Protagorův a Demokritův mladší současník Sokrates (469-399) byl myslitelem, který své mravní zásady pouze nehlásal, ale naplňoval je i svým životem; dokonce jim svůj život obětoval. Nebyl neomylný, mimo jiné nesympatizoval s demokracií, neboť dával přednost vládě kompetentních jedinců (což později vyjádřil jeho žák Platon: „Nebude konce běd, dokud se filosofové nestanou vládci nebo vládcové filosofy!“). Především však jeho zásluhou se řecká filosofie přeorientovala z přírodní na sociální a psychologickou a de facto se demokratizovala. Jeho novátorská metoda hledání pravdy prostřednictvím diskuse výrazně napomohla přesnému, kriticko-realistickému myšlení.

Jak to později vyjádřil Cicero, „Sokrates jako první snesl filosofii z nebes a usadil ji ve městech, přivedl ji též do domů a přinutil ji, aby bádala o životě a mravech, o dobru a zlu.“ Tento obrat k antropocentrismu vytrval až donedávna.

Sokratovský dialog spočíval v navozování otázek a obezřetném sledování, jak docházet ke správným odpovědím, jak metodou indukce dospívat k obecným závěrům a nalézání společné podstaty dobrých skutků a vlastností, především prostřednictvím ujasňování pojmů a definicí.

(V polovině 20. století tuto metodu modifikoval americký humanistický psycholog a psychoterapeut Carl R. Rogers a nazval ji indirektivní psychoterapií. Jeho postup, omezující terapeutovy vlastní interpretace a stavějící klienta před otázky a problémy, na které si musí sám a pokud možno správně odpovědět, je dodnes jednou z celosvětově nejužívanějších psychoterapeutických a pedagogicko-poradenských metod. Sokrates se ovšem stal i zakladatelem skupinové psychoterapie, neboť se svými „klienty“ obvykle diskutoval veřejně.)

Sokrates po sobě nezanechal písemné dílo, a víme proto o něm jen z podání Platona a několika jeho dalších současníků. Když delfská věštírna vyhlásila, že nikdo není moudřejší než Sokrates, ironicky k tomu prý poznamenal: „(Jsem moudrý proto, že) vím, že nic nevím.“ To neznamenalo skepsi, ale naopak. Věřil, že člověk je schopen kritické reflexe sebe, druhých i celé společnosti a že je schopen dobrat se dostatečného sebepoznání a Ctnosti (byť třeba mnohdy jen tvrdou prací), která je rozhodujícím předpokladem štěstí.

Za hlavní příčinu zla považoval nevědomost. Ctnost znamená blaženost (upomínající na buddhistickou nirvánu) a spočívá ve vědomí dobra, v jeho pravém a skutečném poznání. Dobro je naučitelné, „nikdo nehřeší vědomě“. Vědomím nemyslel jen rozum, ale rozum organizující vůli a cit a především nepotlačující svědomí.

Toto „řecké“ přesvědčení se stalo hnacím motorem humanismu, osvícenství a obrodných snah devatenáctého a prvních dvou třetin 20. století.

V posokratovské filosofii ovšem vyvstal závažný problém, neboť na Sokrata nenavázala, ale spíše se od něj odklonila. Všem jeho následovníkům sice šlo též o poznání pravdy, na druhé straně však filosofii rozpoltili: začali budovat vlastní ideové systémy, přidávali převážně osobní projekce a vytvářeli nové mýty. Proto se filosofie vyvíjela tak pomalu a klikatě, a proto se o pozdní řeckou filosofii mohlo opřít i mýty prostoupené středověké křesťanství. V posokratovské filosofii a ideologii lze proto rozlišit dva hlavní proudy, existující dodnes: racionalistický a iracionalistický neboli pokrokový a reakční, demokratický a totalitární.