Ježíš, stejně jako ‚řecký Ježíš‘ Sokrates, po sobě nezanechal žádné písemné zprávy. Víme o něm pouze z Evangelií, a proto na něj musíme pohlížet především jako na legendu, resp. původce legend. Byl to nepochybně mimořádně charismatický a na svou dobu moudrý člověk, Sokratovy úrovně však nedosáhl, neboť mu šlo o moc, nebyl tak poučený, neměl jeho sebekritičnost a byl poznamenán mýty židovské víry.

(Také řecká mytologie má svého proroka, Promethea. Byl však i Jobem, ale mnohem aktivnějším a opovážlivějším. Vzal bohům oheň, dal ho lidem a naučil je řemeslu, písmu a vědám. Evropskému myšlení zanechal podobný odkaz jako Sokrates a Ježíš: dobro se musí prosazovat i za cenu největších obětí.)

Ježíš svou základní a nejcennější tezi „miluj svého bližního jako sebe samého“, vyrovnávající sobectví s nesobectvím, přejal od židovských proroků. Od konkurenčních pravověrných farizejů přejal tezi „jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak i vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon a všichni Proroci“. Označoval se za Syna člověka a pokud snad i za Syna Boha, byla to pravděpodobně jen hra se slovy, neboť i ostatní Židé se považovali za boží děti. Tím, že přijal křest od Jana Křtitele, přiznal že je hříšný. Přijal i jeho spornou ‚odpustkovou‘ tezi, vyjádřitelnou parafrází „uvěříš-li ve mne a necháš-li se pokřtít, tvé hříchy budou odpuštěny“.
Podobně jako bezpočet proroků před ním se pohyboval na hranici slávy a ukamenování, a protože ji překročil, byl po římském způsobu ukřižován; zřejmě hlavně proto, že se v duchu starozákonních věšteb prohlašoval na Mesiáše.
Kdyby se jeho učení neujali apoštolové a kdyby je nepřepracovali, skoro jistě by se zařadil mezi tisíce jiných proroků, kteří nebyli kanonizováni a na něž se zapomnělo. Apoštolové, zejména samozvaný apoštol Pavel, u vědomí opodstatněnosti a pokrokovosti řady prvků Ježíšova učení, se s jeho osudem nesmířili a učinili v dobrém i zlém smyslu vše, aby jeho odkaz zachránili. Udělali z něj příslušníka Davidova královského rodu, z jeho smrti vytěžili důkaz o jeho božství, neboť k ní připojili zmrtvýchvstání (údajně tomu uvěřil i nevěřící Tomáš), z jeho léčitelských úspěchů učinili zázraky a z potupného ukřižování vytvořili výhodu tím, že z něj udělali mučedníka. Podobně obrátili naruby (předmanželské?) těhotenství jeho matky Marie, když z ní udělali pannu, do níž ‚vstoupil‘ Duch svatý. (Podivná a nejasná existence Ducha svatého se stala později předmětem nekonečných vášnivých sporů, které koncem reformace vyústily ve vznik třetího proudu křesťanství, unitarismu, uznávajícího pouze jednoho, neděleného boha.) Apoštolové dokázali překlenout i to, že se nepotvrdila jiná z nejdůležitějších Ježíšových tezí a pravděpodobně druhá příčina jeho odsouzení, že Boží království již přichází.
Přestože Evangelia stála apoštoly-evangelisty nekonečné přemýšlení a značnou práci, mnohé omyly a rozpory obsažené v Ježíšově učení odstranit nedokázali. Nejzávažnější rozpor byl mezi jeho vyhraněným sociálním cítěním („blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti“) a jeho loajalitou vůči mnoha ‚pravicovým‘ pasážím židovského Zákona. Téměř fatální byla Ježíšova bezbřehá tolerance vůči zlu („kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou“) a podobně neúměrné bylo naopak potlačování a špinění sexuality („kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil“). Obojí svými důsledky poškodilo život miliardám lidí.
Přestože Ježíšovo učení bylo v mnohém omylné a rozporuplné, kladné stránky v něm - zejména v kontextu doby - jednoznačně převažovaly. Ježíšovi křesťanští následovníci však rozvíjeli především záporné stránky jeho ideologie, zejména poté, co křesťanství v podobě katolické církve splynulo s feudalismem.