Karel Čapek v jednom ze svých nádherných článků, v recenzi knihy právníka a filosofa Emila Svobody Myšlenky o právu, etice a náboženství z roku 1920 napsal:

„Právo a etika se stýkají v tom, že v obou se koná soud nad lidskou činností; avšak soud etiky je vnitřní, jeho měřítkem je svědomí; právní soud je zevní, jeho měřítkem jsou životní zkušenosti a kategorické příkazy čistě praktické povahy. Nemohou se oba tyto soudy ocitnouti v rozporu? Odkud čerpá právo své mravní oprávnění, k jakému etickému ideálu tíhne? Tady Emil Svoboda ukazuje na klasických příkladech z literatury, že právně nezávadný skutek může být hluboce nemravný, nebo že protiprávní čin může být mravním hrdinstvím.“

Je to jasné a každý to pochopí, neboť ze své vlastní zkušenosti zná obě uvedené alternativy. Obě ho roztrpčují, první svou častostí, druhá tím, že jde obvykle o potrestání příkladných, výjimečných lidí.

Také ti nepotrestaní ovšem mohou být výjimeční, i když v záporném slova smyslu. Mohou to být i presidenti, navíc ještě výjimeční škodami, které napáchají. Platí to bohužel pro všechny naše poúnorové presidenty a s výjimkou Václava Havla i pro polistopadové presidenty Klause a Zemana, oba téměř jistě konfidenty StB.

Klaus otevřel dveře kamarádům gaunerům a založil tak český Divoký Západ, kromě toho otvřel dveře lži a demagogii. Zeman v tom pokračoval, pokračuje a možná hodlá dál pokračovat. Teprve před několika lety oba odkryli, kde byly a jsou jejich sympatie: v sovětském i posovětském Rusku.

Sovětské Rusko nás poškodilo víc než nacistické Německo a postsovětské Rusko se nesnaží o nic jiného.

Je to tedy od Klause a Zemana vlastizrada?

Byť právně nezávadná?