Být víc než ostatní je odvěkou lidskou touhou. Je-li tato touha přebujelá, je za tím nejčastěji napoleonský (klausovský, zemanovský atd.) komplex. Komplex démona, nazývajícího se Nadčlověk, jak byl do světa vypuštěn romantismem, rozvinut pre-ideologem fašismu a nacismu Friedrichem Nietzschem a později ekonomem-filosofem Freidrichem von „Hájek“, je ovšem snad ještě horší.

Romantismus svou oslavou výjimečných zážitků, skutků a jedinců tento trend začal. Je to vyjádřeno například v románu Ztracené iluze Honoré de Balzaca šlechtičnou de Bargeton, protektorkou nadaného mladého básníka Luciena Chardona: „Podle ní géniové nemají bratra ani sestru, otce ani matku; velká díla, k nimž jsou předurčeni, jim ukládají zdánlivé sobectví, protože je nutí, aby všechno obětovali vlastní velikosti. Jestliže rodina zprvu trpí nesmírným vydíráním gigantova mozku, vrátí se jí později stonásobně odměna za všemožné oběti, jež si vymáhaly první boje rozhněvaného veličenstva, a bude se s ním dělit o plody vítězství. Génius je podřízen jen sám sobě, jen on je jediným soudcem prostředků, protože pouze on zná účel: musí se tedy vymknout zákonům, protože je povolán, aby je měnil, a ostatně tomu, kdo se zmocní svého století, je dovoleno po všem sáhnout, všechno riskovat, neboť všechno je jeho.“

Nadčlověk Friedricha Nietzscheho je mimořádně schopný muž, vyznačující se svobodnou a neobyčejně silnou vůlí. Je všehoschopný a pohrdá morálkou a řadovými lidmi.

Jaký způsobem si to vyložili nacističtí zločinci, vyjadřuje jiný Friedrich, švýcarský spisovatel a dramatik Dürenmatt, v novele Podezření, slovy nepotrestaného a po válce dál nevinné lidi zabíjejícího nacistického lékaře: „Věřím ve hmotu (jak ošuntěle vedle toho zní: věřím v Boha), jež je neuchopitelná jako zvíře, jako rostlina, jako uhlí a neuchopitelná, stěží vypočitatelná jako atom. Nepotřebuje žádného Boha, či co se k ní stále přimýšlí, a jejím jediným neuchopitelným mystériem je její bytí. A já věřím, že jsem – jako část této hmoty, atom, síla, masa, molekula – a že mi má existence dává právo, abych dělal co chci. Jako část jsem jen okamžik, jen náhoda, stejně jako je život na tomto ohromném světě jen jedna z jeho nekonečných možností, stejná náhoda jako já – být Země jen o kousek blíž k Slunci, žádný život by nebyl – a smysl mého život tkví v tom, být pouhý okamžik. Ach, ta obrovská noc, kdy jsem tohle pochopil! Nic není svaté, jen hmota… je lhostejné, jestli věci jsou nebo nejsou, jsou zaměnitelné. Když nejsou, je něco jiného… Neexistuje žádná spravedlnost – jak by hmota mohla být spravedlivá – existuje jedině svoboda, a to nutně nezasloužená – jinak by musela existovat spravedlnost, kterou nemůže nikdo nikomu dávat – a kdo by také mohl? – nýbrž kterou si člověk musí brát. Svoboda je odvaha k zločinu, protože je sama zločinem… Ano, já jsem měl tu odvahu být sebou a ničím víc, já jsem se oddal tomu, co mi dává svobodu.“

Jak to bylo oslnivé a jak zcestné! Podobně oslnivě se vyjadřuje další Friedrich, von Hayek. Cituji britského novináře George Monbiota, píšícího pro deník The Guardian. Jeho článek Trumpovo vítězství, tvé jméno je neoliberalismus vyšel 23. 11. v Deníku Referendum. Pochopení souvislostí a kontinuity nechávám na čtenáři:

„Události, jež vedly ke zvolení Donalda Trumpa prezidentem, začaly v Anglii roku 1975. Několik měsíců poté, co se stala předsedkyní Konzervativní strany, se Margaret Thatcherová účastnila jakési schůze. Na ní, jak praví legenda, se jí jeden z jejích kolegů jal vysvětlovat, co považuje za ústřední pilíře konzervatismu.

Thatcherová chňapla do své kabelky, vytáhla ohmatanou knihu a práskla s ní na stůl. ‚Tohle,‘ prohlásila, ‚je to, čemu věříme‘. Tak začala politická revoluce, jež měla změnit celý svět. Tou knihou byla Ústava svobody od Friedricha Hayeka. Její vydání roku 1960 ohlašovalo proměnu poctivé, jakkoli extrémní filosofie, ve vyloženě zločinný podnik.

