Já je ještě pamatuji, ty pány a dámy vyrostlé za 1. republiky…

Scházeli se u nás, zpěváci a hudebníci brněnské opery a operety i jiní, v nejlepším slova smyslu lepší lidé (nebo chcete-li, v dobrém slova smyslu dobří lidé). Byla to tak trochu uzavřená skupina - znali se a věděli, o čem mohou mezi sebou mluvit. Nejdřív se vždy zpívalo a hrálo, a jak podvečer pokročil, začaly obvykle debaty. My děti jsme sedávaly na gauči a poslouchaly jsme, ale občas jsme i my něco zahrály nebo zazpívaly.

Názorově byli ti páni a dámy různí, avšak pojilo je, že všichni byli „anti“. Vzpomínám si, jak tělem i hlasem mohutný tenorista pan Kos někdy poté, co využil svého chatrného zdraví a nechal se dát do invalidního důchodu, s pocitem uspokojení prohlásil: „Já přece na ty komunisty dělat nebudu!“ Ostatní se snažili na svých postech udržet, ale i tak někteří z nich končili. Jako jedna z prvních „zpěvačka s nebeským hlasem,“ jak jsem to o ní několikrát zaslechl, moje matka.

Nejraději jsem měl jejího korepetitora pana Šmehlíka. Chodil k nám nejčastěji a já a moje sestry jsme si s ním nejvíc užili. Asi mou matku miloval (a nebyl sám), avšak můj otec byl klidný, neboť jednak byli přátelé, jednak matce věřil. Čas od času jsme „pana Feďu“ poprosili, aby nám zahrál Chopinovu Revoluční etudu, neboť ta měla podle nás největší „grády“. Občas nám hrával na harmonice Slepičí pochod a v podřepu a kývavým krokem chodil v obývacím pokoji kolem stolu a my jako kuřátka za ním.

Ještě v padesátých letech přešel do závětří, kam na něj režim moc nemohl: začal hrát po kavárnách a barech. Tehdy jsme z jeho repertoáru nejvíc prožívali Bugatti step a jiné „vypalovačky“ - boogie woogie a rokenrol. Často jsme s ním vyřvávali:

Lidi zlatí to je přece věc jistá,
že bugy vugy naučili i Krista,
válely se nebes pánů baráky,
jak v rytmu džezu natřásali oblaky
a jak to peklo zřelo, hned rokenrol chtělo.

Jééé, satan řval „hrajte dál“
a ďábelsky se smál
a Lucifer na parketu
jé roken tupl bugy koloval…

V druhé polovině šedesátých let panu Šmehlíkovi „komanči“ dovolili hrát „venku“ (měli z něj valuty). Dodnes vidím, jak se jednou před námi vytasil s tehdejší novinkou, plynovým zapalovačem. Nejdřív si zapálil a řekl „to je na cigarety“, potom plamen pustil naplno a s úsměvem dodal „a to je na komunisty!“

Jako člověka jsem si ovšem nejvíc vážil jiného matčina korepetitora, pana Kuchaře, nesmírně vlídného pána. Také on se v šedesátých letech nechal vyexportovat na Západ, a spolupracoval pak s předními tehdejšími evropskými operními zpěváky, mimo jiné s Placidem Domingem. Dodnes mám nahrávky matčina zpěvu s jeho doprovodem, a kdykoli si je pustím, je mi nezadržitelně do breku.

Avšak i ostatní byli skvělí a myslím, že je nemám nijak zvlášť zidealizované. Pan Kozderka, manželé Bakalovi, manželé Halířovi, pan Julínek, „náš“ dětský lékař doc. Kluska, strýc Mirek. Stále vidím, jak v roce 1956 několik z nich sedí u nás kolem rádia a zděšeni poslouchají, co se děje v Maďarsku.

Nikdy jsem od žádného z nich neslyšel sprosté slovo a pokud ano, tak jen v náznaku a pouze, když chtěli něco hodně zdůraznit. Ve všech byla jakési přirozená, nesnobská noblesa. Nepamětníci si je mohou představit, když si vybaví Suchého nebo Svěráka.

Já si tak představuji Ferdinanda Peroutku. Donedávna jsem znal pouze jeho esej Je Edvard Beneš vinen?, ve kterém se pokusil poctivě vypsat svůj názor na Benešův podíl na Únoru 1948.

Když vypukla „jeho“ aféra stran Hitlera, pořídil jsem si výbor z jeho článků. Při jejich čtení mi bylo stejně dobře, jako když si vybavím své rodiče a jejich přátele.

A poprvé jsem se zadíval do jeho fotografií. Jako by to byl jeden z nich: byl to gentleman.