Hedonikové, kynici (cynici), Platon
K prvním hedonikům patřil Aristippos (435–355), elegantní světák, který tvrdil, že cílem života je slast, přítomnost libých pocitů. Moudrý člověk podle něj pěstuje klid mysli a vědění o tom, jak se vyvarovat utrpení a nepříjemných zážitků.
Protikladné stanovisko zaujali „filosofové žebrácké hole“ v čele s Diogenem (?-?), který měl za to, že člověk je tím šťastnější, čím méně má potřeb, a že pravá blaženost spočívá v bezprostřednosti a nenucenosti. Jeho žáci, kynici („psi“, v latinizované podobě cynici) zdůrazňovali lidskou přirozenost a odmítali společenské konvence.
Filosofie se postupně rozdělovala též na materialistickou (poukazující na hmotný podklad jsoucna) a idealistickou (hledající počátek v Ideji). Tvůrcem idealistického názorového systému byl Platon (427-348). Pravé jsoucno podle něj náleží ideám neboli podstatám, substancím, věci jsou jen jejich zobrazením či nápodobou. K objasnění tohoto stanoviska použil přirovnání zvané „jeskyně“ - představy, že jsme v osvětlené jeskyni, zády k východu, díváme se na protější stěnu a vidíme na ní různé útvary; ty jsou ovšem pouze stíny skutečných věcí a dějů, které existují za našimi zády. To, co vidíme, považujeme za skutečnost, protože o pravém stavu věcí se nemůžeme dovědět.
Lidskou duši Platon přirovnal k dvojspřeží. Vozatajem je rozum, jeden kůň je naše vnímavost, druhý je naše žádostivost. Vnímavost je ochotná poslouchat rozum, ale žádostivost strhává spřežení ze správné cesty a ohrožuje ideální bytí.
Nejvíc se Platon věnoval otázkám státu, jeho uspořádání a praktické etice občanského života. „Je třeba spojit dórskou kázeň s aténskou vzdělaností. Pravý zákon je dílem zdravého rozumu, jeho účelem je blaho státu a duševní a tělesná zdatnost občanů. Zákonodárce má zamezovat sporům tříd, zavádět svornost a mír, aby se stát nerozpadl. Nerovnost jmění je nebezpečná. Péči o duši náleží přednost před péčí o tělo. Politika se zakládá na mravnosti, k níž má také vychovávat občany. Nejen ke statečnosti, ale též k uměřenosti, spravedlnosti a k moudrosti; účelem státu je mír, ne válka. Zákonodárcovo dílo začíná péčí o mládež.“
Vláda se má řídit ideály, jejichž cílem je všestranná dokonalost člověka. Snahy o materiální prospěch jsou nízké. Proto vládci v ideálním státě nemají soukromý majetek, aby kvůli vlastním zájmům nezanedbávali veřejné úkoly.
Platon, který na rozdíl od Sokrata pocházel z vysoce postavené aténské rodiny, se zmýlil v cestě, jak těchto ideálů dosáhnout. Zatímco Sokrates k nim směřoval „zdola“, Platon se obracel na krále a jiné státní vůdce, pochopitelně vesměs neúspěšně.
Nechtě napomohl pozdější apologetice křesťanství, zejména poté, co splynulo s římským feudálním politickým systémem.
„Demokracie versus nedemokracie“ je ovšem věčné dilema. V současné době, a to již minimálně od dvacátých let minulého století, v Evropě prožíváme krizi příliš uvolněné, liberální demokracie.
Pojem demokracie žádné přívlastky nepotřebuje.
Protikladné stanovisko zaujali „filosofové žebrácké hole“ v čele s Diogenem (?-?), který měl za to, že člověk je tím šťastnější, čím méně má potřeb, a že pravá blaženost spočívá v bezprostřednosti a nenucenosti. Jeho žáci, kynici („psi“, v latinizované podobě cynici) zdůrazňovali lidskou přirozenost a odmítali společenské konvence.
Filosofie se postupně rozdělovala též na materialistickou (poukazující na hmotný podklad jsoucna) a idealistickou (hledající počátek v Ideji). Tvůrcem idealistického názorového systému byl Platon (427-348). Pravé jsoucno podle něj náleží ideám neboli podstatám, substancím, věci jsou jen jejich zobrazením či nápodobou. K objasnění tohoto stanoviska použil přirovnání zvané „jeskyně“ - představy, že jsme v osvětlené jeskyni, zády k východu, díváme se na protější stěnu a vidíme na ní různé útvary; ty jsou ovšem pouze stíny skutečných věcí a dějů, které existují za našimi zády. To, co vidíme, považujeme za skutečnost, protože o pravém stavu věcí se nemůžeme dovědět.
Lidskou duši Platon přirovnal k dvojspřeží. Vozatajem je rozum, jeden kůň je naše vnímavost, druhý je naše žádostivost. Vnímavost je ochotná poslouchat rozum, ale žádostivost strhává spřežení ze správné cesty a ohrožuje ideální bytí.
Nejvíc se Platon věnoval otázkám státu, jeho uspořádání a praktické etice občanského života. „Je třeba spojit dórskou kázeň s aténskou vzdělaností. Pravý zákon je dílem zdravého rozumu, jeho účelem je blaho státu a duševní a tělesná zdatnost občanů. Zákonodárce má zamezovat sporům tříd, zavádět svornost a mír, aby se stát nerozpadl. Nerovnost jmění je nebezpečná. Péči o duši náleží přednost před péčí o tělo. Politika se zakládá na mravnosti, k níž má také vychovávat občany. Nejen ke statečnosti, ale též k uměřenosti, spravedlnosti a k moudrosti; účelem státu je mír, ne válka. Zákonodárcovo dílo začíná péčí o mládež.“
Vláda se má řídit ideály, jejichž cílem je všestranná dokonalost člověka. Snahy o materiální prospěch jsou nízké. Proto vládci v ideálním státě nemají soukromý majetek, aby kvůli vlastním zájmům nezanedbávali veřejné úkoly.
Platon, který na rozdíl od Sokrata pocházel z vysoce postavené aténské rodiny, se zmýlil v cestě, jak těchto ideálů dosáhnout. Zatímco Sokrates k nim směřoval „zdola“, Platon se obracel na krále a jiné státní vůdce, pochopitelně vesměs neúspěšně.
Nechtě napomohl pozdější apologetice křesťanství, zejména poté, co splynulo s římským feudálním politickým systémem.
„Demokracie versus nedemokracie“ je ovšem věčné dilema. V současné době, a to již minimálně od dvacátých let minulého století, v Evropě prožíváme krizi příliš uvolněné, liberální demokracie.
Pojem demokracie žádné přívlastky nepotřebuje.