"Lidský duch, jenž zdánlivě triumfoval nad démoničností přírody, do sebe tuto démoničnost nepozorovaně pohltil a stal se tak loutkou v rukou ďábla. Mohlo k tomu dojít jen proto, že se věřilo, že démony zlikvidujeme, když je vysvětlíme jako pověru. Přitom se přehlédlo, že toto jsou v podstatě projekce, tedy produkty určitých faktorů v lidské duši. Když jsme jejich výtvory uznali za nepravé a iluzorní, nezničili jsme tím jejich zdroje ani jsme je nezbavili jejich účinnosti. Naopak – když už se démoni nemohou usídlit ve skalách, v lesích, horách a řekách, využijí člověka, a to je mnohem nebezpečnější obydlí."
Carl G. Jung

Posokratovské rozpolcení na zdravou a nezdravou (demokratizační a antidemokratizační) filosofie nikdy nepřekonala a je to jednou z hlavních příčin, proč počínaje koncem 19. století začala za ostatními humanitními obory zaostávat. Již v první polovině 19. století k tomu přispěl Auguste Comte, neboť jak napsal T. G. Masaryk, „začal s kritikou mýtu, aby nakonec vyfantazíroval celou positivistickou filosofii“. Comte se dopustil také jiné závažné chyby: psychologii na rozdíl od sociologie nezařadil mezi vědy.

Problém naprosté většiny významných filosofů nebyl v úrovni jejich myšlení či v jejich inteligenci (ta byla vesměs mimořádná), ale v jejich osobnostech - v jejich ‚psychologii‘. Filosofie jim byla prostředkem k ‚vzlétnutí do výšin‘, a podobně jako v teologii, politice a umění se v ní prosazovali především problematičtí a psychicky nevyrovnaní jedinci, trpící neurotickým přetlakem, zbytnělým Já a „bělmem na očích“ (jak by řekl Karel Havlíček). Typický příkladem je „poslední velký filosof“ Ludwig Wittgenstein, který trpěl depresemi, potlačovanou agresivitou a neuspokojivými mezilidskými vztahy.

Je to ovšem problém nejen významných filosofů, ale je to problém mnohem obecnější – je to de facto problém celého lidstva a celých lidských dějin: daleko častěji se prosazují lidé psychicky disharmoničtí a nezdraví pohánění přídatnou neurotickou energií na úkor lidí psychicky harmonických a zdravých. Naposledy to dokládá nástup postmodernismu, který ukončil ‚zlatá šedesátá‘ léta 20. století, splynul s neoliberalismem a neokonzervativismem a nastolil ‚nový světový řád‘.

Koncem devatenáctého století, pod tíhou neustále narůstajících zdrcujících argumentů se zdálo, že iracionalisté jsou definitivně poraženi; záhy se však početně a zejména propagandisticky znovu vzchopili, což vedlo nejen k novému vzestupu teologie, ale též ‚modernistických‘ věroučných ideologií, jakými byly marxismus-leninismus, fašismus a nacismus.

Pro všechny tyto ‚myslitele‘ platilo staročínské a starořecké „ne všichni vzdělaní lidé jsou nutně moudří“. I proto se filosofie stále víc uzavírala sama do sebe a ztrácela podobně jako teologie (kterou však přece jen přemohla) své společenské opodstatnění a uplatnění; kolísala nahoru a dolů, dál se štěpila, osvěcovala i mátla, aby nakonec klesla kamsi dolů, nahrazována ‚nižšími‘ humanitními obory, které ovšem bez ní ztrácely vzájemnou propojenost a integritu.

Základní problém je tedy v samém člověku. Tkví nejen v jeho neurotických, ale také (nebo možná ještě víc?) v jeho iracionálních, biologických, zvířecích a dávných historických kořenech - „za vším hledej člověka“. Je zarážející, jak tuto skutečnost filosofové i ostatní humanitní vědci dodnes nedoceňují. Nedostatečné přihlížení k psychologickým faktorům se vymstilo nejen Comtovi, ale též většině myslitelů 19. století včetně Marxe – neuvědomili si, že jejich představy o pokroku jsou nereálné.

