Filosof, historik, dramatik a spisovatel Francois Marie Voltaire (Arouet, 1694-1778) byl sice „muž světla a jasu“, sám však byl kontroverzní osobností vedoucí neuspořádaný život. Vyznačoval se tvůrčím myšlením a byl břitkým a ironickým stylistou. V době ‚věku rozumu‘ byl označován za „největšího ze všech lidí“. Zavedl pojem filosofie dějin - dějiny chápal jako vývoj kultury a lidského myšlení. Zastával názor, že osvícenství musí být rozvíjeno a prosazováno především panovníky a šlechtou, požadoval však změnu dosavadního politickomocenského uspořádání. Svým deismem (bůh stvořil svět, ale ponechal ho vlastnímu vývoji) zastával kompromisní stanovisko i k bohu. Na křesťanství však útočil nemilosrdně, a podobně i na filosofii: „Filosofie je k ničemu, když filosof neovlivní morálku lidí, s nimiž bydlí v jedné ulici.“

Voltairův pokračovatel Jean Jacques Rousseau (1712-1778), vedoucí ještě kontroverznější a neuspořádanější život, hlásal příklon k lidské přirozenosti, k prostému lidu a k přírodě. Na rozdíl od Voltaira nekladl důraz na rozum, ale na city, a to i ve vztahu k bohu. Podkopal tím osvícenský racionalismus a determinismus a otevřel tak cestu romantismu.

Jiným z významných francouzských osvícenců byl filosof, spisovatel, teoretik umění a encyklopedista Denis Diderot (1713-1784). Vyznával deismus a kritizoval despotismus vyvěrající z feudálního mocenského systému. Jeho dodnes aktuálním dílem je satirický román Jakub fatalista a jeho pán (zdramatizovaný Milanem Kunderou), v němž obnažil zpustlost šlechty a katolického duchovenstva a stal se tak jedním z těch, kdo podnítili vznik Francouzské revoluce.

Otcem liberalismu a individualismu se stal skotský filosof a politický ekonom Adam Smith (1723-1790). Přestože se hluboce zabýval morálkou, redukoval lidskou společnost na společnost víceméně obchodní, jejíž cíle a hodnoty se odvozují především od principů trhu. Vedle řady pokrokových tezí, jako například „ekonomická svoboda je samozřejmým a jednoduchým systémem přirozené svobody“ razil i teze přinejmenším sporné, zejména, že samovolným důsledkem osvobození každého člověka je větší blahobyt pro všechny, i pokud je založen na individuálním sobectví, neboť „když člověk studuje, co je pro něj nejvýhodnější, nutně dospěje k závěru, co je nejvýhodnější pro společnost“. Její verze, že podnikatel, který pracuje pro sebe, tím pracuje i pro společnost, a měl by proto mít co největší prostor a svobodu, je dodnes ústřední ideou liberalismu.
Přestože se to může zdát přehnané, na liberalismu je možno snad nejpřesvědčivěji doložit, jak se v dějinách každé pokrokové hnutí postupem času zdeformuje, stává se reakčním a nakonec se zhroutí. ‚Přehnané‘ proto, že současný neoliberalismus to teprve čeká, ‚každé‘ je možno doložit už judaismem, neboť jakmile se židovští panovníci včetně Šalomouna a Davida dostali k moci, vždy začali ušlechtilé zásady své víry opouštět (a Židé na to vždy dříve nebo později doplatili).
Liberalismus vyšel z oprávněné kritiky světské a církevní šlechty, neboť světská šlechta ztratila svou opodstatněnost (přestala za své státy a panovníky nasazovat životy, žila v zahálce a v nezaslouženém přepychu) a církevní šlechta ji ztratila už dávno předtím svou amorálností a erozí své ideologie.
Původní morální opodstatněnost však brzo ztratil i liberalismus, neboť se stal se ještě tvrdším a bezohlednějším než feudalismus, například tím, že zrušil odsuzování lichvy. Nastolil svobodu pouze pro bohaté a vytvořil prostor pro vznik socialistických a komunistických idejí, včetně usilovných až násilných snah nově formovaných vrstev chudých lidí tyto ideje naplnit.

