Masarykovy žáky lze rozdělit na dvě skupiny: na politiky a ostatní, tj. „pouze“ píšící publicisty a literáty. Ti pouze píšící ovšem jeho žáky v pravém či plném slova smyslu nebyli a nejsou, protože nenaplňovali a nenaplňují jeden z jeho klíčových požadavků, přímo se společensky a politicky angažovat. Jeho žáky nebyli zejména ti, kdo ho chtěli uchopit vědecky, neboť na Masaryka je každá věda krátká.

Zbývají tedy politici a jiní veřejně se angažující lidé, a z těch významných lze za osmdesát let od Masarykovy smrti jmenovat bohužel jen Edvarda Beneše, Václava Havla – a Bohuslava Sobotku.

Proti každému z nich je možno vznést řadu námitek, avšak všechny je přebíjí otázka: měli jsme někoho lepšího? Platí to i pro Bohuslava Sobotku: máme a měli jsme po Listopadu někoho lepšího?

Dodnes mám uschované jeho dopisy, kterými mi děkoval, když jsem mu zaslal své knihy o Masarykovi a Havlíčkovi, a dodnes vidím, jak je v nich jím napsáno „prostuduji si je“. Dodnes vidím, jak přede mnou stojí na ostravském sjezdu ČSSD, představuji se mu „já jsem ten kontroverzní masarykovec“ a on se usmívá a podává mi ruku. (Na ten sjezd jsem jel proto, abych tam prodával své knihy. Musím dodat, že se tam prodala pouze jedna.)

Bohuslav Sobotka je široce vzdělaný intelektuál, avšak – možná i proto, že ví, jak dopadl Václav Havel – je natolik moudrý, aby se do této role nestavěl, tj. „nekázal“ a nemoralizoval. Jistě ví, že víc se dokáže skutky a osobním příkladem.

Ví, že v politice je přehnaná korektnost na škodu a že lháři a demagogové jsou obvykle úspěšnější než „pravdoláskaři“. Ví ovšem též, že Masaryk byl naším nejlepším a nejúspěšnějším politikem právě proto, že byl pravdoláskařem par excellence.

Podobně jako Masaryk před 1. světovou válkou to dnes ani Sobotka nemá vůbec lehké. Avšak ví, že pravda, přinejmenším z Masarykova hlediska sub specie aeternitatis, vždy nakonec vítězí.

Tak jako proti Masarykovi za Hilsneriády stáli mýticky, nekriticky a amorálně uvažující a jednající lidé, proti Sobotkovi dnes stojí Zeman a všichni ostatní štěpitelé naší společnosti, komunisty počínaje a pravicovými politiky konče.

Naopak my všichni, včetně těch, kdo jsou vůči Sobotkovi v dílčích ohledech kritičtí, bychom nyní měli stát při něm. Měli bychom přesvědčovat své přátela a známé, kteří dosud stojí za Zemanem, že se více nebo méně mýlí. Přesvědčovat je po dobrém, trpělivě, „dávat medicínu po kapkách“ a bez zbytečného osočování, přestože Zemanovo chování k tomu provokuje.

Je to dnes v podstatě stejné jako za Hilsneriády a jak to napsal Zdeněk Mahler: „řekni mi, co si myslíš o Masarykovi, a já to řeknu, kdo jsi“. Je možné to pouze parafrázovat: „řekni mi, co si myslíš o Sobotkovi a Zemanovi, a já ti řeknu, kdo jsi“.

Při diskusích se Zemanovými zastánci by nám mohla pomoci Sokratova a Rogersova metoda nepovýšeného kladení otázek a společné hledání pokud možno správných odpovědí. Mohlo by to pomoci, protože Zemanovi zastánci i odpůrci jsou v každé vesničce, ne-li v každé samotě.