Za starořeckého filosofa s nejširším záběrem je považován Aristoteles (384-322). Množství jeho spisů utřídili jeho pokračovatelé na Organon (spisy logické), Fyziku (spisy o nebi, meteorech, anatomii a fyziologii zvířat, o duši, vnímání, paměti, spánku, snech, dechu, životě a smrti apod.), „první filosofii“ neboli nauku o bytí, tj. ontologii (mezi jsoucnem a bytím není nutné rozlišovat), Metafyziku (učení o věcech, které jsou na hranici nebo za hranicí lidského poznání). Další jsou spisy Etika, Politika, Rétorika, Poetika a jiné.

Ve filosofii poznání (noetice) Aristoteles patřil mezi realisty (pravdu chápal jako shodu našeho myšlení se skutečností), v metafyzice vycházel z předpokladu, že substance jsou jednotlivé, individuálně existující věci, a že obecné bytí, esence, samo o sobě neexistuje. Podkladem všeho dění je látka, materie, k ní musí přistoupit forma (idea), aby se materie z neurčitosti stala substancí. Změna (pohyb) nastává působením vnější i vnitřní příčiny, a ta je vždy zároveň účelem.

V etice a politice Aristoteles hlásal „zlatou střední cestu“ mezi krajnostmi. Blaženost spočívá v naplnění lidského účelu – dokonalosti duše, která rozumem udržuje žádostivost a vyznačuje se ctnostmi jakými jsou statečnost, moudrost, zdrženlivost a zejména spravedlivost.
Ve společnosti mají vládnout střední vrstvy.

Umění povznáší a ušlechtile baví, a uvolněním vášní paralyzuje jejich negativní vliv, očištěním neboli katarzí.

Epikurejci a stoikové

S tím, že zdrojem štěstí je život ve shodě s přirozeností, sice Epikuros (341-270) navázal na některé své předchůdce, avšak korigoval je. Člověk sice touží po slasti, ale musí se řídit moudrostí, a přílišné poživačství rozumné není. Nejvyšší slastí je nepřítomnost strasti - klid duše, ataraxie. Sobectví lidské štěstí ničí, „milovat je být šťastný, být šťastný je milovat“.

Stoickou školu založil Zenon (336-264); jeho nejvýznamnějšími pokračovateli byli římský filosof Seneca a císař Marcus Aurelius Antonius.
Stoikové vycházeli z toho, že záleží především na tom, co člověk má ve své moci, a to je svobodný úsudek a ctnost. Všechno zlo, které přináší doba a politické poměry, má být moudrému člověku citově lhostejné.

Ideálem stoické morálky je žít ve shodě s přírodou, nést bez odporu svůj úděl a na ničem nelpět. Ani na životě příliš nezáleží, „dveře jsou otevřené“. Žádoucí je soběstačnost (autarkie), oproštění se od afektů, trvalý klid. Ctnost dává člověku blaho a vnitřní svobodu.
Slabost a hříšnost člověka ve stoicích vyvolával soucit. Uznávali rovnost všech lidí, odsuzovali otroctví, směřovali k lidskému sbratřování a měli porozumění pro společné koncepty všech náboženství.

Skeptikové a eklektiktici

Již sofisté pochybovali o možnosti získat pravdivé poznání. Soudili, že o každé věci lze hovořit z různých hledisek a že rozhoduje přesvědčivost podání. Vzdělávali proto pohotové řečníky a obratné politické vůdce, a položili tak základy politické propagandě.

Tuto noetickou skepsi obnovil a zvýraznili Pyrrhon (přibl. 365-275) a jeho žáci. Hlásali, že lidské poznání nemůže být pravdivé, ale nanejvýš pravdě-podobné, že o předmětu poznání nemůžeme prakticky nic vědět. Můžeme pouze usilovat o vzájemný souhlas našich představ o něm (subjektivismus, východisko od podmětu, ne od předmětu).

Noetická skepse se postupně šířila i do Říma. Spojovala se s prvky různých jiných škol a vznikl vnitřně nesourodý názorový proud, eklekticismus. Významným eklektikem byl například římský státník a spisovatel Cicero (106-43).
Mírná skepse byla vlastní i myslitelům sídlícím v egyptské Alexandrii, v tamějším Museu a knihovně, badatelsko-pedagogickém ústavu. Vědění sice považovali za víceméně relativní, ale pro život i vědu postačující.

Zdálo se, že rozum východisko nedává, a začaly se proto opět hledat vyšší, nadrozumové, mystické zdroje poznání. Jev střídání „věku rozumu“ a „věku nerozumu“ existuje dodnes.