Politik může říkat pravdu a žít v souladu se svým svědomím.
Václav Havel

Neomodernismus, podobně jako osvícenství a modernismus, připisuje mimořádný význam všeobecnému vzdělání. Zastává též názor, že potenciálně nejvlivnějšími pedagogy jsou nebo by měli být politici, resp. všichni, kdo mají ve společnostech významné postavení a vliv. Měli by to však být informovaní, soudní a po všech stránkách příkladní lidé.

Pokud se jedná o současné školství, přihlíží sice k moderním psychologickým a výchovným principům, zdaleka ne vždy je však dostatečně naplňuje. Je příliš orientované na vědomosti a výkon a podceňuje širší vzdělání. Tlak na vědomosti na úkor osobnostního rozvoje se projevuje již na základních školách a mimo jiné se nepřihlíží k tomu, že zatímco značnou část tam získaných vědomostí dítě dříve nebo později zapomene, návyky v myšlení, cítění a chování si z velké části podrží.

Základním úkolem prvního školského stupně by mělo být nepotlačit přirozenou dětskou zvídavost a zájem o svět, úkolem druhého stupně by mělo být rozšířit dítěti obzor a vést je k soudnosti a sebereflexi a teprve počínaje třetím stupně je připravovat na specializaci. Dnešní člověk má být sice specializovaný, avšak především má být široce humanitně vzdělaný a duševně pružný a tvůrčí.

Je sice obtížné říci, zda současná euroamerická společnost mladou generaci vychovává lépe nebo hůř než dřívější, protože zde jde o porovnávání příliš velkého množství mnohdy protichůdných a neurčitých dat, celkově je však možno dojít k závěru, že hůř. Ztráta stabilních a zřetelně formulovaných duchovních hodnot, nenahrazená ničím jiným a vedoucí k stále se prohlubující orientaci na materiální hodnoty, se projevuje mimo jiné v neustále narůstajících statistikách negativních jevů. Potvrzuje se předpověď historika, sociálního filosofa a politika Alexise de Tocqueville z první poloviny 19. století, že Evropu i ostatní svět ovládne ‚amerikanizce‘, tj. přílišný, zejména ekonomický liberalismus, a také Masarykova teze, že moderní svět ztrácí odvěké mravní kodexy.

Ekonomické úspěchy Západu v 19. a 20. století vyvolaly neúnosný rozdíl mezi vyspělostí různých částí světa a postupně umenšený tlak levice a původních křesťanských zásad způsobil v současné době již neúnosný rozdíl mezi bohatými a chudými (byť na Západě vesměs jen relativně). Díky světové globalizaci a informační revoluci jsou navíc inter-nacionální rozdíly mnohem viditelnější, což vyvolává napětí a méně vyspělé země se v duchu ‚největší vůl stádo vede‘ usilovně snaží Západu vyrovnat. Amerikanizace, které nakonec podlehla i sama Amerika, znamená především oslabení kultury, vyvolané ztrátou vyšších hodnost, morálky a většiny dřívějších zpětných vazeb. Intelektuální a morální elity byly postupně nahrazeny celebritami, vystupujícími jako vzory pro veřejnost a rozšiřujícími falešné hodnoty a nekritické myšlení. Z vědců se mezi celebrity prosadili hlavně ekonomisté a jiní ‚experti‘ mající na celospolečenskou problematiku zúžený pohled. Podle Pavla Mühlpacehra „sociální pohled na člověka na přelomu tisíciletí přináší fakt, že veškeré velké a rozsáhlé vize, které byly doprovázeny revolucemi a válkami, ztroskotaly. Koncem minulého století ztroskotala i poslední obrovská vize komunistického ‚spravedlivého a dobrého světa‘, aniž byla nahrazena vizí novou. Vizí současnosti je absence jakékoli vize. A to je pro člověka špatné, neboť člověk vizi, perspektivu potřebuje.“

Potvrzuje se již přinejmenším Starým zákonem nastíněné a potom nesčíslně mnohokrát a v nesčíslných podobách vyslovované, že člověk potřebuje kladnou a celkovou orientaci ve svém vnějším i vnitřním světě. Ta se ovšem v moderní době již delší dobu krok za krokem oslabuje a znekvalitňuje. Výsledkem je to, že žijeme v materiálním bohatství, ale v duchovní bídě.

