Modernisté 20. století

29. 01. 2016 | 16:28
Přečteno 2057 krát
Židovské intelektuální myšlení si díky specifické židovské historii dodnes zachovalo a zachovává částečnou svébytnost, kterou lze charakterizovat jistou nevědeckostí, v dobrém i špatném smyslu ovlivňující, zejména však obohacující evropské ‚řecké‘ myšlení. Vedle Marxe je to příznačné pro rakouského psychiatra a psychologa Sigmunda Freuda, jeho žáka Alfreda Adlera a řadu dalších židovských myslitelů, jakými byli sociologové David Riesman a Zykmund Bauman, filosof Karl R. Popper a hlubinní psychologové Erich Fromm a Arthur Janov.

Sigmund Freud (1856-1939) dokázal podobně jako většina těchto myslitelů „udeřit ve správný okamžik na správnou strunu“, v jeho případě na do té doby ‚špinavou‘ sexualitu, a to tím, že ji povýšil na nejsilnější zdroj veškeré lidské motivace. V tom se sice mýlil, jeho koncept psychoanalýzy však přesto měl dalekosáhlý a nadčasový význam.
Jako první plně docenil úlohu lidského podvědomí a nevědomí. Vytvořil koncept tří instancí lidské psychiky: pudové Ono, integrující Já, a korigující a potlačující Nadjá. Doslova revoluční byla jeho psychoterapeutická metoda, spočívající v nenásilném odkrývání potlačených traumatických zážitků z dětství, které považoval za hlavní příčinu neurotických, delinkventních a téměř všech ostatních psychických problémů a poruch. Tuto metodu doplnil výkladem snů, kterým doslova smetl všechny předchozí vesměs převážně nepodložené výklady.

Freudův žák Alfred Adler (1870-1937) odmítl zdůrazňování sexuality a zaměřil se na sociálně psychologickou problematiku. Člověk je podle něj veden jednak potřebou začlenit se mezi ostatní, jednak touží nad ně vyniknout a ovládnout je - ústředním lidským pudem není sexualita, ale pud či touha po moci.
Adlerův přínos spočívá též v rozpracování psychických komplexů, zejména komplexu méněcennosti. Tento koncept doplnil jeho žák Fritz Künkel dialektickou polaritou sebestředného a nesebestředného neboli nevěcně a věcně orientovaného člověka. Věcně orientovaný člověk není necitlivý, je naopak široce senzibilní. Pro nevěcného člověka je charakteristická spíše selektivní senzitivita či přecitlivělost, provážená vždy stejně selektivní necitlivostí.
(Americký sociolog David Riesman to doplnil polaritou vnějšně a vnitřně orientovaného člověka. Ideovými ‚dvojčaty‘ Riesmanovy knihy Osamělý dav jsou román Kdo chytá v žitě spisovatele Jeroma D. Salingera a dodnes kultovní film Půlnoční kovboj režiséra Johna Schlesingera.)

Druhým Freudovým žákem-odpadlíkem se stal Carl Gustav Jung (1875-1961). Jeho největším přínosem bylo rozšíření Freudova individuálního nevědomí na nevědomí kolektivní a rozpracování lidských polovědomých až nevědomých pudů, potřeb, instinktů, a představ (jak je nastínil už romantismus, avšak též pohádky, řecká mytologie aj.), které označil za archetypy a jimž přiznal mimořádnou emocionální a motivační sílu.
„Pro Freuda je nevědomí hlavně schránkou pro potlačené věci. Dívá se na ně z rohu dětského pokoje. Pro mne je to obrovské historické skladiště. Připouštím, že mám také dětský pokoj, ale ten je malý ve srovnání s rozlehlými prostory historie… Kolektivní nevědomí je nejhlubší vrstva, kam můžeme při našem zkoumání nevědomí dosáhnout… kde už člověk není rozlišitelný jedinec… Obsahy kolektivního nevědomí nejsou předmětem nějakého libovolného úmyslu a nejsou ovladatelné vůlí… Archetypy jsou velké rozhodující síly; ony způsobují skutečné události, a ne naše osobní úvahy a praktický intelekt.“
Pozoruhodný je též Jungův koncept psychicky zdravého, vnitřně integrovaného ‚individuovaného‘ člověka, který je sice propojen s vnějším světem i s kolektivním nevědomím, avšak dopracoval se k vlastním postojům a má nad vnějším světem i sám nad sebou nadhled.
Archetypy jsou ovšem vůlí přinejmenším různě ovladatelné, v závislosti na jejich síle, na konkrétní situaci a na síle racionality daného konkrétního jedince.
Freud konceptem Ono a zejména Jung konceptem kolektivního nevědomí silně ovlivnili západní myšlení, neboť nalomili či nabourali dosavadní optimistickou víru v možnost zřetelného vývoje člověka k lepšímu.