Immanuel Kant (1724-1804) byl typickým příkladem introvertního až podivínského filosofa, ‚roztržitého profesora‘. Také opět toho, jak jeden filosof popírá druhého: zatímco Hume svým empirismem popřel Descarta, Kant se sice pokusil vyrovnat empirismus, skepticismus a iracionalismus s racionalismem, avšak sázel opět hlavně na racionalismus - na co nejpřesnější myšlení.
Zabýval se praktickým rozumem a lidskou soudností, zkoumal, co je apriori a co aposteriori a co je jev a co ‚věc o sobě‘, která není poznatelná. Podobně jako řada jiných, zejména německých filosofů ovšem podlehl svodu oslňovat mimořádně složitým vyjadřováním, takže s jeho pochopením měli potíže i mnozí jiní filosofové. ‚Řešili‘ to (opět typicky) tak, že Kanta interpretoval každý po svém a každý z nich věřil, že jeho interpretace je správná.
Přestože Kant byl mnohými současníky označován za největšího filosofa všech dob a měl na své následovníky značný vliv, ze samotného jeho učení toho ke dnešku mnoho nezbylo. Dodnes známý je především jeho kategorický imperativ: „Jednej tak, jako by se pravidlo tvého jednání mělo tvou vůlí stát všeobecným pravidlem.“ Znamenalo to, že pouze takové jednání, které odpovídá všeobecnému „racionálnímu morálnímu kánonu“ a vylučuje jakoukoli lež, je čestné a správné. ‚Kategorický‘ například znamená, že „když vrah pronásleduje tvého přítele a zeptá se, jestli se neschoval u tebe a ty mu zalžeš, spácháš zločin“, což je ovšem logika dovedená do absurdnosti.

Americká nezávislost a demokracie je sice spojena především se jménem George Washingtona, jejím ideovým vůdcem však byl univerzálně vzdělaný právník, teolog-unitář a politik, v pořadí třetí americký president Thomas Jefferson (1743-1826); autor Deklarace nezávislosti z roku 1776, obsahující dnes již kultovní větu „všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni“. Jeffersonův význam spočívá též v tom, že silou své osobnosti duchovně a politicky dlouhodobě ovlivnil americkou společnost.
Americký politický systém se zakotvil v kolektivně vytvořené Ústavě Spojených států amerických z roku 1787 a k ní přidané Listině práv, všeobecně chápané jako listina svobod. Americká demokracie ovšem od počátku trpěla (podobně jako antická řecká) otrokářstvím a kromě toho rasovou diskriminací. Boj za zrovnoprávnění obyvatel byl podobně těžký a zdlouhavý jako boj evropského osvícenství proti církevním a feudálním mýtům a zlořádům.

Jednu z nejvleklejších bariér lidského myšlení narušila anglická spisovatelka Mary Wollstonecraftová (1759-1797). Její publikaci Obhajoba ženských práv je možno považovat za obdobu či větev americké Deklarace lidských práv. Dodnes citované tvrzení této matky feminismu „mysl nemá pohlaví“ bylo sice do jisté míry nesprávné, neboť ženská mentalita se od mužské liší, ale nebyl problém je správně pochopit. Její ostatní argumenty už byly nevývratné: když liberalismus pro všechny, tak i pro ženy, když práva pro všechny, tak i pro ženy.
Jelikož Wollstonecraftová v Anglii narazila na odpor a přezírání, přestěhovala se do Francie. Přestože to bylo v době vrcholícího francouzského osvícenství, narazila i tam. Zahájil se tak boj, zpočátku i později skoro stejně nelítostný jako politický boj mezi pravicí a nastupující levicí. Ženy si svá práva (zejména v Evropě a Americe) nakonec vydobyly, na jedné straně však neúplně, na druhé straně pronikly i do sfér které jim nepřísluší, přistoupily na uspěchaný způsob života a mnohé z nich tak ztratily a dál ztrácejí své přirozené vlastnosti a sklony.

(výňatky z připravované knihy Dějiny kritického myšlení, neomodernismus a nová víra)