Ona filosofie se jmenovala neoliberalismus a prohlašovala soutěž za podstatu všech mezilidských vztahů. Působením trhu měla podle ní vzniknout přirozená hierarchie vítězů a poražených, systém účelnější a lepší než cokoliv, k čemu by mohla vést záměrná politika či plánování.

Cokoliv stálo trhu v cestě – daně, normy, činnost odborů či státní politika – bylo prohlášeno za zpátečnické. Ničím neomezovaní podnikatelé měli stvořit dost bohatství, aby nakonec ‚prokapalo‘ ke každému.

Tak alespoň zněla neoliberální nauka v počátku. V době, kdy začal Hayek sepisovat Ústavu svobody, byla už ovšem jím založená síť lobbistů a analytiků štědře dotována multimilionáři, kteří v jeho doktríně spatřovali prostředek k obraně vlastního majetku před demokracií. Ne každý aspekt neoliberálního programu se jim však hodil do krámu a Hayek, jak se zdá, se rozhodl to napravit. Knihu odvozuje od nejužšího možného pojetí svobody, svobody jako nepřítomnosti donucování.

Odmítá takové nápady, jako je politická svoboda, univerzální práva, lidská rovnost či přerozdělování bohatství. Volá po absolutní svobodě od donucování – a tohle všechno jí podle něj stojí v cestě, protože to omezuje jednání bohatých a mocných. Naproti tomu demokracie podle něj ‚není základní, ani absolutní, hodnotou‘. Svoboda si podle něj ve skutečnosti žádá zamezit většině, aby rozhodovala o směru, jímž se má politika a společnost ubírat.

Své stanovisko Hayek ospravedlňuje vášnivou oslavou bezbřehého bohatství. Ekonomická elita podle něj představuje filosofický a vědecký předvoj společnosti, vytvářející společenský pokrok vymýšlením nových způsobů, jak utratit své peníze. Jako by měl politický filosof mít svobodu k myšlení nemyslitelného, měli by mít ti nejbohatší svobodu k uskutečňování neuskutečnitelného – veřejný zájem ani veřejné mínění je nesmí omezovat.

Extrémně bohatí jsou ‚pionýři‘, ‚experimentující s novými životními styly‘, kteří razí cestu, po níž je zbytek společnosti následuje. Pokrok společnosti odvisí od svobody těchto ‚nezávislých‘ vydělat, kolik peněz jen chtějí, a utratit je, jak jen si přejí. Vše, co je dobré a užitečné, tedy dle něj pochází z nerovnosti. Neměl by tudíž existovat žádný vztah mezi zásluhou a odměnou, žádný rozdíl mezi zaslouženým a nezaslouženým výdělkem, žádné omezení zisku.

Zděděné bohatství je pak prospěšnější než to vydělané: ‚zahálčiví boháči‘, kteří nemusí své peníze získávat prací, se mohou oddat působení na poli ‚myšlení a úsudku, vkusu a přesvědčení‘. I pokud se nám zdá, že bohatí plýtvají penězi na okázalé nesmysly, plní ve skutečnosti roli společenského předvoje. Cokoliv, co bohatí dělají, je z podstaty dobré.

Hayek otupil svůj odpor k monopolům a naopak zostřil nepřátelství vůči odborovým organizacím. Nekompromisně odsoudil progresivní zdanění a snahy státu zvýšit životní úroveň občanů. Trval na tom, že existuje ‚zdrcující argumentace proti všeobecné, bezplatné zdravotní péči pro všechny‘, a odmítal ochranu přírodních zdrojů. Pro ty, kdo se této oblasti věnují, by proto nemělo být překvapením, že byl oceněn Nobelovou cenou za ekonomii.

V době, kdy Thatcherová tloukla jeho knihou o stůl, věnovala se již šíření Hayekovy doktríny na obou březích Atlantiku čilá síť think-tanků, lobbistů a akademiků. Hojně ji za tím účelem financovali někteří vůbec nejbohatší lidé a korporace na světě: najdeme tu jména DuPont, General Electric, Coors Brewing Company, Koch, Richard Mellon Scaife, Lawrence Fertig, William Volcker Fund, Earhart Foundation. Příjemci korporátních peněz využili mistrovsky poznatků z psychologie i lingvistiky a vymysleli argumentaci, s jejíž pomocí překovali Hayekovu ódu na elity ve věrohodný politický program.

Thatcherismus ani reaganismus nebyly ideologiemi v pravém slova smyslu, byly to jen dvě tváře neoliberalismu. Masivní daňové úlevy pro bohaté, rozdrcení odborů, výprodej a omezení výstavby sociálních bytů, deregulace, privatizace, podnikání a konkurence ve veřejných službách, to vše byly recepty předepsané Hayekem a jeho učedníky. Jejich skutečným triumfem ovšem nebylo ovládnutí pravice, nýbrž až kolonizace stran, jejichž politika kdysi představovala vše, čím Hayek pohrdal.

Bill Clinton ani Tony Blair sami žádný velký příběh neměli. Než aby s nějakým novým politickým vyprávěním přišli, vystačili si s lavírovaním – z někdejšího světonázoru svých stran si vybrali několik ingrediencí, smísili je s programem svých protivníků a tento podivný slepenec nazvali ‘třetí cestou’…

Není překvapením, že rebelský třpyt sebevědomého neoliberalismu nakonec prokázal osudově větší přitažlivost nežli umírající hvězda sociální demokracie. Teprve tehdy, až se rozhojnila ‘partnerství veřejného a soukromého sektoru’ za Blaira, teprve až Clinton zlikvidoval Rooseveltovy regulace bankovního sektoru: teprve pak byl Hayekův triumf nepopiratelný. Ani Barack Obama nepřinesl jiný velký příběh - jen ‘naději’. Přes jeho ušlechtilost si jej tak nakonec kolem prstu omotali ti, kdo dnes vlastní přesvědčovací prostředky.

Výsledkem, jak jsem varoval již v dubnu, je tížívá bezmoc a bezpráví. Lidé jsou zbaveni naděje i práva na skutečnou volbu. Vlády nejsou schopny vycházet vstříc potřebám veřejnosti. Vládnoucí ideologie jim brání usilovat o sociální spravedlnost, ba vůbec nějak podstatně měnit podmínky ve společnosti.

Politika ztrácí význam, který dřív v životech lidí měla. Diskuse je snížena na tlachání odcizených elit. Bezmocní se proto obracejí k zhoubné antipolitice, která zaměňuje fakta a argumenty za hesla, symboly a pocity. Mužem, který pohřbil naděje Hillary Clintonové na prezidentský úřad, nebyl Donald Trump. Byl jím její manžel.

Paradoxním důsledkem je, že vzpoura proti politické bezvýchodnosti neoliberalismu vynesla k moci právě takového člověka, jaké Hayek opěvoval. Trump není typickým neoliberálem – sám žádný ucelený program nemá. Je ale skvělým příkladem Hayekova ‘nezávislého’. Movitý dědic, jenž se odmítá řídit konvenční morálkou a razí svými ohavnými způsoby cestu, po níž jej další mohou následovat.

Neoliberálové z think-tanků se teď hemží jako vosy okolo nuly, prázdné nádoby, která jen čeká, až ji někdo, kdo ví, co chce, zaplní vlastním obsahem. Pravděpodobným výsledkem bude likvidace našich posledních nadějí, počínaje pařížskou dohodou o zmírnění globálního oteplování.

Světu vládnou ti, kdo umí vyprávět příběhy. Politika selhává proto, že nám schází velké vyprávění, jež by mohlo neoliberalismus nahradit. Klíčovým úkolem doby je nalézt nový příběh o tom, co znamená být v jednadvacátém století člověkem. Musí to být příběh, který bude právě tak přitažlivý pro mnohé z voličů Trumpa a UKIPu, jako pro voliče Hillary Clintonové, Bernieho Snaderse a Jeremyho Corbyna.

Někteří z nás už na něm určitou dobu pracují – a daří se nám rozpoznat, co by mělo být jeho počátkem. O moc víc toho zatím nemáme.

V jádru všeho ale musí být poznání vyplývající ze současné psychologie a neurologie, že lidské bytosti jsou ve srovnání s ostatními zvířaty především mimořádně společenské a výjimečně nesobecké. Podporou zištného sobectví, které nás nutí starat se jen o sebe, jde neoliberální ideologie proti určující součásti lidské přirozenosti.

Hayek nám říkal, kým jsme, a mýlil se. Naším prvním krokem by proto mělo být vzít si zpět své lidství.”

Člověk ovšem, pane Monbiote, není tak úplně bytost “výjimečně nesobecká”.

Avšak i tak. Snad z toho všeho pan Fialový, bývalý profesor politologie (!) na Masarykově (!) univerzitě a nyní předseda ODS „paradoxně“ ještě víc nezmodrá nebo dokonce nezhnědne.

Masaryk něco podobného viděl už v ďáblovi zaprodanému Goethovu Faustovi:
„Faustovský nadčlověk je ve skutečnosti nečlověk… ‚Faust‘ je evangelium egoismu.“

(pod názvem V sobectví je naše povaha i spása? vyšlo 14. 1. v Přítomnosti)