Představte si katolický svět jako louku, na níž je plno květů. Katoličtí kazatelé je sbírají a rozdávají je. Na té louce je ovšem i palouk, na němž je spousta hrnečků s horkou kaší, a tomu místu se důsledně vyhýbají, raději se tam ani nedívají.

(Po pravdě řečeno, existují palouky s takovými hrnečky i jiných církví, avšak těch katolických hrnečků je nejvíc a jsou největší. Z křesťanských církví jich má víc a větších snad jen církev pravoslavná; proto také Rusové a všichni ostatní, kdo jí byli po staletí vychováváni, tak často lžou a před pravdami tak rádi strkají hlavu do písku.)

Ty pravdy jsou mimo jiné:
Nikdo nikdy neprokázal, že svět vznikl před šesti tisíci lety, jak to vyplývá z bible.
Nikdo neprokázal, že bůh skutečně existuje.¨
Nikdo nevysvětlil, kdo ho stvořil.
Nikdo nevysvětlil, jak svět vznikl z Ideje, z materiálního nic.
Nikdo také nedokázal a nedokáže:
Že existují zázraky.
Že existuje posmrtný život.
Že existuje nebe a ráj.
Že existují andělé a čerti.
Že Desatero a jiné církevní kánony vymyslel Bůh.
Že Ježíš vstal z mrtvých.
Že Marie, když ho porodila, byla pannou.
Že existuje Boží trojice (když o tom nejsou patřičné doklady ani v Bibli).
Že těm, kdo se provinili, avšak přijali křest a káli se, bude po pozemské smrti odpuštěno.
Že katolická církev je jako jediná nositelkou Božích pravd.

Po nástupu renesance musela postupně čelit „novým“ pravdám, zejména:
Že Země není středem světa.
Že existuje vývoj, jak to prokázal Darwin a jak to dokumentuje vývoj lidského embrya.
Že člověk a jeho dobro není hlavním božím cílem.
Že katolická církev je totalitním, silně hierarchizovaným a zejména antidemokratickým mocenským systémem.
Že prosazování skutečných pravd stálo nesmírné úsilí, utrpení milionů lidí a tisíců lidí i život.

Vírou v neomylného boha si ovšem katolická církev (a opět nejen ona) vyrobila klec, v níž se dodnes pohybuje jako cirkusový medvěd. Své „Boží pravdy“ nemohla a nemůže dodatečně popřít, a proto ty nevývratně vyvrácené dodnes „řeší“ mlčením, vyhýbá se jim („jako čert kříži“) a překrývá je kraso-květnými řečmi, kterými útočí zejména na nejarchaičtější složky lidské psychiky. A co je snad ještě horší, brání rozvoji kriticko-realistického myšlení.

Mlčky přechází evidentní rozpory, jako například hlásání „pravdy Boží“ při vlastní demagogičnosti a lhaní, hlásání návratu k evangeliím při neutuchající touze po moci (jak to u nás prokázala restitučním komplotem s pravicí) a hlásání morálky při vlastní nemorálnosti.

Nejhorší a nejodpornější je ovšem její svatouškovské přetvařování se a notorické pokrytectví, jímž předčí i takové „rájotvůrce“, jakými byli a jsou komunisté.