Už se mi nechtělo se k Zemanovi znovu vyjadřovat; hlavně proto, že jsem měl pocit marnosti. Po upozornění ústavního právníka a bývalého ministra spravedlnosti Jana Kalvody (pozdě ale přece) na článek 66 ústavy, podle něhož lze v Parlamentu odhlasovat, že prezident je nezpůsobilý vykonávat úřad a že k tomu stačí ve sněmovně a v senátu jen většina, už dál mlčet nejen že nechci, ale ani nemohu.

Že je nezpůsobilý, by mělo být každému soudnému člověku dnes už jasné. Protože tomu ale tak není, uvedu několik argumentů, z nichž každý by sám o sobě měl stačit.

K jeho psychické způsobilosti se v nedávné minulosti veřejně vyjádřilo několik předních českých psychiatrů a neurologů; z klinických psychologů jsem to byl (bohužel) jen já. Zde je třeba předeslat, že odborníci se mohou v podobných případech vyjadřovat i „na dálku“, protože tam, kde nejde o jejich pacienty či klienty, je rozhodujícím a vlastně jen jediným kritériem pouze to, zda si počínají jako profesionálové a zda tedy mají nebo nemají pravdu.

Popíšu jen to a ty nejdůležitější. Významný českoamerický neurolog Martin Jan Stránský v květnu 2015 mimo jiné uvedl, že Zeman následkem dosavadního způsobu života (nevhodná strava, kouření, požívání alkoholu atd.) a celkového zdravotního stavu (cukrovka atd.) podléhá degradujícím neurologickým procesům, které ovlivňují procesy jeho rozhodování a celkově ohrožují nejen jeho samého, ale též českou politiku. K jeho osobnosti se coby neurolog vyjádřil velmi opatrně; zmínil víceméně jen jeho sníženou schopnost sebereflexe. Podle sdělení lidí, které nechtěl jmenovat, Zeman již prodělal lehčí mozkovou mrtvici. Opět opatrně se vyslovil k jeho nepříznivé prognóze, ale ta se v průběhu dalších let víc než potvrdila.

K Zemanově stavu se vyjádřil též nestor českých psychiatrů a kromě toho neurolog a geriatr Miloš Vojtěchovský: „Náš prezident pravděpodobně trpí alkoholovou encefalopatií s degradací charakteru. Má velkou kognitivní rezervu… Také zřejmě má moriatické nálady (pozn.: nevhodné žertování a vulgárnosti, častý příznak u organických poruch mozku)… Projevuje se u něj diabetická porucha zraku – retinopatie (pozn.: korelující s poškozením mozku).”

K Zemanově postupující demenci se v průběhu následujících let vyjádřilo několik dalších renomovaných odborníků, zejména psychiatrů, a vesměs se shodli. Sám jsem ji komentoval různými články a dvěma televizními vystoupeními (po jednom z nich mne Zeman zařadil mezi blbce). Všichni jsme však nakonec ochabli, jednak pro „marnost nad marnost“, jednak ovšem i proto, že se začínali ozývat i další publicisté, neboť Zemanovo chování se stále zhoršovalo a začalo být zřejmé i laikům.

Dnes mohu s plnou profesionální zodpovědností říci, že vlivem demence se v jeho již rozpadlé osobnosti plně vynořilo zlo, které dříve víceméně dokázal udržet na uzdě. Nemusím uvádět výčet všech jeho projevů, jen tvrdím, že tím, jak nás tlačí do chřtánu Ruska a Číny, je vlastizrádcem.