V dnešním globalizovanénm světě, v němž je všechno propojeno nekonečnou sítí navzájem se podmiňujících vztahů a příčin, bychom podle mého názoru měli do nového roku přát vše nejlepší všichni všem.

Kdyby se mě však někdo zeptal, komu či jaké skupině lidí bych to přál nejvíc, asi bych bez váhání řekl, že učitelům. Nebylo by to sice spravedlivé, ale stejně bych si na tom stál, a jen v argumentační nouzi bych se obhajoval, že mě k tomu přiměla či navedla sama ta otázka.

Do argumentační nouze bych se ovšem hned tak nedostal. Jak mám ve zvyku, začal bych od Adama, v tomto případě od staročínských mudrců, kteří opakovaně dokázali společnost pozvednout. Pak bych se odvolal na starořecké filosofy, kteří hlásali pokud možno široké vzdělání svých spoluobčanů. Mimo jiné bych zmínil Sokrata, který učitele v tomto ohledu kladl nad politické vůdce. A dodal bych, že snad nejvíc si to uvědomovali staří Židé a že Židé si toto vědomí podrželi dodnes. Že si toho byli vědomi též středověcí muslimové a že je vyneslo do špičky tehdejšího světového vývoje. A že si to v době našeho obrození byli vědomi naši buditelé, strůjci našeho velkého kulturního i hospodářského vzestupu, z něhož jsme těžili až do šedesátých let minulého století.

Pokud dnes hovoříme o judaistických, antických a zejména křesťanských kořenech našich euroamerických hodnot, ty křesťanské jsou založeny především na renesančním humanismu a na osvícenství, jehož motorem byla optimistická víra v pokrok, tj. – ve vzdělání. Že se po hrůzách 1. a 2. světové války zvrhla v postmodernistický pesimismus a pochybnosti o tom, že člověk je schopen překonat své přírodní pudy a v nevíru v jeho schopnost poznávat pravdu, je podle mne jednou z rozhodujících příčin našeho dnešního úpadku.

Důraz na humanistické (dnes plus ekologické) vzdělávání veřejnosti má jednu slabou stránku: výsledky nejsou vidět ze dne na den a mnohdy nebývají přesvědčivé. Jak to ovšem věděli naši osvícení předkové, jiné cesty není.

A neposlední argument: jestliže PF našim učitelům, tak je to i PF našim dětem.

Přítomnost, 2. 1. 2017