Po Listopadu se do naší armády vrátili duchovní a navázali tak na tradici rakousko-uherských a prvorepublikových kněží neboli feldkurátů. Po roce 1918 jsme sice rakouský teokratismus zavrhli, ale duchovní se v armádě udrželi, jednak z ohledu na převážně věřící Slováky, jednak proto, že psychologů a sociálních pracovníků byl tehdy naprostý nedostatek. Po Únoru byli duchovní vystřídáni pověstnými politruky.

Na duchovních mi vadí, že se neustále snaží přetahovat „ovečky“ na svou víru a zejména, že využívají situací, kdy se kdokoli dostane do duševní tísně nebo do krize. Armáda jedno z nejvděčnějších „bitevních polí“, zejména pokud se ke kterémukoli vojákovi přiblíží smrt. (Za všechny ostatní lze jmenovat obrat k víře Stanislava Grosse.)

Problém tkví i v tom, že se do armády boční cestou dostává politika: je skoro jisté, že většina duchovních volí KDU/ČSL nebo TOP 09.

Snad nezávažnějším problémem ovšem je, že spolu s náboženskými mýty neboli nepravdami se tak do armády dostávají i mýty a nepravdy jiné, neboť jak to říkal už Karel Havlíček, „na jednu lež se vážou tisíce jiných“. A duchovní tak armádě a tím celé naší sekularizované společnosti, tak těžce se zbavující komunistických a postkomunistických mýtů, spíše škodí než pomáhají. Měli by být nahrazeni psychology, psychiatry, pedagogy a sociálními pracovníky, tedy odborníky, kteří pomohou lépe, neboť jsou školení v kriticko-realistickém myšlení.

A nechť se na mne naši novodobí feldkuráti nezlobí, co naše demokracie potřebuje ze všeho nejvíc, je právě kriticko-realistické myšlení, a ne naopak.

Uvědomují si naši politici, že jakékoli náboženství je principiálně antidemokratické?