Pravděpodobně již v době bronzové se na vládě nad ‚smečkou‘ začali v různé míře podílet i jiní jedinci, vytvářející menší nebo větší poradní, zárodečné demokratické sbory. Od vůdců a jejich poradců se oddělovali také šamani, zaříkávači a kouzelníci, pozdější náboženští vůdci, proroci a kněží. Neměli mentalitu světských vůdců, avšak i oni toužili po vlivu a moci. Někdy se stávali též světskými vůdci a naopak světští vůdci se prohlašovali za nejvyšší kněze nebo dokonce za bohy.


Lidské kmeny se sice řídily ustálenými pravidly, občas se ovšem objevovali různí novátoři. Pokud přicházeli s myšlenkami a nápady, které znamenaly technický pokrok, byli obvykle přijímáni kladně, pokud však přicházeli s idejemi cílenými na společenské a náboženské změny, značně tím riskovali. Pokud své ideje odvozovali od bohů - a takových reformátorů byl v pravěku bezpočet - mohli tím o to víc uspět (dokonce to bylo de facto podmínkou), mohlo jim však též jít o život („nekamenujte proroky“).

Všechna náboženství vyjma počátečního buddhismu byla vždy více nebo méně spojena s mocí. Výrazně se to projevilo zejména v křesťanství a v islámu.

Moderní doba, provázená úpadkem teismu, za náboženství vytvořila náhrady: liberalismus, komunismus, fašismus, nacismus a další.


Abraham

Prvním tradicí doloženým židovským vůdcem-prorokem byl Abraham (Vznešený otec). Žil přibližně dva tisíce let před Kristem, v končící době bronzové. Nad ostatní proroky vynikl tím, že údajně uzavřel smlouvu s Bohem, která jeho soukmenovcům zajistila životní prostor a učinila je vyvoleným národem. Získal tak jejich přízeň a dodal jim sebevědomí, vytvořil však tím i slepou uličku, která je v následujících tisíciletích stála nezměrné utrpení, neboť je oddělila od jiných národů a jejich náboženství omezila na nemisijní.

Židé tehdy ještě nebyli intelektově nadřazeným národem či rasou. Od jiných semitů se nelišili ničím jiným než vírou.

Bůh se vůči Abrahamovi a Abraham vůči ‚svému‘ lidu ukázali jako typičtí tehdejší vládci, tj. jako autokraté vyžadující bezpodmínečnou poslušnost. Bůh žádal po Abrahamovi, aby mu obětoval svého syna, Abraham žádal po Židech, aby obětovali svou soudnost a přijali rozpor, že dobrotivý Bůh je podporuje a ochraňuje a současně i poškozuje.

Židé to vyřešili to jen zdánlivě. Když se jim dařilo, boha oslavovali, když se jim nedařilo, svalovali vinu na sebe a káli se. Nevadilo jim, že Spravedlivý trestá mnohdy spíše nevinné než vinné.

Jedním z mála, kdo stejně jako kdysi před ním údajní Adam a Eva projevili přirozenou lidskou zvídavost a kousli do (proč zakázaného?) ovoce poznání, byl bezúhonný Job. Boha, kterého oslovoval jako Všemocného, se zeptal: „K čemu je Ti dobré, že mne týráš? Zprotivil se Ti výtvor Tvých rukou, že dáváš zářit záměrům svévolníků? Cožpak máš tělesné oči? Což se díváš stejně jako člověk?“

(Jak a proč se Židé později vyvinuli v intelektem i jinými schopnostmi výjimečnou ‚rasu‘, lze dnes pouze odhadovat, neboť možných nebo pravděpodobných příčin bylo mnoho. Zřejmě tomu napomohlo, že do diaspory, například do Babylónu, bývala vyháněna jejich elita, kdežto ostatní obyvatelstvo zůstávalo a postupně splývalo s jinými kmeny či národy. U Židů také bývalo obvyklé, že nejvíc dětí měli ti nejschopnější, ať již proto, že se většinou domohli největšího majetku, nebo proto, že byli podporováni ostatními. Další příčinou mohla být jejich košer strava a zejména, že si vždy udržovali mimořádnou vzdělanost a rozvíjeli tím své duševní schopnosti. Je také pravděpodobné, že pronásledování častěji unikali inteligentnější jedinci než jedinci méně inteligentní a že díky němu si Židé vypěstovali neobyčejnou houževnatost, schopnost přežít, udržet se a prosadit se.)


Mojžíš

Podobným absolutistou jako Abraham byl Mojžíš (Moše), žijící ve čtrnáctém, resp. v patnáctém až třináctém století před Kristem. Stejně jako on promítal lidské potřeby a představy do nadpozemských sfér a svou moc zakládal na údajných božích ustanoveních. Proto je v Desateru účelový příkaz: „Nebudeš mít jiného Boha mimo mne!“

Jedním z prvních židovských myslitelů, kteří dospěli k poznání, že všichni starozákonní proroci byli přinejmenším problematičtí, byl Maimonides, žijící ve dvanáctém století našeho letopočtu. Netýkalo se to ovšem Mojžíše, který podle něj měl jako jediný přímý kontakt s bohem. Maimonides byl nedůsledný i v chápání věcných rozporů obsažených v Bibli. Zastával názor, že vše, co je v Bibli nepochopitelné a nepřijatelné, je třeba pojímat alegoricky.