První postmodernisté se objevili po konci 2. světové války. Reagovali na hrůzy které způsobila a na nové, tíživé rozdělení světa na Západ a Východ. Přehlédli, že modernismus byl ve filosofii a ideologii pokrokový, paušálně se odvolali na důsledky fašistických, nacistických, stalinistických a jiných „jediných pravd velkých vyprávění modernismu“, a že 2. světová válka byla ve skutečnosti stejně jako 1. světová válka světovou revolucí a posílila demokratické uspořádání světa. Vytvořili koncept rozmělněné pravdy, který se v do veřejnosti rozšířené zvulgarizované podobě promítl do tvrzení, že pravda neexistuje (a každý ji proto může pojímat po svém a dělat si co chce), čímž jen dál prohloubili desintegraci humanitních věd. Toto tvrzení popírá samo sebe, stejně jako tvrzení „uznáváme pluralitu, náš postoj k ní je však nepluralitní“. Jediná plně obhajitelná teze je totiž „neexistence pravdy neexistuje“. Pro postmodernismus je také charakteristické, že odmítl nadřazenost racionality. Tím, že zrovnoprávnil pluralitu názorů a různých úhlů pohledu, přispěl též k všeobecnému uvolnění morálky. Tyto postoje ovšem naštěstí nikdy zcela a obecně nepřevládly a také řada postmoderních filosofů si vytvořila pojistku v podobě neodmítání modernismu jako celku, resp. Jeho nevyvratitelných výdobytků.

Po pádu sovětského Východního bloku se k postmodernismu přidali i ‚rudí pravičáci‘, kteří z noci na ‚den‘ otočili a jejichž krédem se stalo klasické liberalistické „státe nezasahuj“ (v jejich případě hlavně do mých podvodů), podobně jako čínští ‚maoističtí pravičáci‘ a většina ostatních viditelných i neviditelných, národních i světových ‚hybatelů‘ a vládců. (V USA ničí demokracii i volební systém, založený na kapitálu - proto ani Clinton ani Obama ‚nic moc nezmohli‘.)

Postmodernismus sice uvolnil a tím i obohatil umění, na druhé straně to ovšem vedlo k svévolným přístupům k umělecké tvorbě. Uvolněním tržních mechanismů přispěl k posílení všeobecného egocentrismu, sobectví a k úpadku soudnosti a vzdělanosti obyvatelstva, opírající se o irelevantní informace. Je přirozené, že od počátku vyvolával kritické, byť bohužel dodnes nepřevažující reakce. Některé, jako například koncept „postmoderní moderny“ německého filosofa Wolfganga Welsche vyšly ze snahy omezit či překonat rozrůzněnost a rozporuplnost postmodernismu. Americký sociolog Jeffrey Alexander vystoupil v roce 1994 s konceptem neomodernismu a upozornil zejména na jeho univerzalistické a demokratizační možnosti. S pojmem neomodernismu pracoval již v roce 1955 též jiný významný sociolog Zykmunt Bauman, ale jen okrajově . Široce rozpracován je naopak koncept „druhé moderny“ německého sociologa a sociálního filosofa Ulricha Becka, avšak neopírá se o Masarykovy a Popperovy nejnosnější teze a mnoho nového nepřináší. Nově vzniklé ideové proudy, postpostmodernismus a meta, ultra či hypermodernismus, jsou zatím nedostatečně vykrystalizované a navzájem si konkurují.

Nic z toho nezabránilo vytvoření ‚nového světového řádu‘. Je příznačné, jak se obsah a smysl tohoto pojmu v průběhu 20. století měnil a nakonec zvrátil či zvrhl. Jako první ho použil americký prezident Woodrov Wilson, modernista, demokrat a humanista, když prosazoval myšlenku Společnosti národů, která měla zajistit mír a porozumění mezi národy. Společnost národů, po roce 1945 Organizace spojených národů, nikdy nedosáhla významu, který jí její modernističtí zakladatelé chtěli připsat, neboť narazila na reakční, konzervativní a po roce 1970 i postmodernistické a neo‚liberální‘ síly. Také tyto reakční síly působily a působí v dějinách ‚věčně‘, a to nezávisle na tom, zda a nakolik byly či jsou viditelné. V průběhu 20. století se postupně stávaly stále skrytější a stále víc využívaly sofistikovnjěší demagogické a lživé propagandy.

Jedná se o finančně nejmocnější jedince a uskupení, jejichž prvořadým zájmem je trvalá, bezohledná a bezbřehá expanze. Jsou to ti, kdo nyní více či méně viditelně ovládají celý svět a které americký spisovatel Kurt Vonnegut označil za psychopaty. (Je zřejmé, komu vadil Martin Luther King, je méně zřejmé, komu vadili bratři Kennedyové, a je nezřejmé, komu vadil John Lennon. Proč asi byli zastřeleni?)