Pedagogové mohou napomoci ‚jen‘ tím, čemu Masaryk říkal drobná práce. Podmínkou jejich úspěšnosti je ovšem to, že sami musí byt patřičně orientovaní a že musí mít větší podporu politiků než dosud. Příkladem jejich nevědomosti a netečnosti je dodnes platný článek Karla Čapka z přelomu dvacátých a třicátých let minulého století: „Čekal jsem, že se proti reformě střední školy, jak ji publikovalo ministerstvo školství, ozve jedna nejradikálnější námitka: že jde-li nám vůbec o reformu střední školy, začalo se s ní na nepravém místě. Řekl bych to asi tak, že chceme-li reformovat střední školu, musíme začít s reformou na univerzitách. Jinak to asi z místa nepůjde.“

Čapkova výtka se sice týkala jen reformy středních škol, avšak lze ji rozšířit nejen na školy nižšího stupně, ale na celou společnost - analogicky, jak se Komenský sice zabýval především výchovou dětí a mládeže, ale šlo mu především o ‚všenápravu‘. Jinými slovy, postupná reformace školství musí začít u široce humanitně a zejména hlubinně psychologicky vzdělaných elit, odolávajících politickým a jiným dobovým vlivům. Pokud Raymond Chander napsal, že policisté by se měli rekrutovat z řad morálně a celkově integrovaných lidí, pro učitele (politiky, umělce aj.) to platí snad ještě víc. Po 2. světové válce, zaviněné psychopaty typu Hitlera a Mussolinino, která znamenala smrt pro desítky a nezměrné utrpení pro stovky milionů lidí se ozvaly hlasy, že do politiky a jiných vůdčích veřejných postů by měli smět vstupovat jen psychologicky prověření lidé, avšak tyto hlasy zůstaly nevyslyšené, neboť se zdály nerealistické. Přitom psychologickými vyšetřeními dnes procházejí řady jiných aspirantů, řidiči autobusů počínaje a řediteli firem konče, kdežto u ‚řidičů‘ a ‚ředitelů‘ společností je ring volný a vstupují do něj často, ne-li dokonce nejčastěji lidé, kterým duševní integrita chybí, o jejich morální integritě nemluvě.

Učitelské vzdělávání a učitelský status by měly být vyrovnány s jinými vysokoškolskými obory a v ideálním případě nad ně povýšeny, neboť úloha učitelů je ve společnosti jedna z nejdůležitějších. Nejde jen o zvýšení jejich platů, autority a prestiže, ale především o změnu v jejich myšlení a jednání, týkající se ovšem nejen jich samotných, ale všech ostatních, kdo si učitelství dodatečně zvolí jako své povolání (ne zaměstnání!), tedy těch, kdo jsou absolventy jiných vysokých škol, humanitních i nehumanitních: měli by projít patřičnými školeními končícími atestacemi. Při přijímání studentů na pedagogické fakulty by mělo být přihlíženo nejen k jejich studijním předpokladům, ale zejména k jejich osobnostním profilům a především k míře jejich duševního zdraví. Studium na pedagogických fakultách by mělo být výrazně posíleno o studium psychologie a psychoterapie a budoucí učitelé by měli procházet stejným školením jako psychoterapeuté, tj. individuálním i skupinovým psychoterapeutickým výcvikem. Největší podíl psychologie a psychoterapie by měl být u učitelů a vychovatelů na základním stupni a mateřských školách. Tato opatření by v žádném případě nebyla nepodložená ani nepřiměřená, neboť je prokázané, že investice do školství jsou nejrentabilnější.

(Desátá kapitola z připravované stejnojmenné knihy.)

Pod názvem Vedení společnosti vyšlo 28. 8. v Přítomnosti