Zatímco mezi politickými analytiky a komentátory se množí hlasy, že premiér Bohuslav Sobotka zraje a přibližuje se (byť podle některých příliš pomalu) ke státnictví, prezident Zeman si myslí, jak se včera vyjádřil pro Deník.cz, něco přesně opačného. Nebo si to naopak nemyslí ale uvědomuje si, že Bohuslav Sobotka se mu stává stále silnějším protivníkem, což ho vede ke stále častějším a nehoráznějším výpadům proti němu.

Zemanův včerejší výpad je nehorázný už jen svou nepravdivostí. Chce popřít, že pravda vítězí, jak mu visí na Hradě nad hlavou, a vysmívá se tomu. Proto tam načas zavlály červené trenýrky (jak máme červenou barvu spojenou se Stalinem a teď s Putinem), které Zemanovu politiku vystihují mnohem lépe. Zdá se, že mráz opět přichází nejen z Moskvy, jak to kdysi vyjádřil Vladimír Mlynář, ale opět též z Hradu, jak to v Klausově době vyjádřil Michal Vieweg.

V uvedeném rozhovoru pro Deník jsou ovšem i další nepravdy a demagogie. Pokud Zeman říká, že je levicový politik, je to nepravda nebo pravda pouze velmi částečná. Pravdu zde má právě Bohuslav Sobotka (který ho zná lépe než kdokoli jiný), když to popírá. Sociálně demokratickou politiku Zeman na počátku své polistopadové kariéry zvolil hlavně proto, že tam našel díru na politickém trhu, a této politice odpovídaly spíše jeho slova než skutky. Stačí uvést jeho splynutí s Klausem v Opoziční smlouvě, program Strany práv občanů, jeho nynější přibližování se k dnes už neskrytě pravicovému oligarchovi Babišovi a hnědou, tj. neoranžovou politiku vůči muslimům a imigrantům - to není vyvážená a obezřetná politka Bohuslava Sobotky, je to extremistický populismus.

Další nepravdou je, že Sotoka je neúspěšný politik. Je naopak třeba se mu obdivovat, jak Zemanem rozštěpenou ČSSD zkonsolidoval a spolu s tím i celou naši politickou scénu. Jak zvládl Zemanem nastražený pokus o lánský převrat a kolik trpělivosti až do dnešních dnů vůči němu projevil.

Pokud se Zeman chlubí, že ČSSD kdysi vytáhl ze sedmi na 32 procent, zastírá, v jaké situaci tuto stranu později opouštěl, jakých chyb se mezitím dopustil (viz název jeho „exilové“ knihy Jak jsem se mýlil v politice) a jak dopadla jeho Strana práv občanů.

Pokud Sobotkovi vytýká „neúspěch“, tedy nepřekročení třiceti procent, není to opět nic jiného než demagogie, neboť v době, kdy září nová (ne)strana ANO, je to třeba považovat spíše za úspěch. Nehledě na to, že naše veřejnost pod Sobotkovým vedením alespoň částečně obnovila důvěru k politickým stranám a že se poprvé o Listopadu objevují známky celkové konsolidace.

Tak jako Zeman rozštěpil a tím výrazně naboural ČSSD, štěpí a nabourává celou českou společnost. (TGM: bez shody v základních orientacích nemůže být silné republiky).

Jeho otevřené přihlášení se ke Konvičkovým postojům není třeba komentovat.