Lze oprávněně tvrdit, že to byli ‚oni‘, kdo zavinili 1. i 2. světovou válku, kdo především těžili ze studené války a kdo v USA prosazovali stále morálně i věcně méně obhajitelnou politiku světového četníka, jak se to mimo jiné projevilo ve válkách v Iráku a Afganistanu, které USA zavedly do slepé uličky a popudily proti sobě téměř celý islámský svět. Na samém počátku to ovšem byl Evropany a posléze i Američany podporovaný, nejdříve plíživou salámovou metodou a nakonec terorem započatý vznik Izraele, nesporně okupačního státu, který ‚své’ území odpočátku absurdně obhajoval tím, že tam Židé před dvěma tisíciletími žili (a ani to není plná pravda).

To vše je kromě jiného dalším důkazem, že vadné, pravdou nepodložené teorie, ideologie a teze mají nutně vadné následky. Tyto a jiné války, podporující zbrojení, USA zásadním způsobem oslabily, neboť je ze světového věřitele proměnily v téměř fatálně zahlceného dlužníka, což bylo i jednou z hlavních příčin poslední celosvětové hospodářské krize a nepřímo to posílilo jejich rivaly Čínu a Rusko. Židé v Izraeli nikdy nedosáhli vytouženého klidu a Izrael se naopak stal chronickým ložiskěm celosvětového napětí.

Kritici nového světového řádu tvrdí, že nepatrná hrstka nadnárodních, zejména finančních elit programově ovládá a manipuluje svět, že ho neúprosně vykořisťuje a že se snaží o dosažení ‚uzavřené společnosti‘ vedené jedinou nadnárodní, celosvětovou vládou; že ovládá mainstreamová media, která veřejnost udržují v nevědomosti - zaplavují ji četným, nepodstatnými a protichůdnými informacemi („pro stromy nevidět les“ a ‚,rozděl a panuj), materiálním konzumem a bezobsažnou zábavou („dej lidu chléb a hry“), workoholismem („výroba pro výrobu“, „ve spěchu se člověk nerozhlédne, nezamyslí se“) a relativizující morálkou. Výsledkem je mimo jiné neustálé zhoršování prakticky všech ukazatelů psychického zdraví euroamerického obyvatelstva a jeho fyzická zdravotní a vůbec celková degenerace.

Lze sice namítnout, že mocenská elita může znamenat i elitu ideovou – že mezi nejmocnějšími lidmi se nacházejí také lidé soudní a široce vzdělaní, tj. ti kdo ‚vědí‘, vývoj světa v posledních desetiletích však tuto námitku vyvrací. Svět se dál polarizuje a je ohrožen klimatickými změnami a přelidněním (velmi chudí se množí víc než velmi bohatí), ‚elita‘ však proti tomu nic nedělá nebo dělá jen málo. Jakoby čeká, až se vše vyřeší válkou či válkami, kalamitními nemocemi nebo ekologickou katastrofou.

Kdo tedy má vládnout světu? Má to být nesoudný a nevzdělaný lid, nebo (ne)soudní a (ne)vzdělaní mocní? Demokracie se ukazují jako naivní a trpící krizemi, avšak stejně naivní je i současná světová pseudodemokracie, neboť ani ona nemá naději na déletrvající úspěch. Neprosadil se Sokrates s ozdravováním společnosti zdola ani Platon se svým „nebude konce běd, dokud se filosofové nestanou králi nebo králové filosofy“. Jediným řešením je Komenského psychologicky podložené a široce zaměřené vzdělávání společnosti, které jako jediné může vychovat dostatek soudných a psychicky silných jedinců a skupin.

Nic lepšího než demokracie (otevřená společnost) nebylo a není. Demokracie nepotřebuje, dokonce ani nesmí mít žádné přívlastky (sociální, liberální aj.), neboť je jen jedna – vyvážená a podpořená morálkou, otevřenými lidmi, eticky cílenými vědami, uměním a makro či ‚world‘ ekonomií. Osvěta a ozdravování společnosti znamená sice nesmírně zdlouhavou, pracnou a téměř beznadějnou sysifovskou cestu, avšak cestu jedinou nadějnou i možnou.

(z připravované knihy Děiiny kritického myšlení, neomodernismus a nová víra)