Jiří Pospíšil je podle mého názoru na pravicové frontě naší současné politické scény snad nejlepším a nejpřijatelnějším „vojevůdcem“. (ODS odmítám, neboť je stejně jako ČSSD nadále zkorumpovaná, jen to momentálně není příliš vidět, a její lídr Fiala není politologem, ale omezeným ekonomistou.) Přesto si dovolím proti Jiřímu Pospíšilovi vznést jednu ne nepodstatnou námitku. Vyplývá z toho, že se hlásí k pravicovému konzervatismu.

Pravicový konzervati(vi)smus je především šálivé slovo. Nic proti samotnému konzervatismu, už třeba jen proto, že může být velmi různý. Konzervativní mohou být všichni, kdo se drží svých tradic, tj. komunisté, sociální demokraté nebo masarykovci a jiní pokrokáři na jedné straně, a křesťanští demokraté, (pravicoví) liberálové, neliberálové nebo roajalisté na straně druhé. Háček či základní problém je v tom, č e h o se drží. Dalším problémem je, že konzervativci to ne vždy vyslovují jasně a mnohdy dokonce moc dobře vědí proč.

Pokud správně rozumím konzervatismu TOP 09, vychází z minulosti, která chápala nepřiměřené rozdíly v majetku a moci lidí jako samozřejmé a vždy přinejmenším zaváněla autokratismem. Své základní hodnoty tento druh konzervatismu opíral o feudalismus, o křesťanství, zejména katolické, a o kapitalistické „ideály“. Řadovým lidem ubližoval a musel je proto klamat, mimo jiné populismem. Dařilo se to stále méně, a proto počínaje nejméně rokem 1848 musel ustupovat a demokratizovat se. S demokratizací ovšem narůstal problém jeho volitelnosti, neboť řadových lidí-voličů je vždy mnohem víc než zvýhodněných. Konzervativci proto dnes hlásají úplně jiné hodnoty než například před sto lety, a jsou to dokonce hodnoty, které původně byly výlučně levicové.

Dodnes je tu ovšem ona konzervativní brzda, která nutí k populismu, demagogii a lži, tj. manipulací s veřejností. A počínaje nástupem hayekismu v sedmdesátých letech minulého století, který svět dovedl k novému absolutismu, v němž hrstka lidí ovládá naprostou většinu světového majetku a má na svědomí současný úpadek Západu (u nás zesílený pravicovým postkomunismem), se uvedený problém opět prohloubil.

Pravicovým konzervativcům, stejně jako všem ostatním pravičákům proto nezbývá než dál překrucovat, lhát a být populisty.