Iniciátorem renesance se stal jeden z největších básníků všech dob, Ital Dante Alighgieri (1265-1321), a to zejména tím, že se v trojdílném eposu Božská komedie vyznal z náklonnosti k antice a její kultuře. V traktátu O jediné vládě vyjádřil myšlenku, že světská moc má převážit nad církevní a po Platonově vzoru v něm zobrazil ideální monarchii.



Evropská filosofie, utlumená katolicismem, se začala zřetelněji vyvíjet až koncem středověku, kdy se začaly prosazovat racionalistické ideje, útočící zpočátku zejména na katolickou teokracii. Silou myšlenek a radikalismem vynikl anglický teolog Jan Viklef (John Wycliffe, 1320-1384), který zavhrl řadu církevních mýtů, kultů a nešvarů a požadoval, aby se církev zbavila majetku a světské moci, obnovila své původní poslání a stavěla pouze na duchovních hodnotách.

Prvním, kdo se Viklefovy myšlenky pokusil uvést v život a naplnit tím Sokratovo přesvědčení, že lidské poznání bez společenské angažovanosti postrádá podstatu svého smyslu, byl český humanista, teolog a kazatel Jan Hus (1371-1415). Dodnes se cituje úryvek z kázání, který ho charakterizuje:
„Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zem, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno. Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil, vstoupil by na nebesa? A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil. Však poznejte se, vy zloději chudého lidu, neboť Bůh i lid vás vidí.“
V roce 1415 se Hus vydal na církevní koncil do Kostince (Konstanze) řešící papežské schizma a jiné problémy související s tehdejším úpadkem katolické církve, aby tam své učení vysvětlil a obhájil. Nepodařilo se mu to, neboť polemika se změnila na zmanipulovaný církevní soud a byl ještě během koncilu upálen.

Na Johna Viklefa a Jana Husa navázal přibližně o sto let později německý náboženský a církevní reformátor, zakladatel protestantství Martin Luther (1483-1546), ‚zuřivý Roland‘ počínajícího novověku. Byl méně soudný než Hus, byl to však příslušník velkého národa a po celý život ho chránila šlechta a další, postupně narůstající stoupenci. Zevrubně prostudoval Bibli a historii katolické církve, kterou podrobil neúprosné kritice. Byl přesvědčen, že lidská spravedlnost a ctnosti nejsou podmínkou boží milosti, ale božím darem, a v renesančním duchu z toho dovodil, že člověk je má ve svých rukou a že vše, co hříšný člověk potřebuje ke svému zlepšení, je víra.
Víru je však třeba opravit; je třeba vrátit se k Bibli, zejména k Evangeliím, vyjma ovšem apokryfů. V roce 1517 přibil na dveře wittenberského kostela 95 tezí, jimiž se přihlásil k Husově odkazu, vyjádřil své názory a protesty, zejména proti odpustkům, a vyzval všechny kdo s ním nesouhlasí k veřejné polemice. Jeho učení se nakonec ustálilo v podobě Melanchtonova augsburského vyznání do luteránské větve protestantství.

Švýcar Jan Kalvín (Jean Calvin, 1509-1564) zaměřil podobně jako Mohamed svou pozornost hlavně na praktické stránky náboženství. Zpočátku pracoval na svém radikálním pojetí protestantismu, potom na jeho prosazení do společenského života. Postupně nastolil tvrdý totalitní režim, využívající represivních mocenských prostředků včetně tajné policie a stal se faktickým vládcem městského státu Ženeva. Založil puritánskou větev protestantismu.

Luther a Kalvín, jakmile se začali cítit dostatečně silní, převzali řadu nejhorších praktik katolické církve, včetně upalování odpůrců.

Nejvýznamnější Kalvínovou obětí se stal zakladatel unitarismu, lékař (objevitel druhého krevního oběhu) a teolog Španěl Miguel Servet (1511-1553). Jiný jeho kritik Stefan Castellio mu unikl jen přirozenou smrtí.

Přestože protestantské hnutí bylo ve svých začátcích velice kruté, podobně jako pozdější Francouzská revoluce která je pro Francii nahradila, jako celek je není možno hodnotit jinak než kladně. Příliš ovšem uvolnilo prostor lidským materiálním snahám („kdo se přičiní, tomu i Bůh pomůže“), stalo se předchůdcem kapitalistického liberalismu a nakonec i součástí dnešního opět totalitního, jen lépe maskovaného Nového světového řádu, resp. Brave New World.

(z připravované knihy Dějiny kritického myšlení, neomodernismus a nová víra)