Čelním představitelem americké modernistické literatury byl vedle Jacka Londona a Ernesta Hemingwaye sociolog, publicista a spisovatel Theodore Dreiser (1871-1945). Vynikl naturalistickou, byť nenásilně podanou kritikou amerického chápání svobody a individualismu, prázdnoty konzumního způsobu života a posuzovaní lidí ne podle toho jací jsou, ale jak jsou majetní. Sám trpěl vnitřním rozporem: mezi vyhraněně levicovou orientací a fascinací ‚lepšími lidmi‘. Dodnes nanejvýš aktuální je jeho román Americká tragedie, jehož hrdina, pocházející z chudé protestantské rodiny, zavraždí svou těhotnou dívku, neboť mu stojí v cestě za kariérou - za naplněním ‚amerického snu‘.

Ruská literatura vždy vyvěrala z barvité a pohnuté ruské historie. Dobře ji ovšem zná jen kdo četl Borise Andrejeviče Pilňaka (Vogaua, 1894-1938), který ze všech ruských spisovatelů nejlépe a nejnezkresleněji podal obraz základních rysů ruské společnosti a její mentality.
Příznačné je, že byl stejně jako jeho současník a podobný realista-naturalista Isaak Babel stalinským režimem popraven. Jiný jeho současník, Michail Afanasjevič Bulgakov, autor slavné ‚faustovské‘ knihy Mistr a Markétka, smrti unikl jen díky tomu, že ji za svého života nepublikoval.

Hrůzy 1. světové války zásadním způsobem poznamenaly dosavadní osvícenský optimismus a víru v pokrok. V literatuře se objevila ‚ztracená generace‘, reprezentovaná Erichem M. Remarquem, Williamem Faulknerem, Richardem Aldingtonem, Francisem S. Fitzgeraldem, Johnem Steinbeckem a Ernestem Hemingwayem (1899-1961).
Hemingway se proslavil románem Sbohem armádo, četnými povídkami a dalšími romány, v závěru života mistrovským romanetem Stařec a moře.
Jeho krédem bylo, že první spisovatelovou povinností je mluvit pravdu a „jen to, co skutečně cítí, a ne to, co se předpokládá že bude cítit, a co se lidé domnívají, že bude cítit… Cítit pouze to, co skutečně cítí, a ne to, co si myslí, že by měl cítit.“

Angličtí spisovatelé ‚antiutopisté‘ Aldous Huxley (1894-1963), George Orwell (1903-1950) svými romány Konec civilizace (Brave New World) , Farma zvířat a 1984 a Američan Ray Bradbury (1920-2012) románem 451 st. Fahrenheita nepřímo navázali na Freuda a Junga, zejména tím, že prohloubili jejich nedůvěru v možnost změny člověka k lepšímu, a západní myšlení posunuli ještě dál směrem k pesimismu.
Rozdíly mezi Huxleyem a Orwellem výstižně vyjádřil americký spisovatel Neil Postman: „Orwell se obával těch, kteří by zakázali knihy. Huxley se obával, že by nebyl důvod knihy zakazovat, protože by nebyl nikdo, kdo by chtěl nějakou číst. Orwell se obával těch, kteří by nám odpírali informace. Huxley se obával těch, kteří by nám jich dali tolik, že by nás uvrhli do pasivity a egoismu. Orwell se obával toho, že by byla pravda před námi skryta. Huxley se obával toho, že by pravda utonula v moři bezvýznamnosti. Orwell se obával, že se staneme nesvobodnou kulturou. Huxley se obával, že se staneme kulturou zcela zaujatou obdobou smyslových filmů heče peče a her s odstředivým míčem. Jak Huxley poznamenal v Brave New World Revisited, zastánci občanských svobod a racionalisté, kteří vždy varují před tyranií, zapomněli na téměř nekonečnou lidskou touhu po rozptýlení. Huxley dodává, že v knize1984 jsou lidé ovládáni způsobovanou bolestí. V Konci civilizace jsou ovládáni způsobovanou rozkoší. Ve zkratce, Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme. Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.“
Huxleyův přínos byl ještě větší než Orwellův, neboť zatímco Orwell rozvedl již od nepaměti známou metodu ‚cukru a biče‘ aplikovanou mimo jiné v Sovětském svazu, Huxley západní myslitele upozornil na to, čemu se začalo říkat konzumní společnost, a na nebezpečí ještě sofistikovanější metody ‚cukru‘, která, jak v závěru života prohlásil, se projevila ještě dřív, než sám očekával. Dnes jsme fascinováni, jak se dál naplňuje a prohlubuje.
Nový světový řád zneužil psychologii moderní výchovy, vycházející ovšem z odvěkého, že po dobrém se toho dosáhne mnohem víc než po zlém: dejte psovi piškot, udělá vše co po něm chcete a nemusíte ho proto vůbec trestat.

