Zatímco staří židovští učenci byli zaujati teologií a uspořádáním společnosti a o přírodu a vesmír se příliš nezajímali, řečtí učenci zaměřili svou pozornost spíše na filosofii přírody a na logiku, matematiku a fyziku. Za první filosofy obvykle bývají označováni Thales a Pythagoras, skutečnými zakladateli (nejen řecké) filosofie se však stali Herakleitos a Parmenides, žijící na přelomu šestého a pátého století před Kristem.

Herakleitos je dodnes známý výroky (které jsou mu připisovány) „vše plyne“ (panta rei), „dvakrát nevstoupíš do téže řeky“ a svou dialektikou, předpokládající neustálé střídání protikladů majících povahu vzájemného boje, řízené však jedinou zákonitostí (Logem), která svět udržuje v rovnováze.

Také Parmenides je dodnes známý zdánlivě jednoduchým výrokem „jsoucno je a nejsoucno není“ (neboť nelze předpokládat existenci nejsoucna), kterým při hledání pevných základů myšlení anticipoval o dvě tisíciletí starší Descartovo „myslím, tedy jsem“. Parmenidovo jsoucno bylo jediné, trvalé, homogenní, neměnné, nestvořené a nezrozené, „sevřené v poutech Nutnosti“ a bylo světem pravdy, kdežto proměnlivý smyslový svět byl světem pouhého zdání.

Zakladateli řecké demokracie byli filosofové Protagoras a Demokritos a politici Solon a Perikles, kteří žili v šestém až pátém století před Kristem, tedy v klíčovém údobí nejen starořeckých, ale též světových dějin.

Protagoras bývá označován za prvního sofistu, i když byl spíše ideologem a mluvčím aténské demokracie než typickým (pozdějším) sofistou, který „dokáže vysvětlit vše“. Byl skeptický vůči náboženství, neboť uznával pouze jeho pragmatickou užitečnost pro společnost, a o bozích tvrdil, že neví, zda jsou či nejsou (pro údajný ateismus byl nakonec z Athén vyhnán). Je mu připisován subjektivismus („mírou všech věcí je člověk“), na druhé straně však lidské poznání respektoval („ve všech lidských skutcích patří přednost moudrosti, vědění, vzdělání a četbě básníků“, avšak „ne všichni vzdělaní lidé jsou moudří“) a prvotní zdroj rozporů hledal ve vnitřní protikladnosti světa. Demokracii stavěl hlavně na etických principech: „musí se postupovat jen podle spravedlnosti a zdravého rozumu“.

Demokritos je znám především rozpracováním teorie atomismu, avšak významně zasáhl též do společensko-politické sféry. Podobně jako Protagoras kladl důraz na etické faktory podmiňující harmonický život společnosti.