Na celé věci je nejsmutnější to, že Židé svého hlavního cíle, žít v klidu v Izraeli, nedosáhli. Izrael je naopak od svého vzniku vulnerabilním bodem světa, stálým zdrojem stále se rozšiřujícího napětí. Přestože se tak tváří, nedosáhl ani demokracie, neboť nenaplňuje některá základní kritéria, které ji podmiňují.