Masaryk kdysi napsal o císaři Franzi Josefovi I., že když vyvolal 1. světovou válku, dobře věděl co dělá, přestože už byl dementní. Jak tomu bylo s demencí našeho protektorátního prezidenta Háchy se dnes už můžeme jen dohadovat, je však jisté, že postupně ochaboval v ochraně naší země před nacisty. V případě prezidenta Beneše a jeho ochabnutí po první mozkové mrtvici v roce 1945 se o tom, jak to napomohlo Únoru 1948 a jeho tragickým následkům, můžeme dohadovat s ještě větší nejistotou. Zde je snad jisté jen to, že u něj došlo k výkonnostním, povahovým a postojovým změnám.

Na rozdíl od „našeho“ bývalého císaře bylo u našeho nynějšího prezidenta Zemana mnohem víc z čeho ubírat: Masaryk o Franzi Josefovi a opět oprávněně napsal, že „má inteligenci rakouského poddůstojníka“, kdežto Zemanova inteligence byla původně mimořádná. A když se ukrojí z velkého chleba, ještě pořád kus zůstane. To ovšem nic nemění za tom, že každý prezident, h l a v a státu, by měl být v plné duševní kondici, neboť pokud v ní není, může to mít, zejména za vypjatých okolností, nedozírné následky.

Zeman v plné kondici, fyzické ani psychické, rozhodně není. Jen on sám nejlépe ví, jak na tom skutečně je a analogicky jako Franz Josef také dobře ví co dělá, když to tají. Na povážlivý stav jeho psychické kondice jako jeden z prvních upozornil významný českoamerický neurolog a vydavatel Přítomnosti Martin Jan Stránský již před dvěma a půl lety. Mimo jiné konstatoval, že Zeman nese důsledky nezdravého způsobu života (kouření, konzumace alkoholu a tučných jídel, nedostatek pohybu atd.) a onemocnění cukrovkou, která působí podobně, což všechno se projevuje v nedůslednostech myšlení, kterých by se dříve nedopustil, v zpomalenosti myšlení a ve snížené kvalitě rozhodovacích procesů. Také uvedl, že podle jeho informací Zeman prodělal lehčí mozkovou mrtvici a že jeho celkový zdravotní stav ho ohrožuje na životě.

Martina J. Stránského jsem doplnil pohledem klinického psychologa, články v Přítomnosti a na Aktuálně.cz, v nichž jsem Zemana popsal jako degradovanou anomální osobnost. Připojil se i zkušený, všeobecně uznávaný a stejně jako prof. Stránský naprosto věrohodný psychiatr doc. Miloš Vojtěchovský, který se vyjádřil v podobném duchu. Kromě jiného upozornil na Zemanovu retinopatii, která je způsobena poškozením cév na očním pozadí, což souvisí s poškozením mozku. (Zkoumání očního pozadí bylo donedávna jednou z důležitých metod sloužících k posuzování stavu mozku.) V podobě Zemanova skelného pohledu si toho později všimli i laici.

Zde nemohu nedodat, že odborníci se za podobných situací mohou vyjadřovat, i když daného člověka nevyšetřili coby pacienta, a že u Zemana je to de facto jejich morální povinností. Nejsou vázáni služebním tajemstvím ani jakýmkoli morálním kodexem, neboť on jejich pacientem ani klientem není. Rozhodující je, zda mají nebo nemají pravdu, a to závisí pouze na jejich profesionalitě a zodpovědnosti.

Potom přibyla vyjádření další a Zeman a jeho tým na to byli nuceni reagovat, neboť jde o velmi závažnou věc. Reagovali, jak je pro Zemana od počátku jeho působení v politice typické: zkreslováním, zamlčováním a lhaním. Například v tiskové zprávě prezidentova mluvčího Jiří Ovčáčka a šéfa lékařského konzilia hlavy státu Martina Holcáta ze dne 17. 8. t.r. se uvádí, že Zemanův zdravotní stav je velmi dobrý a trápí ho pouze neuropatie dolních končetin. Nezmínili se o jeho psychickém stavu a neštítili se ani lží (netrpí pouze neuropatií dolních končetin; kromě retinopatie trpí poškozením sluchu, jeví evidentní úbytek energie, nedostatečně se kontroluje atd.). Nakonec se dokonce dostavil „zázrak“: Zeman se podle svých slov zbavil cukrovky, a to přesto, že si ani nadále neodpírá sladkosti a alkohol. O tom, že následky cukrovky přetrvávají a dál se prohlubují, „samozřejmě“ pomlčel.

Zeman svůj zdravotní stav kamufluje jednak prostřednictvím svého týmu, jednak využívá toho, že řadu méně viditelných psychických funkcí má sice oslabených, avšak ty viditelné si víceméně udržel. Zhoršení psychických funkcí neboli jejich deteriorace, jak tomu říkají kliničtí psychologové, je plíživá a v počátečních až středních fázích napadá zejména mechanickou a okamžitou či krátkodobou paměť. Logická a dlouhodobá paměť se udržuje mnohem déle a nejdéle se udržuje tzv. staropaměť, tj. to, co se v paměti hromadilo v průběhu života dětstvím počínaje. (Rád někdy říkám: „jsme stále moudřejší a moudřejší, až jsme nakonec úplně senilní“. Zeman ovšem nikdy moudrý nebyl, snad jen v dílčích „moudrech“, která předhazoval voličům. Byla však mezerovitá a byla silně poznamenaná demagogiemi a lhaním. A jak to řekl Shakespeare, moudrý je ten, kdo mluví pravdu.)

Z ostatních funkcí nejdřív oslabuje schopnost zvládat větší počet současně působících, zejména protichůdných, rušivých podnětů, dále rychlost a flexibilita neboli pružnost myšlení, orientace v novém prostředí apod. Důležité je, že relativně „drží“ logické, zejména pojmové myšlení a překvapivě i nápaditost. Kromě toho má mozek obrovské kompenzační schopnosti a oslabení jedné funkce umí do značné míry nahradit funkcí jinou. Pokud má třeba někdo již v mládí slabou paměť, může to (a mnohdy více než) nahradit tím, že se omezuje na podstatné věci. Starý nebo předčasně psychicky deteriorovaný člověk proto může v běžných situacích působit jako nedeteriorovaný, jednak proto, že tam se to neprojevuje nebo velice málo, jednak proto, že má vždy k dispozici řadu kompenzačních možností. Jeho omezení se projeví pouze v situacích, kdy je zatlačen do úzkých, do tzv. vnuceného tempa, kdy musí promptně a přesně reagovat a nemá na to dostatek času. Zemanova „rozvážnost“ není nic jiného než zpomalenost. Není „kulometem“ jako je tomu například u Okamury nebo jak tomu bývalo u něj v dobách, kdy se vydával za sociálního demokrata a hádal se Klausem; teď už je jen rezivějící „starou puškou“. Mimo jiné proto se vyhnul diskuzím prezidentských kandidátů.

Jeho lékařský tým ho jistě udržuje v pokud možno co nejlepším stavu. Přesto se od nálezu prof. Stránského dál a značně zhoršil. Tento vývoj bude pokračovat, neboť je nezadržitelný.

(psáno pro Přítomnost)