Starajíce se o štěstí jiných, nacházíme své vlastní.
Platon

Je neuvěřitelné, že ‚terapie společnosti‘ je na rozdíl od psychoterapie a psychopatologie dodnes nerozvinutá. Je to selhání, snad až zrada sociologů, politologů, psychologů a religionistů, neboť by mělo jít o jejich potenciálně nejdůležitější záměr a úkol.

Sociologie ani politologie jednak nemají empiricky podložený a uspokojivě definovaný pojem psychického zdraví společnosti, jednak nemají přehled o psychickém zdraví lidstva ani o psychickém zdraví obyvatel jednotlivých zemí. Chybějí základní i srovnávací studie, a proto chybějí jakékoli z nich plynoucí závěry. Humanitně orientovaní vědci se v naprosté většině zabývají dílčími problémy a to hlavní jim uniká. Především se ovšem nedostatečně veřejně angažují. Všem ostatním, politiky počínaje a řadovými občany konče, tak ponechávají volné pole pro subjektivní odhady a soudy, se všemi negativnímu důsledky, které to přináší.

Existuje sice odvětví sociologie zvané makrosociologie, avšak i to je z tohoto hlediska v plenkách. Sociální lékařství se zajímá o psychické zdraví společnosti jen okrajově, religionistika sice analyzuje i psychoterapeutický a socioterapeutický účin náboženství, je však vesměs zatížena mýty. Existuje také sociologické odvětví nazývající se klinická sociologie, které podle slovníku Diderot „připravuje, popř. provádí zásahy do sociálních procesů. Aplikuje sociologické poznatky a metody v předběžných analýzách, při navrhování a vlastní realizaci změn v sociální realitě. Sociolog nevystupuje jen v roli výzkumníka, nýbrž se přímo podílí na změně sociální reality; působí nejčastěji jako poradce, socioterapeut, odborník v oblasti managementu a politiky nebo při zkoumání deviantních skupin.“ Kde jsou ovšem vidět výsledky? A je k ní vůbec klinická sociologie kompetentní – jak hluboce je znalá psychologie, psychopatologie a psychoterapie?

Významným, propracovaným a interdisciplinárním oborem je pouze obor sociální práce, disponující středoškolsky i vysokoškolsky vzdělanými odborníky. Jeho záběr je široký i co do možností aplikace: zahrnuje výzkum, ovlivňování veřejných institucí a praktickou práci se skupinami lidí i s jednotlivci. Ani ten se však v celospolečnském měřítku dostatečně neprosazuje; spíše jen hasí to nejhorší a samotnému ‚požáru’ nezabraňuje. To stejné platí pro obory sociopatologie a socioterapie, které se zabývají převážně jen narušenými, sociálně problematickými jedinci.

Také kliničtí psychologové a psychiatři-psychoterapeuté jsou zaměření pouze na problémy jednotlivců. Kromě toho jim vesměs chybí širší zázemí ve filosofii, sociologii, historii a ostatních humanitních oborech. Český filosof Milan Machovec v knize o Masarykovi přitom říká: „Opravdové lidství není nic daného jednou provždy, lidskost naší existence vzniká jednáním, neklidem, vzpourou; opravdové lidství je těžký úkol, je vzácné, jak věděl už Sokrates. Tím se ovšem podstatně změnila hlavní dimenze filosofování, mění se nejenom názory, ale sám předmět filosofie se pojímá jinak, než tomu bylo od Aristotela přes Kanta až ke Comtovi: ústřední dimenzí se stává struktura lidské osobnosti, filosofie může být čerpána ne z přírodních věd, z ‚názoru na svět‘, ale především ze struktury lidské osobnosti, z jejích existenciálních potřeb, bytostných poloh.“

Také zde se neomodernismus tedy vrací k Masarykovi. Tak jako pansofista Jan Amos Komenský hledal ve ‚všeobecné rozpravě o nápravě věcí lidských‘ řešení v pedagogice, polyhistor Masaryk ji hledal v politice. Josef L. Hromádka o tom napsal: „Neporozumíte Masarykově filosofii, nezapamatujete-li si, že všechno jeho myšlení bylo soustředěno jednak na poznání a výklad moderní mravně společenské krize, jednak na hledání cest a léků, jak chorému a nešťastnému člověku dneška dopomoci k vnitřní jistotě, ke spravedlivému chlebu a ke svobodě pod vládou práva a lidskosti.“

Platonovo „nebude konce běd, dokud se vládci nestanou filosofové nebo vládcové filosofy“ je třeba změnit na „dokud vládci nebudou patřičně vzdělaní a především, pokud nebudou soudní a nepůjde jim především o věc“. Zní to sice utopicky, avšak míří to k jádru věci. Karel Havlíček oprávněné dělil politické strany téměř výhradně podle toho, jak se starají o vzdělání řadových občanů: „Kdo jen poněkud zná historii a běh tohoto světa, ten jistě ví, že žádná politická strana, žádný národ nemůže přijít ke konečnému vítězství jinak nežli skrze svou vlastní vnitřní sílu, kterou si dříve sám dobyl. Proto je dle mého mínění jenom všeobecné vzdělání národa jediný hlavní a pravý prostředek, kterým se jistě dojde k trvanlivé svobodě a k právu; všechny ostatní nevedou platně k cíli. Neboť nevzdělaný lid, nerozuměje všemu tak, aby mohl soudit z vlastního rozumu, musí někomu věřit a podle jeho rady se zachovat: jak lehce se ale v této důvěře zklame a přijde k pravému náhledu, když je již pozdě? Proto se také pozná poctivost každé politické strany podle toho, jak upřímně se stará o pravé vzdělání lidu: poctivá politická strana je přesvědčena, že bude tím silnější, čím vzdělanější bude národ. Proto každý vzdělaný člověk, maje svůj úsudek, rozeznávaje pravdu od lži a právo od nespravedlnosti, se jistě k takové straně přidá a nenechá se od jiných podvádět falešnými praktikami.“

Havlíček ovšem stejně jako všichni osvícenci a většina modernistů podcenil lidskou nesoudnost, která je na vzdělání relativně nezávislá. Doplatila na ni mimo jiné Ahsenova eidetická terapie, která má několik jedinečných předností, avšak dodnes zůstává téměř nepovšimnuta. Zaprvé, na rozdíl od jiných hlubinných psychoterapií je to metoda poskytující možnost masového využití. Zadruhé, je překvapivě průrazná a účinná, zvláště doplní-li se o prvky Rogersovy a Janovovy psychoterapie (je ovšem třeba ji v tomto směru dál rozpracovat). Zatřetí, je to metoda, která minimalizuje možnost indoktrinace klienta terapeutem. Začtvrté, klade důraz na autoanalýzu, což upomíná na Masarykovo „nové náboženství”: jestliže jeho individuální víra má být věcí osobní svobody a nepotřebuje autoritu církví, Ahsenova metoda nutně nepotřebuje autoritu terapeuta.

V euroamerickém světě narůstají hlasy po zásadních změnách. Dříve nebo později k nim jistě dojde. Budou evoluční nebo revoluční, jak to naznačila mainstreamovou cenzurou utajovaná Islandská revoluce? Budou programově dobře připraveny? Povedou je soudní a kompetentní lidé? Vytvoří se základy efektivní klinické sociologie? Včetně empiricky podložené terapie společnosti?

(Předposlední kapitola Manifestu neomodernismu a nové víry.)

Pod názvem Léčba společnosti vyšlo 17. 9. 2017 v Přítomnosti.