Hlubinná psychologie se od počátku snažila integrovat se do ostatních humanitních oborů. Poválečná existenciální filosofie postupovala jakoby opačným směrem: pronikala do hlubinné psychologie. Velký ohlas vzbudily zejména publikace amerického psychologa a sociálního filosofa Ericha Fromma (1900-1980), který se pokusil začlenit psychologii do marxismu, v jeho pojetí ovšem uměřeného a oproštěného od hlavních Marxových omylů, a zdůrazňujícího humanismus.
Frommovy základní teze naznačují již názvy jeho knih: Strach ze svobody, Psychoanalýza a náboženství, Zen-buddhismus a psychoanalýza, Zdravá společnost, Umění milovat, Lidské srdce, Anatomie lidské destruktivity, Mít či být a Umění naslouchat.
Kniha Zdravá společnost vychází z kritiky tehdejší euroamerické společnosti a popisuje její problémy: „Odcizení, jak je nacházíme v moderní společnosti, je téměř úplné. Proniká vztahem člověka k práci, k věcem které konzumuje, ke státu, k bližním a k sobě samému. Člověk vytváří svět věcí, jaký nikdy předtím neexistoval. Vytváří složitý společenský stroj ke správě technické mašinérie, kterou zkonstruoval. Avšak toto vše je nad ním a přes něj. Člověk se necítí jako tvůrce a centrum, ale jako otrok Golema, který je dílem lidských rukou. Čím gigantičtější a mocnější jsou síly, které uvolnil, tím se jako lidské bytí cítí bezmocnější.“
V rámci psychologie je pozoruhodný zejména Frommův koncept bilofilního a nekrofilního člověka.

Pokud platí, že „nejlepší lidé myslí stejně“, argumentem pro toto tvrzení je dílo zoologa a etologa Konrada Lorenze (1903-1989), neboť přestože vycházel z jiných empirických poznatků než většina jiných myslitelů, dospěl k podobným závěrům jako oni.
Mimo jiné vyslovil Osm hříchů, které mohou vést ke zkáze lidstva:
1 – přelidnění Země
2 – ničení životního prostředí
3 – závod člověka se sebou samým
4 – ztráta schopnosti prožívat city
5 – genetický úpadek
6 – rozchod s tradicí
7 – rostoucí poddajnost k doktrínám
8 – zbrojení atomovými zbraněmi

Žákem, který překonal své učitele (Sokrata, Masaryka a další) byl rakouský filosof Karl Raimund Popper (1902-1994). Překonal je ovšem jen částečně, neboť se neodhodlal k tomu nejdůležitějšímu - k přímému společenskému a politickému působení.
V knize Otevřená společnost a její nepřátelé analyzoval a charakterizoval ‚uzavřenou společnost‘ jako opírající se o přírodní a vžité síly ovládající lidskou mentalitu a podal psychologickými vhledy provázenou kritiku Platona. ‚Otevřenou společnost‘ vyjádřil jako neustále se vyvíjející a v podstatě zdravou demokracii, „která uvolňuje kritické schopnosti člověka“. Přechod od uzavřené (totalitní) společnosti ke společnosti otevřené lze podle něj považovat za jednu z nejhlubších revolucí, jaké kdy lidstvo prodělalo: „Řekové pro nás započali onu velkou revoluci, která je dosud zřejmě na svém počátku.“ Přitom už Sokrates znal ‚lék‘ - cestu od otevřené mysli jednotlivce k otevřené společnosti.
T. G. Masaryka Popper považoval spolu s Winstonem Churchillem (který ovšem neměl Masarykův rozhled a v politice mnohdy chyboval) za největšího politika 20. století.

