Od počátku, co se Andrej Babiš objevil v politice, jsem k němu měl zdrženlivý postoj, a trvalo to dodnes. Působil věrohodně, dokonce se mu dalo věřit i to u nás notoricky otřepané, že do politiky vstupuje hlavně proto, že chce potlačit korupci a jiné nešvary a nepořádky. To je věc, která mne stejně jako většinu ostatních řadových občanů trápí, a proto máme sklon ke každému, kdo s tím chce něco udělat, vzhlížet jako k lékaři, který nás uzdraví, vytrhne nám trn nebo zub, který silně bolí.


Od počátku jsem ovšem měl pochybnosti. Jen stěží se mu dalo věřit, že je tak čistý jak prohlašoval (i těch údajně čistých jsme tu už měli víc než dost), neboť kdo u nás začínal podnikat v devadesátých letech a došel tak daleko jako on, jednoduše čistý být nemohl. Stran jeho spolupráce s Stb jsem mu také spíše nevěřil než věřil, ale říkal jsem si, že nemohu vyloučit, že mu křivdím, a tak jsem z toho žádné závěry nedělal.

Pochybností sice přibývalo, ale současně přibývalo i věcí, které jsem nemohl hodnotit jinak než kladně. Vláda ČSSD, ANO a Lidovců byla asi opravdu nejlepší, jakou jsme po Listopadu měli. Cenil jsem si toho, že je převážně konstruktivní, klidná a že všichni její členové včetně Babiše se nakonec vždy dokážou domluvit.

Pak to pod ním ale začalo praskat a postupně stále víc. Na rozdíl od většiny jeho kritiků mu nejvíc vytýkám, že si přivlastňoval vládní úspěchy – podobně jak to po válce dělali komunisté, když rozdávali konfiskované majetky, jako kdyby na nich oni měli zásluhu jen oni. A Babiš se choval stále levicověji, čímž ČSSD vyfoukl řadu sympatizantů a voličů.

Zde se musím zastavit, neboť jde o jev, který se v dějinách opakuje do nekonečna. Jako již tolikrát cituji Karla Havlíčka, neboť lépe než on bych to vyjádřit neuměl: „Kdo neumí živit sebe a svou rodinu zachovalým a řádným způsobem, nevěřte mu, že dovede dát radu, jak by se zlepšil stav celé země. A právě mnoho takových lidí se nejvíc roztahuje a potlouká ve veřejném životě jistě jenom ke zkáze země a národa… Především musíme opětovat svou dříve několikrát vyslovenou hlavní zásadu, že totiž vlastně jsou jen dvě politické strany: jedna poctivá a spravedlivá, žádostivá svobody, rovnoprávnosti, veřejnosti a pevného práva, druhá zase milovnice nadpráví, despocie, libovolnosti a tajnosti… Co se despotické strany týče, nedá se lépe rozdělit než na zjevné a tajné absolutisty. Zjevní absolutisté jsou mnohem méně nebezpeční než tajní… Tajní absolutisté vždy mluví a slibují… Poznenáhlu v menších věcech přivykají lid k poslušnosti, ustavičně se vymlouvají… a čas po čase, když je lid již příliš netrpělivý, hodí se mu zase nějaká naděje, a tak tato komedie jde pořád stejným, dobře rozmyšleným během a není nic jiného než přestrojený absolutismus.”

Nechť se na mne Babiš nezlobí, ale já to vyklopím: Jako oligarcha je vyhraněným pravičákem, maskovaným levicovými kroky. Je to (podobně jako Trump, jen je mnohem obratnější) stoupenec Nového světového řádu neboli nového absolutismu a vůči "obyčejným" lidem hraje učebnicovou komedii.

O co mu šlo hned od počátku, odhalují jeho slova z roku 2012, dnes publikovaná na Seznamu: "Sobotka vyhraje volby, zvýší daně a my půjdeme do hajzlu… Já jsem proti sociální demokracii.”

Tedy přítel řadových lidí v žádném případě.

(Když tak pošli dál, případně i Paynův článek, já na sociálních sítích nejsem. Snad se některým našim lidem v hlavách rozsvítí. Tato tak zkoušená země to tak potřebuje, tak moc to potřebuje!)