Kdyby byl důslednější, dopadl by asi stejně jako o pět století později žijící filosof a teolog Baruch Spinoza (pravděpodobný autor výroku, že svoboda je poznaná nutnost), který byl židovskou náboženskou obcí za svůj panteismus (chápání boha jako obsaženého ve všem), odmítnutí Bible a všech starých proroků proklet a exkomunikován.

Judaismus byl na svou dobu pokrokový (mimo jiné znamenal přechod od polyteismu k monoteismu), avšak jednak v sobě od počátku nesl četné negativní prvky, jednak bylo pro starověké Židy typické, že pokud si vládli sami, jeho morální ani jiné pozitivní zásady příliš nedodržovali; zejména je nedodržovali jejich vládci, včetně později oslavovaného krále Davida (o Šalomounovi nemluvě).

Jedno z jejich mála šťastných, téměř demokratických údobí v diaspoře popsal historik Paul Johnson : „Lidé si byli rovni nejen před Zákonem, ale byli i fyzicky svobodní. Mudrci i rabíni používali uvěznění jako trestu s neobyčejnou zdráhavostí (což se netýkalo vazby před soudním procesem) a koncepce základního lidského práva na svobodný pohyb byla v judaismu hluboce zakořeněná. I to byla jedna z příčin, proč tato společnost jako první ve starověku zavrhla otroctví. Avšak jestliže byl člověk svobodný fyzicky, nebyl v žádném případě svobodný morálně. Naopak, měl nejrůznější povinnosti vůči obci, z nichž na předním místě byla povinnost řádně respektovat ustanovené úřady. Židovské právo bylo nelítostné a rebela trestalo až smrtí. V pozdním starověku byla každá židovská obec spravována prakticky jako kongregace na čele se sedmičlennou radou. Tato rada určovala mzdy, ceny, váhy a míry a místní předpisy a měla pravomoc trestat provinilce. Platit obecní daně bylo povinností jak náboženskou, tak společenskou. Mezi závažné sliby patřila navíc filantropie: slovo cdaka znamenalo jak dobročinnost či milodar, tak spravedlnost. Židovský sociální stát ve starověku nebyl závislý na dobrovolných příspěvcích. Každý musel přispívat na veřejné výdaje úměrně svým příjmům, a tento závazek byl vymahatelný soudně. Maimonides dokonce prohlásil, že by Žid, který se vyhne tomu, aby přispěl podle svého majetku, byl považována za rebela a patřičně potrestán. Mezi další obecní povinnosti patřily ohled na soukromí, požadavek dobrého sousedství a přísné zákazy hluku, vandalismu a znečišťování.
Obecní povinnosti vycházely z židovské teologie. Mudrci učili, že Žid by neměl tyto společenské závazky považovat za břemeno, ale za způsob, jak může projevit lásku k Bohu a spravedlnosti. Židé jsou občas obviňováni z toho, že nepochopili pojem svobody tak dobře jako Řekové. Skutečností ovšem je, že této otázce rozuměli mnohem lépe. Došlo jim, že jediná skutečná svoboda je dobré svědomí, což byla idea, kterou sv. Pavel přenesl z judaismu do křesťanství. Podle Židů byly nejen hříšnost, ale i ctnost věcí jak kolektivní, tak individuální. V Bibli se opakovaně ukazuje, že každý si podle svých skutků vysloužil buď odměnu nebo odplatu, ať už šlo o město, obec či národ. Tóra semkla Židy v jedno tělo a v jednu duši. Právě tak jako měl jedinec prospěch z majetku své obce, měl povinnost do něj i přispívat…
V Bibli je nepřímo vyjádřena holistická idea, že hřích jednoho člověka, jakkoli malý, ovlivní – byť třeba nepatrně – celý svět, a naopak. Judaismus nikdy nepřipustil, aby princip individuální viny a svědomí, i když byl důležitý, naprosto převážil nad základním principem kolektivního úsudku. Tím, že ty dva spojil do nerozlučné dvojice, vytvořil komplexní a trvalou nauku o společenské odpovědnosti, která je jedním z jeho největších přínosů lidstvu.“

Judaismus, podobně jako později islám a ještě později protestantství, na rozdíl od katolického křesťanství a většiny jiných náboženství neproklamoval chudobu ("chudoba cti netratí"), a i proto se Židé opakovaně ekonomicky vzmáhali. U protestantství to znamenalo, že Evropa a Spojené státy americké po jeho vzniku předběhly celý ostatní svět.