Tím, že vystoupil proti diskriminaci černochů, se teolog, filosof a politik Martin Luther King (1929-1968) stal bojovníkem proti jakékoli diskriminaci jakýchkoli lidí. Jednalo se mu nejen o černošská a obecně lidská práva, ale o všechny trvale platné etické hodnoty. Jeho slavné „mám sen“ výrazně protiřečilo ‚americkému snu‘.

Hlubinnou psychologii, pojetí ‚dětského pokoje‘ a teorii krize (ve smyslu, že jedině krize může navodit zásadnější změny) dovedl do logických konců americký psycholog a psychoterapeut, zakladatel tzv. primární terapie Arthur Janov (nar. 1924). Jeho koncept ‚reálného člověka‘ je sice mimořádně cenným doplňkem Masarykova demokratického realisty-humanisty a Frommova biofilního člověka, avšak jako absolutně harmonická bytost je de facto nereálný. O to cennější je ovšem Janovova analýza ‚nereálného člověka‘:
„Protože nereálné Já je systém, který je nám vnucován zvenčí, tělo jej odmítá, jako by odmítalo každý cizí prvek. Každý organismus se snaží být reálný. Protože nám neurotičtí rodiče nedovolí, abychom byli reální, volíme si klikaté – to je neurotické – cesty k dosažení reálnosti. Neuróza je prostě nereálný způsob, jakým se snažíme být reální… Bolest je jak cestou do neurózy, tak cestou z ní… Funkcí nereálného systému je potlačovat systém reálný, ale protože reálné potřeby nelze vykořenit, konflikt je nekonečný. Tyto potřeby, které se snaží najít uspokojení, jsou transformovány nereálným systémem, aby mohly být uspokojeny pouze symbolicky… Pak vidíme neurotika jako člověka, jehož motor je neustále zapnutý… Nereálný systém transformuje skutečné potřeby v potřeby chorobné. Člověk se například může přejídat, aby nevnímal vlastní prázdnotu… Primární bolest je oddělena od vědomí, protože vědomí znamená nesnesitelnou bolest... Primární bolest je to, co dítě cítí, když nemůže být samo sebou. Jakmile je bolest od vědomí oddělena, vzniká vnitřní napětí. Toto napětí je rozptýlená bolest. Je to tlak potlačených pocitů, které chtějí být uvolněny. Vnitřní napětí dělá z lidí energické podnikatele, narkomany a homosexuály, z nichž každý svým způsobem trpí, a proto si vytvoří určitý životní styl nebo ‚osobnost‘, aby své utrpení zmírnil a nakonec úplně otupil. Narkoman je často upřímnější než podnikatel… neboť si svou bolest obvykle uvědomuje… Člověk může být milován desítkami lidí, a přesto nikdy neuspokojí potřebu rodičovské lásky. Člověk může přednášet tisícům studentů, a přesto neuspokojí zoufalou potřebu, aby mu rodiče naslouchali... Neurotický pocit osamělosti je snahou popírat osamělost… pro neurotika je to často celodenní zaměstnání. Neurotik se obklopuje lidmi, aby zakryl svůj pocit, že nikdy do skutečné rodiny nepatřil… Neurotický boj skutečné uspokojení nepřináší, protože je symbolický a nikoli reálný… Neurotik slyší jen to, co chce slyšet… nedokáže vnímat okolní svět objektivně… musí zneužívat druhé, aby se cítil důležitý… může chtít cigaretu, prestiž, moc, dobrý prospěch nebo rychlé auto – a to všechno jen proto, aby potlačil bolest prázdnoty, méněcennosti nebo bezmocnosti… chce hodně, protože má tak málo… musí si vymyslet nějaký vyšší nebo posmrtný život… musí si představovat, že někde existuje skutečný smysl veškeré existence… Přes veškerou svou genialitu nám Freud odkázal dvě velice nešťastné myšlenky, které jsme přijali jako absolutní pravdy. První říká, že neuróza nemá žádný začátek – jinými slovy, narodit se jako člověk znamená narodit se jako neurotik. Druhá říká, že v lidské společnosti nejlépe fungují lidé s nejsilnějším obranným systémem… Víra ve zdravou obranu je založena na předpokladu základní úzkosti, která je člověku vrozená a již je nutno omezit. Primární terapie u normálních lidí myšlenku existence základní úzkostí popírá.“
Pod Janovovým vlivem složil John Lennon ‚píseň století‘ Imagine, jejíž vize jsou sice stejně krásné a přitažlivé jako Janovovy, avšak podobně jako Marxova vize komunismu jsou neuskutečnitelné.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Smoljak David · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Těšínská Tereza · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy